65. Stand Up – Pár dní
Z pohledu Liama
Mobil mě probudil asi v půl šesté. Volala mi Ian. Vytípl jsem to, ale pozdě, Nelli se probudila.
„Omlouvám se, Ian mě budí k rannímu mučení.“ Zasmál jsem se a políbil ji na čelo.
„Ranní mučení?“ Promnula si oči a posadila se.
„Jdeme si zaposilovat a zaplavat si. Klidně ještě spi.“ Ale jako by mi chtěla vzdorovat, vstala z postele. Bez make-upu byla krásná. Ne, že by jí to jinak neslušelo, ale takhle byla přirozenější. A jen v tom šedivém tričku… Napodobil jsem ji a taky vstal. Absolvoval jsem ranní hygienu a oblékl si tepláky.
„Můžu jít s váma? Málý cvičení by mi neuškodilo.“
„Jasně, pojď. A vem si plavky, povinně s námi půjdeš do bazénu.“
Za deset minut už jsme byli dole v tělocvičně. Ian už měla v ruce činky.
„Je, ahoj Nelli, nevěděla jsem, že přijdeš.“
„No, nějak bych potřebovala zabavit svaly.“
„To jsi mi měla říct, když si ještě ležela v posteli.“ Zašklebil jsem se na ni. Hodila po mě flašku s vodou, která mě trefila do holeně. Nohou se mi rozlila tupá bolest.
„Auuu!“ Zaúpěl jsem.
„Promiň, neviděla jsem tě.“ Vyplázla na mě jazyk a zamířila k běhacímu pásu. Nastavila si rychlost a zátěž a začala. Já se pozvolna rozcvičil a potom se přesunul k činkám, k Ian.
Cvičili jsme asi půl hodiny a Nelli se ani jednou za tu dobu nezastavila, nezlehčila si zátěž ani nezpomalila. Hmm. Zamířili jsme k bazénu. Převlékli jsme se v šatnách. Ian dnes měla taky jednodílné plavky, ale tyhle byly…sexy. Stejně jako ty Nelliny. Nelli měla červeně, bikiny, které jí náramně slušely. Skočila do vody šipku a uplavala několik bazénu, než jsem se vzpamatoval a skočil k ní.
Ian plavala, aniž by si nás všímala. Využil jsem toho a políbil Nelli.
„Jak to, že nás nikdo neinformoval o ranním plaveckém týmu?“ Všichni tři jsme se otočili. Ve francouzském okně stál Zayn, Kat, Niall a Louis s Kristin. Všichni v plavkách. Rozběhli se a naskákali do vody. Divil jsem se, že ještě v tom bazénu nějaká voda zbyla, po jejich nájezdu. Koutkem oka jsem zahlédl Ian. Vyhoupla se přes okraj a zmizela v dívčích šatnách. Za ní hned šel Niall. Po pár minutách se vrátil a tvářil se…divně. Chvíli po něm vyšla Ian, oblečená, a zmizela. Niall skočil do vody a začal plavat bazény. Pak moji pozornost upoutala Nelli, když mi přiložila rty na krk.
Bazén měl metr padesát, stačil jsem, ale Nelli měla co dělat. Dal jsem jí ruce pod stehna a nadzvedl ji, nestálo mě to ani za mák námahy. Omotala mi nohy kolem těla, jako včera večer a ruce spojila za mou hlavou. Snažili jsme se nevnímat cákání a rozhovory ostatních v bazénu. Jen jsme se líbali.
Byla to by to kouzelná chvíle, kdyby na nás neskočil Harry.
„Sorry lidi.“ Rozdělil naše spojení a s omluvným lookem odplaval dřív, než jsem ho stihl zabít.
„Docela mi vyhládlo, nepůjdeme už?“ Udělala na mě takový ten psí pohled. Byla strašně roztomilá, nemohl jsem si pomoct a políbil ji.
„Liame, já mám opravdu hlad.“ Odtáhla se ode mě a zmizela v šatnách. Já se tedy šel taky převléct a pak nám udělat pozdní snídani. Tousty jsem měl hotové ještě než přišla. Konečně dorazila. V tichosti jsme se nasnídali.
