Tell Him - 11. část
Vyčkávala jsem, odkud se ozve, abych se neprozradila. I když jsem byla naštvaná, stále mi záleželo na tom, neodhalit,že nic nevidím. Ani sebe, ani tuhle místnost a dokonce ani jeho.
„Eh, ahoj,“ prudce jsem se otočila za hlasem, musel stát někde u kytar. Vynutila jsem ze sebe nepřirozený úsměv.
„Ahoj,“ pozdravila jsem přeslazeně.
A co teď? Stála jsem tam jako tvrdé y a čekala, co se bude dít dál. Tohle jsem nedomyslela. Chtěla jsem na něj začít řvát, jen co vejdu do dveří, ale měli jsme publikum. Nechtěla jsem,aby to Liam všechno slyšel. Jak jsem usilovně přemýšlela nad mým nedokonalým plánem, celou situaci zachránil Liam.
„Tak co kdybychom začali?“ lehce položil dlaň na má bedra a dovedl mě k židli, na kterou mě nenápadně posadil. Teda, nevím, jestli nenápadně, ale myslím, že by si nikdo neuvědomil mé postižení.
Bylo až překvapivé, jak jsem Liamovi důvěřovala natolik, abych se jím nechala někam vést. Ale hřejivý pocit,který z jeho ruky proudil do mých zad, mě uklidňoval natolik, že jsem to nechala být.
Seděla jsem na židli a dala jsem si nohu přes nohu. „Takže, co bude?“ zeptala jsem se, tentokrát už otráveně.V tu chvíli mi došlo, že vlastně ten text písničky neumím. Málem jsem se rozesmála. Ironie.
„No, nejdřív bych ti chtěl poděkovat, že jsi vůbec dorazila,“ začal Niall váhavě. Zněl čím dál blíž.
„A měla jsem na vybranou? Já myslím, že ne.“ Vyklouzlo mi to ze rtů dřív, než jsem to stihla zarazit.Vybavilo se mi varování Johnsonové: „Slib mi, že neuděláš žádnou hloupost.“ Pozdě, paní profesorko.
„Co tím myslíš?“ zeptal se zaskočeně. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Stál už těsně u mě. Nadzvedla jsem hlavu, aby to vypadalo, že se mu dívám do obličeje, a doufala jsem, že se dívám správným směrem. „Myslím tím to, že sis všechno zařídil tak, jak se ti líbilo, nehledě na to, jestli souhlasím.A abych ti to ujasnila, nesouhlasím.“ Zaťala jsem zuby, abych na něj opravdu nezačala křičet. Zatím to nebylo třeba, usoudila jsem.
„Ale to…já…“
„Ty co? Jsi posedlý svou slávou,že si neuvědomuješ, že tvoje činy mají dopad i na ostatní!? Ráda bych tě tedy upozornila, že tvoje rozmary mi zkazily možná mojí jedinou šanci ukázat, co umím.“ Vzdorně jsem vystrčila bradu.
Slyšela jsem dvojí oddechování.Jedno bylo trhanější, pravděpodobně Niallovo. Stál asi metr přede mnou a Liam někde po mojí levé straně.
„Ach…to…jen…“ Začínala jsem z toho jeho koktání být dost napružená. Jako by nestačilo, co všechno už udělal, teď se navíc nedokázal vymáčknout. Asi se často nesetkával s tím,že by na něj byl někdo takhle…ostrý. Pravděpodobně všichni souhlasili se vším co řekl nebo udělal, jen aby se mu zavděčili. Ale to ode mě nehrozilo, ani nějakou blbou náhodou.
„No, možná bychom měli-“
„Ne, to bychom neměli,“ zarazil Liama Niall pevnějším hlasem. Zvedla jsem tázavě obočí. Takhle jsem si to tedy nepředstavovala ani v nejmenším. Viděla jsem to spíše tak, že na sebe budeme štěkat jako psi. Roli mírotvorce jsem vůbec neočekávala a koktavou hvězdu už vůbec ne. Pohodlněji jsem se uvelebila v nijak pohodlné židli, jako bych byla nad věcí.
„Za prvé, myslíš, že by sis mohla sundat brýle, abych ti viděl do očí, tohle mě vážně irituje,“ prohlásil ostře kluk, který mě dokázal vytočit už jen tím, že byl. Moje tělo se napjalo. Trochu přiškrceně jsem odpověděla. „Myslela jsem, že to víš, ale mám nemocné oči.Brýle nosím pro jejich ochranu.“ Následovala chvíle ticha. Dumala jsem nad tím,jak se tohle všechno vyvrbí. A došla jsem k závěru, že nic dobrého nevzejde.
