67. Stand Up – Pohádka končí, zpět do reality
(středa 27. 8.)
Z pohledu Nialla
Vzbudil jsem se a Ian nikde. U dveří stál její kufr a v pokoji chyběli její věci. Vystřelil jsem z postele a jen v trenkách seběhl dolů do kuchyně, kde byli už všichni. Různě postávali u kuchyňské linky a na tváři měli smutné výrazy. Ian stála mezi nimi a po tváři jí tekly slzy. Vypadalo to, jako by od včera nepřestala plakat. Strašně jsem ji chtěl obejmout, ale bál jsem se, že by mě zase odmítla a to bych asi už nezvládl. Jen jsem tak tam stál a třel si paže. Přeci jen jsem byl skoro nahý. Když už mi jektaly zuby, upoutal jsem pozornost. Postupně se na mě otočily všechny hlavy a všichni se začali smát, dokonce i Ian se malinko usmála.
„Nechte toho!“ Okřikl jsem je naštvaně. Vyčítavě se na mě podívali a pak se odvrátili.
„Ian?“ Podívala se na mě. Viděl jsem všechnu tu bolest, kterou ona cítila. Udělala krok ke mě. A ještě jeden.
„Co se děje?“ Dívala se skrze mě.
„Proč máš sbaleno?“
„Jedů domů.“ V krku se mi udělal knedlík. Pokusil jsem se polknout.
„Domů?“
„Jo, domů, nemůžu tady zůstat. Musím za mamkou, nemůžu ji v tom nechat. A Kat jede taky. Byla to i její babička.“ Rozhostilo se ticho. Ve vzduchu se vznášelo napětí. Ostatní dělali, že nás nevnímají, ale poslouchali každé slovo.
„Já jedu taky.“ Podíval jsem se do davu, z kterého vystoupila Kristin.
„Já taky.“ Připojila se Nikol.
„I já.“ Řekla Nelli.
„A co já?“ Bylo to sobecké, ale nemohl jsem si pomoct. Přišlo mi, že mě opouští, navždy.
„Je mi to líto.“ Nic jinýho neřekla. Ale to stačilo, abych pochopil. Otočila se na patě a odešla. Kluci mě soucitně pozorovali a když holky taky zmizeli, přistoupili ke mě.
„To nemůže.“ Hlesl jsem. Zhroutil jsem se k zemi. Nemohl jsem přemýšlet, byl jsem ochromený.
„Mrzí mě to Nialle, ale může.“
„Odejděte.“ Poslední mě opustil Liam, a nerad. Přesunul jsem se ke zdi a opřel se o ni. Nebyl jsem si jistý, jestli se sám udržím vzpřímený. Připadalo mi, jako by mi srdce vypovědělo službu.
Chápal jsem, že chce jet domu. Vždyť jí umřel člen rodiny. Musela domu, ale nemohl jsem pochopit, proč mě nechává. Ucítil jsem slzy, jak mi tlačí do očí. Ani jsem se nepokusil je potlačit. Byl jsem tak zdrcený, že mi bylo fuk, že brečím. Jako by mě půlka chyběla, tak jsem se cítil. Jako by se půlka ze mě odtrhla a odešla.
Seděl jsem tam, opřený o stěnu, nevnímajíc nic, než jen svou bolest.
Z pohledu Kristin
Po rozhovoru mezi Ian a Niallem, jsem se odebrala do své ložnice. Chvíli po mě přišel i Louis. Měla jsem skoro sbaleno, když promluvil. Věděla jsem, že to přijde, ale stejně jsem na to nebyla připravená.
„Jak to s náma teď bude?“ Povzdechla jsem si.
„Nevím.“ Prkenně jsem dokončila balení a sedla si k Louisovi na postel. Hlavu jsem mu opřela o rameno a on mi položil ruku kolem pasu.
„Nechci se rozejít.“ Zamrkala jsem, abych zahnala slzy. Alespoň projevil zájem.
„Já taky ne. Ale nemusíš se vrátit do Londýna?“
„Jo, to musím. Ale to neznamená, že se mi chce.“
„A nechce?“
„Ne, bez tebe.“
„Miluju tě Louisi Williame Tomlinsone.“ Zvedla jsem hlavu a přitiskla jemně rty k jeho.
„A já miluju tebe.“ Natáhli jsme se vedle sebe na postel a jen v obětí leželi. Nakonec ale přišel čas se rozloučit. A byl to ten nejtěžší moment v mém životě.
Opouštěli jsme kluky a nevěřili, že se ještě někdy uvidíme. Kevin s námi jel na letiště, kde nás posadil na letadlo a my letěli domů. Já, Nikol, Nelli a….Faith. Celou cestu nikdo z nás nepromluvil. Každá z nás byla zabraná do vlastních myšlenek, pocitů, do vlastní bolesti.
Přistáli jsme na tom soukromém letišti, odkud nás Kevinův šofér odvezl k Faith domů, potom odjel. Na cestě stál rover, takže Faithina mamka, Sarah, byla doma. Vešli jsme.
Z pohledu Faith
Dům mi najednou připadal tichý a prázdný. Kufr jsem nechala stát v hale a prohledala přízemí. Tam nikdo nebyl. Vyšla jsem do patra a zamířila do Tobyho pokoje. Z dálky jsem slyšela zvuky CSka (Counter-Strike, pc hra). Zaklepala jsem a vešla.
Brácha seděl na otáčecí židli, ruce na myši a klávesnici, zažraný do obrazovky.
