87. Stand Up - Rozjařená
Z pohledu Faith
Vztek ve mně vřel. Podupávala jsem si nohou, abych se alespoň zčásti uklidnila. Jak si tohle mohla dovolit? Počkat… nemohla! Dokázala bych pochopit, že se jí to nelíbí a že mě na to upozorní. Aby mi ale nařizovala, kam můžu a nesmím chodit, to neskousnu. Neskousla bych to ani už od vlastní mámy, i když tu to nezajímalo, je mi už devatenáct!
Zavřela jsem oči a párkrát se zhluboka nadechla. Opřel se do mě ledový vítr tak silný, že mi do očí vyhrkly slzy. Slunce bylo schované za mraky a vypadalo to na sníh. Možná jsem si měla obléknout bundu a ne jen sako.
Konečně jsem zaslechla zvuk motoru a přede mnou zastavilo auto. Když jsem otevřela oči, poznala jsem bentley. Bylo černé a nablýskané s kouřovými skly. Automaticky jsem zamířila k drahému lapači holek, padla na sedadlo spolujezdce a kabelku si položila na zem.
„Ahoj,“ pozdravila jsem a promnula si zavřené oči. Ta konfrontace s Clarissou mě dost unavila, ani jsem si nevšimla, že tu je jen jeden člověk. Otočila jsem hlavu k řidiči.
Ále, dnešek byl samá překvapení. Za volantem seděl blonďatý Ir a ve tváři nesmělý úsměv. Přestože jsem byla malinko zaskočená, usmála jsem se taky a následkem bylo, že se Niall uvolnil.
„Ahoj Faith,“ opětoval po chvíli pozdrav. Jak jsem tak pozorovala jeho obličej, něco jsem si uvědomila. Měla jsem toho kluka opravdu ráda. A i když jsem nemohla vrátit, co se stalo v létě, nechtěla jsem o něj úplně přijít. Ten kluk byl milý, vtipný a dobrý přítel.
„Nialle, chci, abychom byli přátelé,“ začala jsem, než vyjel. Pozorovala jsem při tom jeho výraz, který mi ale nic neříkal. Niallovy modré oči se upíraly do mých. Po chvíli se usmál.
Moje srdce poskočilo, připsala jsem to na vrub štěstí z toho, že to mezi námi nebude tak napjaté. „Už mě nebaví ty naše chvilky trapného ticha, když se sejdeme ve stejný místnosti. Chci, aby to mezi námi bylo dobrý.“
„To já taky,“ přitakal s úsměvem. Potom zařadil a vyjeli jsme. Pár minut bylo ticho, které doprovázelo jen tiché předení motoru.
„Slyšela jsem vaše nové album,“ promluvila jsem, když to ticho trvalo už pět nekonečných minut.
„Vážně? Jak se ti líbilo?“
„Pěkný, ale Up All Night se mi líbilo víc,“ přiznala jsem. Niall jen zvědavě zvedl obočí.
„Jak je to možný? Většinou se všem líbí spíš Take Me Home.“
„Nevím, ty písničky mi přijdou… živější a vzbuzují ve mně pocity, že jsou opravdové, že vypráví nějaký příběh. Ne, že by se mi songy z TMH nelíbily. A mám kritiku na celou Vaši tvorbu,“ řekla jsem odvážně. Jemu to ve tváři vykouzlilo pobavení.
„Ale, neříkej. Tak spusť, to jsem opravdu zvědavý,“ odpověděl, trochu pochybovačně.
„Já si myslím, že mít třicet osm písniček jen o holkách a lásce je opravdu moc. Chápu, že chcete zažít poblouznění, ale neumíte psát i o něčem jiném?“ To nebyla buzerace, opravdu mě to…zajímalo.
„Jako například?“
„Já nevím, o vás třeba.“
„O nás?“
„Jasně, They dont know about us by byla skvělá písnička o vás jako o skupině. Ty první verše, když jsem je poprvé slyšela, úplně mi k vám sedly.