„Fajn, v tom případě je překousnu. A než se dáme do práce, dovol, abych ti vysvětlil, proč jsem udělal to, co jsem udělal.“ Jeho hlas se vzdaloval a přibližoval, jak přecházel pomístnosti sem a tam. Řekla bych, že je nervózní, ale to je hloupost.
„Když jsem tě slyšel zpívat, tam ve třídě, úplně jsi mě dostala. Nikdy jsem neslyšel krásnější hlas,“ řekl váhavě. Našpulila jsem rty, to myslel vážně?
„Jo? A proč sis teda nevybral mě, ale Raquel?“ Ani jsem netušila, že mě to tak štve. Ale to je fuk, stejně s ním budu muset trávit čas, ať už chci nebo ne. Nezáleží na tom.
„Myslíš tu blondýnu?“ slyšela jsem náznak úsměvu v jeho hlase? Co se to tady děje?
„Jo, tu,“ i když vlastně nevím,jestli opravdu blondýna je.
„Víš, cílem nebylo vybrat si nejlepšího zpěváka, zpěvačku a udělat z něj, nebo z ní, hvězdu. Šlo oto, abych pomohl tomu nejslabšímu zlepšit se.“ Chvíli mi trvalo, než mi to docvaklo. Pak jsem se nahlas rozesmála. Nemohla jsem si pomoct. Když jsem si vzpomněla, jak se ta holka chvástala, že si vybral jí, jak musí být dobrá… Tone…
„To jako vážně?“ zeptala jsem se mezi vzlyky způsobené záchvatem smíchu. Takhle jsem se snad v životě nepobavilo, vážně. Nikdy jsem se nesmála tak, až jsem plakala. Většinou jsem jen plakala. Ale tohle mě opravdu dostalo.
„Vážně, ale nechtěl jsem přijít o skvělou šanci zpívat s výbornou zpěvačkou, jako jsi ty. Proto jsem to všechno… zařídil. Omlouvám se, jestli tě to naštvalo. Asi jsem si měl uvědomit,že tvoje ne, znamená ne.“
Moje nálada se o stupeň zlepšila. I když jsem ho stále chtěla zabít, tak už ne tolik jako před chvílí.
Tomu nejslabšímu.
V duchu jsem se stále usmívala. Nikdy jsem nebyla škodolibá, ale tohle mi udělalo radost. Konečně se něco změnilo k lepšímu. Celý život jsem měla smůlu. Od té nehody, po smrt mého táty. Teď, konečně, nějaká spravedlnost. Jasně, není to nějaké životní vítězství, ale i málo stačí k radosti. Jsem skromná, to mě naučil život.
„Víš, že jsi ignorant?“prohodila jsem pobaveně. Liam vedle mě zasmál. Zajímalo by mě, jak se tváří on.Po tom, co mi tady řekl, mu oznámím, že ho mám za ignoranta. Svět je divný.
„Jak to myslíš?“ stál už těsně umě. Kdybych neseděla, pravděpodobně bych cítila jeho dech na své kůži. Ta představa mi vyvolala husí kůži. Zachvěla jsem se.
„Nevíš, co je pro tebe dobrý.“Celá tahle konverzace mě unavovala. Akorát zbytečně ztrácíme čas. Mohla jsem se v klidu učit a on mě tady zdržuje, a úplně zbytečně.
„Hele, řeknu ti to na rovinu, ať tady neztrácíme čas. V pátek mě ta zpráva, že nebudu vystupovat, rozčílila natolik, že jsem se za celý víkend nenaučila ani jediné slovo z té vaší písničky.“ Zněla jsem tak sebevědomě, až jsem sama byla překvapená.
„Cože?“ vypískl.
„Slyšel jsi. Tebe by nevytočilo,kdyby ti někdo řekl, že při koncertě nebudeš vůbec zpívat, jen stát v pozadí a usmívat se?“
„Ale tohle je něco jiného!“
„Ne, to teda není. Já měla zpívat písničku a hrát na klavír dvě skladby. Ty jsi přišel, otevřel jsi tu svojí pusu a všechno šlo do kytek. Teď mám zpívat jeden nesmyslný popový song,ze kterého bych se určitě pozvracela, kdybych ho slyšela.“ Přeci mu nebudu lhát a lézt do zadku jen proto, že je světoznámá hvězda. To není můj styl. A jeho hudba taky ne.
