Tell Him - 8. část
Pátek. Konečně se blížil víkend a já byla ráda, že si alespoň částečně odpočinu. Budu jen sedět doma u klavíru a trénovat a trénovat a trénovat. Nebudu se muset starat o to, jestli někdo pozná, že moje oči nic nevidí nebo jestli jsem nastoupila do toho správného autobusu. Celé dva dny nevytáhnu paty z domu.
Hned první hodinu jsem měla hru na klavír. Myslela jsem, že budeme zkoušet na to vystoupení, ale profesorka mě dost překvapila. „Taisho, stala se mála změna v programu.“
Seděla jsem na židličce a bříšky lehounce jezdila po klávesách. Zarazila jsem se, když paní Johnsonová promluvila. „Prosím?“
„No, stalo se to, že zrušili všechna vaše vystoupení.“ Slyšela jsem, jak moc ji to mrzí. Tato žena pro mě dělala první poslední. Nebrala moji slepotu jak postižení ani jako vadu. Brala mě takovou, jaká jsem a nikdy nedala najevo nic jiného. Věděla jsem, že její lítost ohledně mých vystoupení nepramení z toho, že jsem slepá. Jen chtěla, abych předvedla, co umím. Jako já.
„Proč?“ Ucítila jsem dlaň na svém rameni. Byl to konejšivý dotek, který bych nikomu jinému nedovolila.
„Nevím, dozvěděla jsem se to dnes ráno od paní Rileyové. Zrušili obě tvé klavírní skladby i píseň, kterou jsi měla zpívat. Prý se místo toho máš naučit toto,“ a do rukou mi strčila papíry.
„Písnička. Máš tam vytištěný text, který se máš přes víkend naučit a v pondělí budeš mít místo zpěvu soukromou hodinu, při které budeš cvičit na to vystoupení.“ Zuřila jsem. Zuřila jsem tak moc, až mě to samotnou překvapilo.
„Co je to za písničku,“ procedila jsem skrze zuby. Sakra! Co to s těmi lidmi je? Co je tohle za výmysl?
„Best Song Ever od skupiny One Direction.“ Dech se mi zadrhl v hrdle. One… V tu chvíli mi všechno docvaklo. Celé to dávalo smysl.
„Má teď paní Rileyová volno?“
„Myslím, že ano, ale…“ Ani jsem se neobtěžovala s omluvou. Vyřítila jsem se z učebny a téměř se rozběhla ke kabinetu, který jsem poslední dobou navštěvovala nějak často na můj vkus. Sice jsem zaklepala, ale nečekala na vyzvání. Vtrhla jsem do kabinetu.
„Co to má znamenat?“ Mávala jsem papíry s textem ve vzduchu a vůbec si neuvědomovala, že nevím, jestli tu vůbec někdo je. Moje rozhořčení bylo tak silné, že racionální myšlení vzalo za své a odklidilo se mi z cesty. Chytré myšlení.
„Slečno Sawyerová, nemáte náhodou teď hodinu klavíru?“ Její povýšený tón se mi ale vůbec nelíbil. Baba, kdo si myslí že je? Princezna Diana?
„Vysvětlíte mi laskavě, co mají znamenat ty má zrušená vystoupení?“ Můj hlas vztekem přeskakoval. Co si to vůbec dovoluje? To snad ani není v její pravomoci, nebo ano?
„Pokud se uklidníte,“ naznačila, abych sklapla. Dodupala jsem ke dvěma židlím a posadila se na levou. Ruce jsem si založila a čekala na vysvětlení.
„No, řekněme, že pan Horan nebere ne, jako odpověď. Říkala jste přeci, že s nimi nemůžete zpívat, protože už máte k soutěži dost závazků. Absolvoval pár hovorů a Vaše „závazky“ se zrušily. Teď prý s nimi můžete zpívat.“ Její vysvětlení bylo sice jednoduché, ale vůbec mě neuklidnilo. Naopak, vytočila jsem se ještě víc.
Co si o sobě ten pitomec myslí?
„Cože?“
„Slyšela jste. Teď mě, prosím, omluvte.“ Jasný signál, abych vypadla. Stále zuřící jsem opustila kabinet a vrátila se do třídy s klavírem. Aghrrr!! Idiot, co si to vůbec dovoluje?
„V pořádku Taisho?“
„Ááá!“ Lekla jsem se, až jsem nadskočila.
„Ano, je mi fajn. Jen…“ Jen nic. Jestli si ten blbec myslí, že po tom, co mi zrušil má vystoupení, se kvůli němu něco budu učit, tak to je na omylu. Pche! Jestli něco nesnáším víc než lítost, tak jsou to manipulující lidé.
„Jestli chceš jít domů, omluvím tě.“ Vděčně jsem se usmála. Opravdu jsem teď potřebovala být sama.
„Děkuju.“