„Lidé říkají, že bychom neměli být spolu, že jsme moc mladí, abychom věděli, co znamená věčnost. Ale já říkám, že nevědí, o čem mluví.“
Jako byste zpívali o haters, kteří vás pomlouvají. Pak to ale přešlo v milostnou písničku a já se zklamala.“ Niall mě pozorně poslouchal, nebo možná jen dával pozor na cestu, abychom neskončili jako Zayn.
„Zajímavá připomínka,“ poznamenal po pár vteřinách.
„Já to myslím vážně,“ hájila jsem se. Ale koutky se mi zvedly do upřímného úsměvu.
„Já vím, že jo. Jen… to jsem ještě neslyšel. Opravdu je to zajímavé.“
„No jo, já mám vždycky něco netradičního na srdci. A ty mi slib, že se nad tím s klukama zamyslíte. Klidně vám pak pomůžu s textem,“ nabídla jsem se ochotně.
„Ty umíš skládat?“ divil se.
„Vůbec.“ A rozesmáli jsme se. Byl to tak uvolňující pocit.
„Aha.“
„Víš, je to troufalé, jako opravdu troufalé, ale ráda bych se podílela na novém albu. Já vím, je to nemožné, ani s tím nepočítám, ale stejně. Byla by to pro mě čest a dobrá zkušenost a…byla bych ten nejšťastnější člověk na světě.“ Mojí mysl zaplavil výjev mě, holek a kluků, jak společně plánujeme, pracujeme, dohadujeme se a bavíme. Byla by to nádhera. Jen je to utopie.
„Platí.“
Skoro jsem si myslela, že slyším souhlas.
„Cože?“
„Říkám, že platí. Budeme teď muset zrušit turné a tak bysme mohli pracovat na nových písničkách a možná i na pár klipech.“ Nevěřícně jsem zalapala po dechu.
„Myslíš to vážně? Opravdu bych mohla?“ Ta představa byla tak omamná, že jsem málem omdlela.
„Myslím, že by to šlo zařídit. Třeba bys byla i k něčemu dobrá.“ Jeho tón, provokativní mě málem rozesmál.
„Ha ha. To by ses divil, jaký mám skvělý nápady.“
„To máš pravdu, divil.“ Zakřenil se.
„Fajn, chápu. Budu tě muset přesvědčit, že nejsem jen hezká blondýná, ale i chytrá.“ A najednou jsme parkovali u nemocnice. Niall si povzdechl. Já si vzpomněla, proč tady jsme, a má pochmurná nálada se vrátila.
„Musím tě varovat. Před vchodem stojí banda novinářů a fanynek. Jestli chceš, můžu tě zkusit propašovat zadem.“
„V pohodě, dneska jsem se dokonce slušně oblékla.“ Pokusila jsem se o vtip. Když nejsem ve svý kůži, vždycky všechno obrátím ve srandu. A Niall se opravdu usmál.
Vystoupily jsme tedy z auta a zamířili k majestátní budově.
A tam, přímo před hlavním vchodem, stály dvě skupiny lidí. Na jedné straně stály novináři s foťáky a na druhé plačící anglické dívky s transparenty…Uzdrav se Zayne!! We <3 U
A i když to od nich bylo hezké, trochu mi tady ty holky vadily. Nevím proč, ale přišlo mi to nepatřičné. Radši jsem nasadila úsměv a po boku Nialla se vydala k houfu lidí.
Fotoaparáty začaly cvakat jako zběsilí, dívky ječet a Niallova ruka mi přistála na rameni. Ani jsem si neuvědomila, jak napjatá jsem byla. A s jeho dotykem to zmizelo a tělo se mi uvolnilo. Zato fanynky vypadaly překvapeně a některé až…naštvaně. Tak jsem pohled stočila před sebe a pokračovala do budovy.