„Nelli, nevíš, co je s Ian?“
„Ne, už jsem si toho jejího chování taky všimla. Měla bych si s ní promluvit.“
„Jestli chceš, jdi. Já půjdu na chvíli na laptop.“
„Dobře.“ Společně jsme vyšli schody, ale já šel k sobě do pokoje a Nelli se zastavila u Ianina a zaklepala.
Z pohledu Nelli
Ťukala jsem na dveře, ale nic. Vešla jsem a rozhlédla se. Nebyla tu. Zkusila jsem i koupelnu, ale ta byla taky prázdná. Když nebyla v pokoji, bylo jen jedno místo, kde bych ji mohla najít. Zamířila jsem do tělocvičny. Podle světla jsem poznala, že tam je. Vešla jsem.
Ian stála v rohu místnosti. Spíš přešlapovala a přitom boxovala do červeného pytle, visícího ze stropu. Byl zpocená a celá rudá, ale nepřestávala. Byla tak trochu neřízená střela. Opatrně jsem se k ní přiblížila a oslovila ji.
„Ian?“ Všechno se seběhlo tak rychle. Otočila se, v obličeji šílený výraz a ruku v pohybu. Byla jsem tak zaskočená, že jsem se ani nepohnula. Její pěst přistála na mém oku. Hlava mi cukla dozadu a vystřelila mi do ní ostrá bolest. Zamotaly se mi nohy a podlomili se. Spadla jsem a všechno zčernalo.
Nic jsem neviděla. Slyšela jsem nějaké zvuky. Někdo na mě mluvil. Začala jsem přicházet k sobě a tím pádem cítit svoje tělo. Ihned se o pozornost přihlásila bolest. Vzpomněla jsem si, že mě Ian praštila, a to dost tvrdě. Chtěla jsem otevřít oči, ale nemohla jsem. Levé oko jsem měla jako v ohni. Pomalu jsem rozeznala, kdo a co říká.
„Nelli, slyšíš mě?“ Ian, ale hlas měla zbarvený strachem.
„Nelli, prober se.“ Několikrát mi dala malou facku, až jsem konečně našla hlas a mohla jsem promluvit.
„Nemlať mě, dost na to, že jsi mi dala pěstí.“
„Nelli!“ Zajásala a přitiskla se ke mně.
„Au.“ Najednou mě bolelo celý tělo. Pokusila jsem se posadit, pomalu. Nakonec se mi to povedlo. Dokonce jsem otevřela oko, to které nebolelo.
Ian seděla naproti mně, v tureckém sedu a vyděšeně na mě koukala.
„Strašně se omlouvám, to jsem nechtěla. Byla jsem ve varu, neudržela jsem se. Neudělala jsem to schválně. Promiň mi to prosím.“
„To je dobrý. Vím, že jsi to neudělala úmyslně, ale teď, když dovolíš, půjdu si sehnat led.“ Chtěla jsem se postavit, ale zamotala si mi hlava a málem jsem upadla. Ian mě podepřela.
„Jsi v poho?“
„Jo, to ta rána. Máš neuvěřitelnou páru.“ Dobelhaly jsme se dolů do kuchyně, kde nikdo nebyl. Zvláštní. Ian mi z mrazáku vytáhla mraženou kukuřici a podala mi jí. Stále jí na tváři přetrvával omluvný výraz.
„Už se netrap, budu mít jen monokl. To přežiju.“ Opatrně jsem si přiložila pytlík na oko a přitom zasténala. Po chvíli ta bolest malilinko polevila. Do kuchyně vtrhli kluci. Smáli se, postrkovali a když nás uviděli, mě s pytlíkem na oku, všichni zmlkli.
„Co se stalo?“ Liam se ke mně rozeběhl a okamžitě začal zkoumat škody.
„Liame nech toho, to bolí.“ Okamžitě ucukl, jako by se spálil. Ostatní kolem nás utvořili kruh.
„Tak co se ti stalo?“
„Nic.“
„Praštila jsem jí.“ Obě jsme promluvili najednou. Hodila jsem po ní pohled typu: Sklapni!.
„Cože si?“ Liam zrudnul vzteky a už se chtěl po Ian sápat, ale Niall mu zastoupil cestu.
„Uklidni se, to se určitě nějak vysvětlí.“ Zarazil se a podíval se na mě. Potom očima těkal mezi mnou a Ian.
„Je to moje chyba.“ Začala jsem mluvit.
