Tell Him - 5. část
Ráno se mi všechno dělalo pomalu. Nic mě nebavilo a chtělo se mi spát. V sedm jsem vyšla z domu rovnou na autobus. Cestu jsem znala nazpaměť, jen jsem dávala pozor, jestli někdo není kolem mě. Ale touhle dobou tady většinou nikdo nebýval. Maya zůstala doma a já byla vyzbrojena pouze slepeckou holí, která byla navíc schovaná uvnitř mé tašky.
Pustila bych si písničky, ale nevidět a k tomu ani "neslyšet" nebyla zrovna kombinace, kterou bych zvládala na veřejnosti nějak dobře.
Škola se táhla tak pomalu jako nikdy.
O hodině zpěvu se nebavili o ničem jiném než jen o Raquel a jejím štěstí, že má možnost spolupracovat s někým tak významným jako je Niall Horan z OneDirection. (Co je sakra One Direction?) Hudební teorii jsem málem prospala,jelikož hlas profesora Brayera byl velmi uspávací a o Rozbor skladeb jsme probírali nějaký nesmyslný pop o lásce, který mě nic neříkal. Probrala mě až dvouhodinovka klavíru, kdy jsem se musela opravdu soustředit, abych zahrála aspoň něco primitivního.
Po rozehřátí mi profesorka Johnsonová sdělila, že na TÉ soutěži budu hrát na klavír River Flowsin You a Pro Elišku, což nejsou zrovna lehké skladby, ale já je prý určitě zvládnu. Ne, že bych tam už nezpívala, ale navíc tam mám i hrát na klavír. No,řekněte, nechtějí toho po mě až moc?
Na druhou stranu,tolik práce mě alespoň zaměstná.
Poslední hodinu,Komunikační techniky pro interprety, nám suplovali. Takže další hodina hudební teorie, která nám ani zdaleka neuškodila. Jak jsem poslouchala ty ostatní,potřebovali by ještě tak hodinu dvě týdně navíc.
Po skončení si mě Brayer zavolal. Co po mě mohl chtít?Zastavila jsem se u katedry a nervózně přešlapovala. Cítila jsem na sobě jeho pohled a nebylo to nic příjemného, ježily se mi z toho chloupky na zátylku.
„Slečno Sawyerová,“promluvil, až jsem nadskočila. Hlas se ozval blíž než jsem si myslela a to znamenalo, že osoba stojí vedle mě. Otočila jsem se.
„Ano?“
„Paní profesorka Rileyová Vám vzkazuje, že se za ní máte teď stavit. Je ve svém kabinetu.“Slyšela jsem to zaváhání v jeho hlase. „Trefíte tam?“ zeptal se po chvíli.
Potlačila jsem odfrknutí.„Ano, trefím,“ procedila jsem skrze zuby a vyrazila z místnosti.
To si myslí, že jsem nesvéprávná? Nebo co… Nepotřebuji jeho starost ani nic jiného! Dokážu se o sebe postarat sama. Soptila jsem tak, až jsem párkrát do někoho vrazila. Pokaždé jsem jen zamumlala nesrozumitelnou omluvu a pokračovala v cestě.
Zaklepala jsem na dveře kabinetu a na vyzvání vstoupila. Jeden ostrý nádech mi prozradil, že tu je někdo navíc. Zavřela jsem za sebou a pomalým krokem se vydala ke stolu.
„Á, slečno Sawyerová,zrovna jsme se o Vás bavili.“ My? Kdo my? Dnes už po druhé do mě zaryla své drápky nervozita. A vztek. Proč se o mě s někým baví? Zabořila jsem ruce do kapes a čekala. Když jí konečně došlo, že na to nehodlám nic říct,pokračovala.
„Tady pan Horan by Vás chtěl o něco požádat.“ V ten okamžik, kdy vyslovila jeho jméno se mi vybavil ten jediný elektrizující dotek a hlas. Naskočila mi husí kůže. Pak mi to došlo. On je tady?
