93. Stand Up - Cizí
„Budeš nám chybět,“ šeptal mi hlas do ucha. Z očí mi tekly slzy. Kdy je zase všechny uvidím? A uvidím je ještě někdy vůbec? Tváře jsem měla opuchlé a červené, v krku mě tlačil knedlík, až jsem nemohla mluvit.
„Vždyť vy mě taky. Mám vás ráda,“ zašeptala jsem přiškrceně. Liam se odtáhl a poplácal mě po paži. Usmála jsem se na ně, jak nejlépe jsem dovedla. Stáli tam všichni. Teda…skoro všichni. Niall se ještě v noci sebral a odjel, nechal vzkaz, že jede na nějaký čas domů. Nestihla jsem si s ním už promluvit. Ani o tom, co mi řekl, když si myslel, že spím a ani o tom, co uviděl, když vtrhl do Louiho pokoje, i když vůbec nic nebylo.
„Mějte se, sbohem.“ Otočila jsem se a vyklopýtala z krásného domku, který pro mě byl pár posledních dní domovem. Louis za mnou zavřel dveře a společně jsme nasedli do jeho auta. Ani mě moc nezajímalo, co je to za značku. V tuhle chvíli mě toho vlastně nezajímalo moc, skoro nic. Jen jsem se strachovala toho, až přijedu do Čech, do mého rodného domu. Bylo to zvláštní, když už to nebyl domov.
„Jsi v pohodě?“ ptal se starostlivě Louis, který je normálně samý vtípek. Přes slzy jsem ho pomalu ani neviděla. Zamrkala jsem a uvědomila si, jak dospěl. Už to není ten klučík k X-factoru s vlasy na patku a bradou jemnou, bez jediného vousu. Teď byl pokrytý lehkým strništěm, lícní kosti měl výraznější a krátké vlasy měl nagelované do stylového rozcuchu. V laskavých modrých očích se mu zračila starost, která mě dojala.
„Jsem v pohodě, neboj se. Pojedeme?“
„Víš, že se na nás můžeš kdykoliv přijet podívat, že jo? Rádi tě uvidíme, kdykoliv. Slib mi, že přijedeš,“ Mačkal mě v medvědím objetí už pár minut a stále se nehodlal pustit. Plíce jsem měla prázdné a nedokázala jsem se pořádně nadechnout. Ale co bych pro něj neudělala.
„To víš, že jo. Slibuju, že přijedu. A ty mi slib, že se postaráš o toho blonďáka.“ Konečně mě pustil a starostlivě si mě měřil. „Neboj, postarám. A běž, ať ti to neuletí,“ ukázal zuby v širokém úsměvu. „To je vtip, že? To ty mě tu poslední půl hodinu dusíš!“ obvinila jsem ho a vyhnula se ráně do ramene.
„No jo no, budeš mi chybět.“ Ještě mi rychle dal pusu na tvář a pak už mi jen mával, když jsem mířila k odbavení.
Miluju létání. Vždycky jsem ráda cestovala vzduchem, ale tentokrát jsem let prospala. Byla jsem unavená, celou noc jsem se nevyspala. Ne že by to byl nějak dlouhý spánek, cesta trvala jen dvě hodiny, ale i to stačilo, abych se cítila odpočatěji. Na Ruzyni (odmítám tomu říkat letiště Václava Havla) jsem se cítila trochu jako vetřelec. Na kufry jsem čekala jako obvykle dlouho a taxikář byl tak nepříjemný zapšklý chlap, že jsem mu nedala ani halíř navíc.
Ocitla jsem se před domem, kde jsem vyrůstala. Nikdy jsem si nemyslela, že to dopadne zrovna takhle. Nehodlala jsem se tady zdržovat, jen si vezmu svoje věci, ty nejdůležitější, a pojedu do Dvorců. Ještě jsem si nezvykla, že je ten domek můj. Myslela jsem si, že babčina pozůstalost se bude dělit, popřípadě ji zdědí máma, ale tak to nebylo. Babi měla závěť ve které mi odkazovala většinu jejího majetku. Dostala jsem sedmdesát procent, zbylých třicet se rozdělilo mezi mámu, Kat a Tobyho. Já dostala dům, celý pozemek a slušnou částku peněz. Toby zdědil auto, nějakého veterána, ale nemyslím si, že to ocenil. Možná se pletu.
Ještě jsem se úplně nesmířila s její smrtí. Pořád to setsakramentsky bolelo. Bála jsem se toho, co to se mnou udělá, až tam přijedu, ale tady jsem zůstat nechtěla.
Dveře byly odemčené, tak jsem vstoupila.
Všechno vypadalo úplně stejně, jako když jsem před třemi týdny odjížděla. Všechno stálo na svém místě. V domě vládlo naprosté ticho, někdo tu ale být musel, když nebylo zamčeno. Moc jsem se tu nerozhlížela a rovnou jsem zamířila do svého pokoje. Vybelhala jsem se do schodů, na rameni sportovní tašku. Doteď mě její tíha neobtěžovala, ani jsem o ní pořádně nevěděla, ale jestli je něco, co opravdu nesnáším, pak jsou to schody.
Chodbou jsem procházela se sklopenou hlavou. Těch pocitů na mě bylo moc, víc bych nesnesla. Vzala jsem za kliku svého pokoje a pomalu stiskla. Myslela jsem, že mě to porazí, že mě vzpomínky přemůžou, ale to se nestalo. Zvláštní.
Místnost na mě nijak nepůsobila. Levandulový koberec ve mně nevyvolával touhu schoulit se do klubíčka, postel mě neděsila svou prázdnotou, skříň mi nepřipadala žalostně malá. Okno do zahrady mě neuklidňovalo, jako pokaždé, když jsem měla špatnou náladu. Jako bych se ocitla ve zcela prázdné místnosti, kde není vůbec nic.
Odložila jsem tašku na zem a zamířila ke stolku s make-upem a všechno jsem smetla na zem. Hodlala jsem začít nový život, nechtěla jsem ho začít přetvářkou.