Tell Him - 10. část
Přesunula jsem se do učebny, kde normálně probíhala hudební kompozice. Tam jsem si uvědomila, že vlastně nevím, kde mám tu individuální hodinu s panem Horanem mít, ale rozhodně to nebylo tady. Neřešila jsem to, když bude chtít, najde si mě. Posadila jsem se do své obvyklé lavice a čekala.
Proč mi nikdo neřekl, kde mám být? Proč mě stále obcházeli ve všem, co se mě týkalo? Aghrr! Připadala jsem si jako bezcenný dílek v celém městečku z lega. Kdybych se ztratila, nepostrádali by mě. Jsem jen další voják v řadě celé armády.
„Taisha Sawyerová?“nadskočila jsem leknutím.
„Ano?“
„Niall čeká v hudebně.“ Nepoznala jsem, o koho jde, jen že je to muž, spíš kluk.
„A ty jsi?“ zeptala jsem se, když jsem vstávala. Pravděpodobně stál před mou lavicí, musela jsem být opatrná, pokud jsem nechtěla upozornit na svou nevidomost. Jestli to ještě někdo nevěděl, jedině dobře.
„Oh…to..já…jsem Liam, Liam Payne.“ Liam Payne, to mi něco říká. „No, těší mě. Tak já jdu.“ Obloukem jsem se vyhnula místu, kde jsem tušila toho Liama a vydala se do hudebny.
„Hej, počkej, Taisho!“ Ani jsem se neohlédla. Prošla jsem kolem klavírní místnosti a dvou jazykových. Minula jsem jednu normální třídu a pár hloučků studentů.
„Tohle ale není hudebna,“ poznamenal hlas za mnou.
„Cože?“ Prudce jsem se otočila. Kde sakra stál? Nervózně jsem těkala nevidomým pohledem kolem sebe. Jestli tohle není hudebna, tak co teda?
„Říkám, že tohle není hudebna, ale kabinet jednoho z profesorů,“ poznamenal pochybovačně. Že není? Sakra! Musela jsem někde špatně odbočit. Zrychlil se mi dech na čele mi vyrašily kapičky potu.
„Já vím, jen jsem se potřebovala na něco zeptat,“ improvizace, jedna z věcí, které jsem používala tak často, až se z toho stala moje druhá přirozenost. Když jste nechtěli, aby o vás ostatní věděli něco jako, že nevidíte, naučíte se improvizovat a… lhát jako když tiskne. Na to lhaní nejsem zrovna pyšná, ale je to nutné zlo.
„Aha, promiň, mám tu na tebe počkat?“ To se ho nezbavím? Nervózně jsem podupávala nohou do rytmu Requiem For A Dream a snažila se z toho všeho vyvléknout.
„Eh, to je dobrý, za chvilku dorazím,“ řekla jsem, už trochu podrážděně. Jak dlouho mě ještě budou všichni vytáčet? To nemají nic jiného na práci než se starat o mě?
„Jak myslíš,“ odpověděl zaraženě. Slyšela jsem vzdalující se kroky a oddychla si. A teď, jak se dostanu do hudebny…? Frustrovaně jsem si povzdychla. Bože, to nemáš někoho jiného, komu by jsi mohl komplikovat život? Jako bych toho neměla už tak dost.
„Ehm prosím tě, kde najdu hudebnu?“ zeptala jsem se prvního člověka, který kolem mě procházel. Holka nebo kluk, to je jedno, hlavně, že mi poradí.
„To je vtip, že?“ Ztuhla jsem. To. Snad. Ne. To se může stát jen a jen mě. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou nad tou absurdní situací. Ten hlas jsem poznala bez problému. Přeci jen jsem ho slyšela ani ne před minutou. Mělo mě napadnout, že to nebude tak jednoduché.
„Jo, je to vtip. Co sis jiného myslel?“ vyjela jsem na něj. Netušila jsem, jak vypadá, kolik mu je nebo jak je vysoký, ale to mi nezabránilo být nepříjemná. Vždyť všechno zkazil! Nemohl prostě jen odejít a nechat mě tu stát? To by to bylo tak těžké?
„Panebože, ty mě nevidíš…“ vydechl nevěřícně. Rezignovala jsem. I idiot by to musel poznat, no ne? Když už, tak už.
„A co sis myslel? Že mám ty brýle na okrasu? Pan Horan tě neinformoval, že nevidím?“ vyjela jsem po něm. To byla má obrana, moje jediný obrana. Afektovaně jsem se zasmála.
„Lidi jsou tak hloupí!“ zamumlala jsem sotva slyšitelně.
„Niall se zmínil, že máš něco s očima, ale ne, že jsi…“
„Jen to řekni…slepá. Že jsem slepá.“ Dopověděla jsem za něj. Že by to ten idiot nevěděl? Asi byl hloupější, než jsem si myslela. Co se dá dělat.
„Hele, jsem slepá, jo? Tak si to nech pro sebe, nikoho to stejnak nezajímá.“ Jen jsem doufala, že to opravdu neprozradí. Hlavně Niallovi, jen ať si na to přijde sám, schválně, jak dlouho mu to bude trvat.
Neměla jsem tušení, jak se ten Liam tvářil. Ale muselo to stát za to. Naklonila jsem hlavu na stranu a představila si před sebou kluka kolem dvaceti, s vážným výrazem ve tváři a podezřívavýma očima. Jak mě pozoruje a přemítá, jestli jsem psychicky v pořádku.
„Tak vezmeš mě do tý hudebny, nebo co?“ zeptala jsem se, abych prolomila dlouhotrvající nepříjemné ticho.
„Oh, ja-jasně,“ zakoktal rozpačitě. Skryla jsem úsměv za kašlání. Když jsem ucítila dotek na mé ruce, rozhodilo mě to. Nebylo to jako s Niallem, jeho dotek mi rozvibroval celé tělo, i když jsem si to nechtěla připustit. Liamův dotek byl hřejivý, konejšivý. Bezděky se moje tělo uvolnilo. Jak to udělal?
Nechala jsem se odvést před dveře hudební místnosti, konečně. Celou cestu jsme mlčeli. Nevěděla jsem, co bych měla říkat, tak jsem nechala pusu zavřenou. Šetřila jsem si dech na setkání s Niallem.
Pustila jsem Liamovu ruku a vstoupila. Věděla jsem, co kde v místnosti je, přestože jsem si spletla cestu. Nejsem neomylná. Naproti mně, pod okny, byly vyskládané dvě řady židlí a před nimi stojany na noty. Napravo stál stůl, kde občas i sídlil profesor a vlevo byly vyskládané akustické kytary a jedna soustava bicích. V poličce vedle by měli být vyskládané menší nástroje; triangl, činely, tamburína, rumba koule, harmonika… a tak. Většinu z toho jsem nikdy nedržela v ruce. A uprostřed místnosti stál starý, přesto kvalitní, klavír.
Viděla jsem samu sebe, více méně, jak hraji River Flows In You, na pódiu před stovkami diváků. Slyším ticho, které je v sále. Vykouzlí mi to úsměv ve tváři.
Který vzápětí mizí a nahrazuje ho vztek. Na toho pitomce, díky kterému se tohle neuskuteční. Vzplane to ve mně nanovo a je jedno, že ještě před pár sekundami jsem se cítila příjemně díky Liamovi. Teď už ne.