Ráno se mi všechno dělalo pomalu. Nic mě nebavilo a chtělo se mi spát. V sedm jsem vyšla z domu rovnou na autobus. Cestu jsem znala nazpaměť, jen jsem dávala pozor, jestli někdo není kolem mě. Ale touhle dobou tady většinou nikdo nebýval. Maya zůstala doma a já byla vyzbrojena pouze slepeckou holí, která byla navíc schovaná uvnitř mé tašky.
Pustila bych si písničky, ale nevidět a k tomu ani "neslyšet" nebyla zrovna kombinace, kterou bych zvládala na veřejnosti nějak dobře.
Škola se táhla tak pomalu jako nikdy.
O hodině zpěvu se nebavili o ničem jiném než jen o Raquel a jejím štěstí, že má možnost spolupracovat s někým tak významným jako je Niall Horan z OneDirection. (Co je sakra One Direction?) Hudební teorii jsem málem prospala,jelikož hlas profesora Brayera byl velmi uspávací a o Rozbor skladeb jsme probírali nějaký nesmyslný pop o lásce, který mě nic neříkal. Probrala mě až dvouhodinovka klavíru, kdy jsem se musela opravdu soustředit, abych zahrála aspoň něco primitivního.
Po rozehřátí mi profesorka Johnsonová sdělila, že na TÉ soutěži budu hrát na klavír River Flowsin You a Pro Elišku, což nejsou zrovna lehké skladby, ale já je prý určitě zvládnu. Ne, že bych tam už nezpívala, ale navíc tam mám i hrát na klavír. No,řekněte, nechtějí toho po mě až moc?
Na druhou stranu,tolik práce mě alespoň zaměstná.
Poslední hodinu,Komunikační techniky pro interprety, nám suplovali. Takže další hodina hudební teorie, která nám ani zdaleka neuškodila. Jak jsem poslouchala ty ostatní,potřebovali by ještě tak hodinu dvě týdně navíc.
Po skončení si mě Brayer zavolal. Co po mě mohl chtít?Zastavila jsem se u katedry a nervózně přešlapovala. Cítila jsem na sobě jeho pohled a nebylo to nic příjemného, ježily se mi z toho chloupky na zátylku.
„Slečno Sawyerová,“promluvil, až jsem nadskočila. Hlas se ozval blíž než jsem si myslela a to znamenalo, že osoba stojí vedle mě. Otočila jsem se.
„Ano?“
„Paní profesorka Rileyová Vám vzkazuje, že se za ní máte teď stavit. Je ve svém kabinetu.“Slyšela jsem to zaváhání v jeho hlase. „Trefíte tam?“ zeptal se po chvíli.
Potlačila jsem odfrknutí.„Ano, trefím,“ procedila jsem skrze zuby a vyrazila z místnosti.
To si myslí, že jsem nesvéprávná? Nebo co… Nepotřebuji jeho starost ani nic jiného! Dokážu se o sebe postarat sama. Soptila jsem tak, až jsem párkrát do někoho vrazila. Pokaždé jsem jen zamumlala nesrozumitelnou omluvu a pokračovala v cestě.
Zaklepala jsem na dveře kabinetu a na vyzvání vstoupila. Jeden ostrý nádech mi prozradil, že tu je někdo navíc. Zavřela jsem za sebou a pomalým krokem se vydala ke stolu.
„Á, slečno Sawyerová,zrovna jsme se o Vás bavili.“ My? Kdo my? Dnes už po druhé do mě zaryla své drápky nervozita. A vztek. Proč se o mě s někým baví? Zabořila jsem ruce do kapes a čekala. Když jí konečně došlo, že na to nehodlám nic říct,pokračovala.
„Tady pan Horan by Vás chtěl o něco požádat.“ V ten okamžik, kdy vyslovila jeho jméno se mi vybavil ten jediný elektrizující dotek a hlas. Naskočila mi husí kůže. Pak mi to došlo. On je tady?