Tell Him - 2. část
Zhluboka jsem se nadechla, vydechla a postavila se. Vnímala jsem nervozitu svých spolužáků, která se vznášela ve vzduchu. Ale ignorovala jsem ji a vydala se ke katedře.
Tuhle místnost jsem znala jako své boty, věděla jsem, kde co leží s přesností na několik centimetrů. Bez Mayi jsem tu dokázala chodit už po půl roce, ani dnes jsem ji sebou neměla. Pokud to nebylo nutné, do školy jsem ji vůbec nevodila.
Prošla jsem kolem tří řad lavic bez sebemenších potíží, zaváhala jsem až těsně u katedry a to jen proto, že jsem si nebyla jistá, kde přesně ten kluk stojí. Všichni věděli, že o mé vadě nemají vůbec nic říkat, nechtěla jsem to. Rileyová určitě stála někde mimo a doufala jsem, že nenápadně odstavila i druhou osobu.
Stejně jsem se ale zastavila na delší dobu než je obvyklé. Riskovat se vyplácí, říká se, tak jsem udělala rozhodující krok… a nalevo ode mě se někdo pohnul. Na levé rameno mi dopadla něčí ruka.
„Nemusíš být nervózní, o nic nejde.“ řekl chlapec z poměrně velké blízkosti a já se pod tíhou jeho hlasu rozechvěla. Na těle mi vyskočila husí kůže. Bylo to elektrizující a mně se zadrhl dech. A pak ke mně dolehl i význam slov a mě rázem opravdu ovládla nervozita. Byl to sice nevítaný pocit, ale aspoň jsem už věděla, kde stojí a nemusela se bát, že do někoho vrazím. Ve vypjatých situacích mě ani ty nejlepší smysly neuchránily.
Otočila jsem se ke třídě a rázem se mi všechno vykouřilo z hlavy. Všechna slova veškerých písniček, které jsem kdy slyšela, se vypařila. Co se to stalo? Nemohla jsem si vzpomenout na jediný verš, nic.
Začínala jsem panikařit. Takhle nervózní jsem nikdy v životě nebyla. Tohle vůbec nesouviselo s mým zrakem. Tohle byla klasická tréma, jakou jsem nikdy před tím neměla. Tehdy jsem byla vystrašená z neznámého, které mě čekalo, to je normální. Ale trému jako takovou?
Ta mě nikdy netrápila. Když lidi nevidíte, snadno si můžete představit, že tam vlastně nejsou a o to je to lehčí. Necítíte potřebu být nejlepší. Nebo tak to bylo v mém případě.
A najednou tu byla, slova dávno zapomenuté písničky. Až později jsem si uvědomila, že mi ji zpívala kdysi mamka. Ona byla opravdu skvělá zpěvačka, poradila si se vším.
Vybavila jsem si její rusé vlasy, které jí ve vlnách rámovaly obličej, když se nade mnou skláněla a dávala mi dobrou noc. Přitom mi zpívala právě tuhle píseň:
I'm scared
So afraid to show I care
Will he think me weak
If I tremble when I speak
Oooh - what if
There's another one he's thinking of
Maybe he's in love
I'd feel like a fool
Life can be so cruel
I don't know what to do
I've been there
With my heart out in my hand
But what you must understand
You can't let the chance
To love him pass you by
Tell him
Tell him that the sun and moon
Rise in his eyes
Reach out to him
And whisper
Tender words so soft and sweet
Hold him close to feel his heart beat
Love will be the gift you give yourself
(https://www.youtube.com/watch?v=wB_vjpRhLxM)
Slova se mi ze rtů linula s obdivuhodnou lehkostí a hlas se netřásl, jak jsem předpokládala. Byla to úžasná písnička, přestože vůbec nezapadala do mého žánru.
Cítila jsem, jak mi slzy z nevidomých očí stékají po tváři. Dozpívala jsem refrén a utichla. Už bych nezvládla pokračovat, hrdlo se mi stáhlo dávno pohřbenou bolestí. Rychle jsem si setřela slané kapičky z lící a pod brýlemi. Na to, že nevidím, jsem si zvykla. Nesmířila se s tím, ale zvykla si. Že ale ani neslyším, to už mě vyděsilo