„Cože to?“ Vyskočila jsem na nohy a narazila hrudí o jeho. Zavrávorala jsem, ale neupadla.
„Tak hele,“ zabodla jsem ukazováček do jeho prsou. „nehodlám se tady s tebou bavit o vašich slaďácích, to není můj šálek čaje. Jen jsem se tě chtěla zeptat, jak mě donutíš zpívat s Vámi na té soutěži.“ Cítila jsem pod prstem, jak dýchá. Jeho hrudník se zvedal a zase klesal v pravidelných intervalech. Pod tenkou látkou trika se schovávaly svaly.
„Proč bych tě měl nutit?“
„Protože dobrovolně ty slátaniny zpívat nebudu,“ oznámila jsem mu bez okolků. „Jo, kdybych takhle mohla vybrat vlastní písničku, kterou-“
„Platí.“
„Cože?“ zalapala jsem po dechu. Chtěla jsem se tomu celému fiaskuvyhnout. Doufala jsem, že takhle mě nechá být. Zase mě překvapil.
„Slyšela jsi, platí. Vyber si písničku a tu zazpíváme. Tedy, nejdřív ji musíme s kluky schválit.“Tohle je opravdu bizarní situace. Já s nimi zpívat nechtěla!
„Nialle? Můžeš na moment?“ Ha! A má to spočítaný! Liam s tím určitě nebude souhlasit a bude to. Nebude chtít zpívat něco, co není jejich, to je jasný. Jen mi nedocházelo, proč by s tím Niall souhlasil. Zavrtěla jsem hlavou, nechtěla jsem na to myslet. Nastražila jsem uši, ale stejně jsem neslyšela, co říkají. Založila jsem si ruce na prsou a podupávala si nohou. Při tom jsem si pobrukovala.
„I won’t let these little thingsslip out of my mouth. But if it’s true, it‘s you, it‘s you, they add up to. I’min a love with you and all these little thing.“ Slova se ze mě linula tak lehcea plynule, jako bych je znala roky, ani jsem nad tím nepřemýšlela. „You‘llnever love yourself half as much as I love you. You‘ll never treat yourselflike darling but I want you to. If I let you know, I’m here for you. Maybe you‘lllove yourself like I love you, oou.“ Refrén a tato sloka mi utkvěly v paměti a nemohla jsem je dostat pryč, ač jsem se snažila sebevíc. Ale teď to bylo poprvé, kdy jsem to vyslovila nahlas, vlastně zazpívala. Hledala jsem v tom textu víc, než tam bylo. Chtěla jsem věřit, že to všechno je pravda,že ty maličkosti k vám patří. A i přes ně vás bude dotyčný milovat.
Chtěla jsem, aby ty maličkosti byli můj největší problém, který musím řešit. Zabývat se jen tím, jestli mám ďolíčky ve tváři nebo vrásky kolem očí. Jestli mám ty správné míry, že nemůžu jít do postele bez šálku čaje, jinak nebudu moci spát. Přála bych si, aby to byli moje jediné starosti, se kterými se musím potýkat. Protože pak by byl můj život mnohem, mnohem jednodušší.
Ale osud tomu chtěl a já se musím potýkat s horšími záležitostmi. Na řešení těch malicherností mi nezbývá čas ani energie.
„Zapomeň na všechno, co jsem zrovna řekl,“ slyšela jsem říct Liama. „Musí s námi zpívat.“
Zamračila jsem se.
„Kluci, jsem stále tady,“upozornila jsem je na sebe. Zdá se, že na to zapomněli.
„My víme. Máme pro tebe návrh-“začal Liam, ale Niall ho přerušil. „Vážně?“
„Vážně. Co tohle, ty zazpíváš s námi písničku, podle našeho výběru a můžeš si vzít zpět svá vystoupení.“ Myslím, že toto už je dnes po druhé, kdy hledám svou spodní čelist na zemi.
„Prosím?“
„No, můžeš si na té soutěží hrát,co chceš podle svého gusta, pokud k tomu přidáš i naší písničku. Co ty na to?“ Co já na to? Co já na to… Samozřejmě, že.. „Ne.“