Tell Him - 3. část
V místnosti vládlo hrobově ticho. Srdce se mi rozbušilo pociťovaným strachem. Vyděšeně jsem trhla hlavou k místu, kde jsem tušila paní Rileyovou. Nemohla vidět slepý, prosebný pohled přes velké, tmavé sluneční brýle, který jsem na ni házela. Tak jsem prostě donutila nohy k pohybu a prkenně došla ke svému místu.
Co se to děje? To všichni odešli? Toho bych si přeci všimla. Ne, uvědomila si moje mysl. Cítila jsem je vedle sebe, všichni tu byli, jen mlčeli.
Nejistě jsem promluvila, „haló?“ Můj hlas zněl tak…slabě. Odkašlala jsem si a zkusila to znovu. „Jste v pořádku?“ Už byl silnější, chraplavější.
První promluvila profesorka, „děkuji Taisho, to bylo… výborné.“ To zaváhání jsem slyšela jasné jako hrom při bouřce, jen mu nerozuměla.
„Dě… děkuju,“ vykoktala jsem.
Po mě zpívaly ještě zbylé holky, ale přišlo mi, že do toho moc nedávají, jako by je to ani nebavilo, nezajímalo. Nedávalo to smysl. Když měli všichni odzpíváno, profesorka předstoupila. „No, pan Horan se rozhodl takto,“ řekla pomalu.
Pan Horan?
Snažila jsem se vzpomenout si, kdo to je. Ale to jméno mi nic neříkalo. Zatěžovala jsem si mozek tak usilovně, že jsem přeslechla „vítěze“. To bylo co říct, když můj sluch byl nadprůměrně dobrý.
Zmateně jsem se rozhlédla, ale jediné, co jsem viděla, bylo… nic.
Je to jako když zavřete oči. Ty první vteřiny, než se na něco začnete soustředit. Kaleidoskop neidentifikovatelných barev, které vás matou a nedovolí vám vidět nic. Jak se pak ale zaměříte na určitou představu, můžete si ji zhmotnit. Já měla štěstí v neštěstí, když mě ta nehoda zastihla až ve školním věku. Za ty roky jsem toho zrakem pochytila mnoho. Nedokážu si představit, že bych byla slepá od narození. Zrakem přijímáme až osmdesát procent informací, je to nejdůležitější smysl.
Někdo nalevo ode mě se zvedal a šel dopředu. Podle klapotu podpatků to mohla být jedině Raquel. Znala jsem jen její jméno a tomu jsem byl ráda. Tahle holka byla povrchní, sobecká a narcistická a docela slušně i zpívala. Její vzhled mě nezajímal, protože její povaha nebyla dobrá.
Já nebyla dokonalá, ani jsem se tak nechovala. Životem jsem neproplouvala, musela jsem se brodit a každý krok pro mě byl těžký. Všechno jsem si musela zařídit sama a o to, to bylo těžší. Občas mě napadalo, jestli mě na tuhle školu nevzali jen z lítosti. Prostě, chudák slepá holka, tak my jí uděláme laskavost a přijmeme ji, jsme tak hodní!
Někdy mi to tak připadalo a právě v těch chvílích mi život připadal tak nefér a složitý.
Cesta domů byla složitější než jindy. Nevím, čím to, ale najednou jsem si připadala tak zmožená, že jsem celou dobu hrála "ubohou slepou holku". S bílou holí jsem se předváděla jako největší ubožačka, ale byla jsem emocionálně vyčerpaná a neměla jsem chuť být silná. Když na to teď s odstupem času vzpomínám, za svou slabost se stydím. V tu chvíli mi to bylo zcela jedno.
Dorazila jsem domů a odložila složenou hůl na malý stolek hned vedle dveří. Vtom okamžiku se ozvalo ťapání po laminátové podlaze a z obýváku se vynořila Maya. Dřepla jsem si a natáhla ruku. Maya mi do ní drcla čumákem a nechala se pohladit. Ona byla to jediné, co mě v takových chvílích dokázalo podržet. To a fyzická činnost.
Prošla jsem předsíní, zahnula do obýváku a potom do kuchyně. Z ledničky jsem vytáhla psí konzervu a trochu nandala do misky. Zatímco Maya jedla, já si vzala jablko. Další zastávka byla v mém pokoji, kde jsem se převlékla do tepláků s tílkem a popadla tam iPod. Ty pocity musely pryč a nešlo ti jinak než fyzickou námahou.