„Toby.“ Šeptla jsem. Otočil se, pohled skelný.
„Ian?“ Prudce jsem zavrtěla hlavou.
„Ne, jsem Faith a chci, abys mě tak oslovoval.“ Přikývl. Přistoupila jsem k němu a objala ho. Byl o hlavu vyšší než já, i když mu bylo jen patnáct. Byl silnější a měl pevný stisk.
„Ian?“ Ve dveřích stála mamka. Havraní vlasy ji padaly do hnědých očí, které upírala na mě. Rozeběhla jsem se k ní a skočila jí kolem krku. Obě jsme plakaly.
„Ian, zlatíčko…“
„Faith.“ Málem jsem se rozdrtili navzájem. Za mamkou stály holky.
„Zůstanete tu semnou?“ Přikývly. Potřebovala jsem se nějak zabavit, abych nemyslela ani na babi, ani na Nialla.
Automaticky jsem začala připravovat věci na večer. Přeorganizovala jsem celý obývák a před televizi rozložila matrace, deky a polštáře. Přinesla jsem laptop s bedničkami a kabely na propojení s telkou. Netuším, co mezitím dělali ostatní, nezabývala jsem se tím. Moje tělo řídil autopilot a moje mysl utekla do jiného světa. Do světa, kde jsem měla babičku a neznala One Direction. Tolik jsem se do té představy vžila, že jsem si při vaření opařila celou levou ruku.
Bolest.
Všechna pozornost se rázem přesunula k postižené ruce a všechno ostatní se vypařilo z hlavy. Bylo to jako požehnání. Ruku jsem strčila pod ledovou vodu a zatnula zuby.
S celou červenou a bolavou končetinou jsem dovařila a naservírovala těstoviny se sýrovou omáčkou. Zavolala jsem na všechny a sama začala jíst. Když se objevila máma a všimla si mojí ruky, málem vyletěla z kůže.
„IAN!“ Najednou, jako by mi přeskočilo.
„Faith! Jmenuju se Faith!“
„Jo, to se jmenuješ. A poslední tři roky nás všechny nutíš, abychom ti tak říkali. Donutila si dokonce i profesory na škole. Proč najednou chceš, abychom tě oslovovali Faith?“ Křičela na mě a já na ni.
„Protože to tak chtěla!“ Opět jsem měla na krajíčku. Sebrala jsem se a utekla do pokoje. Opařenou ruku jsem vůbec nevnímala. Svlékla jsem se a stoupla si do sprchy, pod studenou vodu. Kapky vody se do mě zařezávaly až to bolelo. Zuby mi drkotaly, třásla jsem se zimou a končetiny jsem vůbec necítila.
Potácivě jsem vylezla, zamotala se do osušky a v pokoji padla na postel. Byla mi taková zima, že jsem se na nic jiného nesoustředila.
Někdo zaklepal.
Neurčitě jsem něco zaskuhrala a ten někdo vešel.
„Faith?“ Mamka. Přišla ke mně a zadívala se na mojí zničenou tělesnou i duševní schránku.
„Co jsi to zase prováděla?“ Posadila se a objala mě. Sálalo z ní teplo, které moje tělo zrovna postrádalo, takže se automaticky přitisklo ke zdroji.
„Odešla moc brzo.“ Zavzlykala jsem. Nedokázala jsem se držet slzy, nechtěla jsem.
„Já vím, mrzí mě to.“
„Jak to bez ní zvládnu?“ Plácala jsem všechno, co mi přišlo na jazyk a neuvědomovala si to.
„Ani jsem se s ní nerozloučila.“ Škytla jsem.
„Všechno je v tahu. Opustili mě, už jsem sama. Nezvládnu to.“
„Kdo „oni“?“
„Všichni.“
„Ale to není pravda. Máš mě, Tobyho a holky. A dokonce to vypadá, že máš i Kat.“
„Holky mě budou nenávidět. Odtrhla jsem se od nich.“ Škyt.
„Od koho jsi je odtrhla? Holčičko o čem to mluvíš?“
„Odešla jsem a nechala ho tam. Taky mě bude nenávidět. Omlouvám se mami. Strašně mě to mrzí.“ Vůbec jsem nevnímala, co blekotám.
„Co tě mrzí? Faith, děsíš mě.“
„Mrzí mě to. Neměla jsem to děla. Neměla jsem tam chodit. Kdybych tam nešla, všechno by bylo jinak. Bolí to, moc to bolí.“
„Šššš, to je dobrý.“
„Miluju ho, víš? Tak moc ho miluju, až mi to fyzicky ubližuje.“
„Koho miluješ?“ Připadalo mi, že se její hlas změnil.
„Koho asi? Nialla. Chybí mi a je to čím dál horší. Tak moc ho chci vidět.“
„Ale zlato, vždyť on o tobě ani neví. Nestačil ti ten koncert?“
„Ale ví! Řekl, že mě miluje, několikrát. Poslední dobou bylo mezi náma napětí, ale to nemění, že ho taky miluju.“
„Faith?“ Tekly jí slzy a já konečně poznala, jaká emoce jí zabarvila hlas. Strach. Strach a bezmoc.
„To je dobrý mami, zvládnu to, jsem silná.“
„Já vím, že jsi.“
„A mami?“
„Ano zlato?“
„Řekni holkám, že mě to mrzí.“ A přemohla mě únava.
A pro spetření sem hodím, v čem holky jeli domů.