„Ian boxovala a já k ní bez varování přišla a vylekala jí. Nemohla za to. Prostě se neovládla a ujelo jí to. Můžu si za to sama.“ Niall po Liamovi hodil pohled: Já ti to říkal! a potom ustoupil od Ian. Bylo mezi nimi vidět napětí. Oba se dívali kamkoli, jen ne jeden na druhého.
„Budeš mít pěkného monokla.“ Zasmál se Harry a Liam se už po něm oháněl.
„Páni Ian, vypadá to, že máš páru.“
„Jo, připomeň mi, že tě nemám naštvat.“ Všimla jsem si, že Niall někam zmizel. Achjo, tohle budu muset vyřešit. Přece to nemůže být tak, že když jsem šťastná já tak Ian nebude. Tahle nepřímá úměrnost se mi fakt nezamlouvá.
„Myslím, že si půjdu na chvíli lehnout, nějak mě to oko bolí.“ Vstala jsem a odešla. Liam chtěl jít taky, ale já na něj zavrtěla hlavou. Už po druhý jsem zaťukala na Ian a Niallův pokoj. Naštěstí se ozvalo tiché: „Dále.“ a já mohla vejít.
Niall seděl na posteli a díval se z okna. Ani když jsem vešla, se neotočil. Sedla jsem si vedle něj a taky se podívala ven.
„Co se děje?“
„Nevim.“ Měl zastřený pohled, divila jsem se, že vůbec mojí otázku slyšel. Vypadalo to, jako by duchem nebyl přítomen.
„Nevíš?“
„Ne. Prostě se chová divně. Pořádně se mnou nemluví, nepodívá se na mě a už vůbec se mě nedotkne. Ničí mě to, víš? Ničí mě, vidět ji takovou, odtažitou. Jako bych se jí hnusil. Možná je to tím, že jsem jí lhal. Možná jsem jí rovnou měl říct, že jsem spal s Demi, třeba by to….“
„Cože? Ty jsi spal s Demi? Kdy?“
„To už je dýl. Já řekl Ian, že jsem ještě s nikým nespal a pak, když jsme se spolu milovali, pověděl jsem jí to. Proto odjela. V tý nemocnici na mě sice byla hodná, ale to mohla bejt pro to, že jsem byl zlámaném. Teď, když už jsem ok, se chová, jako by jí to pořád vadilo.“ Poslouchala jsem ho napůl ucha, protože jsem stále myslela na to, že on a Demi…
„Třeba už mě nechce a bojí se mi to říct.“
„Tak to není, věř mi, že kdyby se s tebou chtěla rozejít, udělala by to hned, jak by si to uvědomila.“
„Třeba si to ještě úplně neuvědomila.“
„Ale prosim tě. Za tim bude něco jiného. Určitě to vyřešíte.“
„Pochybuju. Nejhorší ale je, že se baví s každým, jen ne semnou. Určitě je chyba ve mně. Já vím, že je. Možná bych měl jet domů.“
„Na to ani nemysli!“
„Proč ne? Stejně to vypadá, že mě tu nechce. Aspoň bych jí to ulehčil.“
„Na to ani nemysli. Třeba má jenom svoje dny. Nech to tak ještě dva tři dny a jestli se to nezlepší, něco s tím udělám, slibuju.“
„Dobře. Nepůjdeš se mnou na U rampu? Potřebuju se nějak zabavit.“
„Jasně, sejdeme se venku za dvacet minut.“ Vyšla jsem do pokoje a málem vrazila do Liama.
„Mluvila jsi s Niallem?“
„Jop, netuší, co se s ní děje. Řekla jsem mu, ať ještě dva dny počká, že to určitě vyšumí, a že když ne, tak s tím něco udělám. Nechápu to. Proč se chová, jako by tu s náma nechtěla bejt? Co jsme jí udělali?“ Objal mě a vyrazili jsme do mého pokoje.
„Nechceš se ke mně přestěhovat?“
„Myslíš to vážně?“
„Samozřejmě. Jdi si pro věci.“ Odpojil se a já se zatím šla převléct. Vzala jsem si to co včera a čekala na Liama.
„Dej si ty věci kam chceš. Klidně si je dej i k mým.“ Pár minut mu trvalo, než to všechno udělal.
„Kam máš namířeno?“
„Jdu s Niallem na U rampu. Potřebuje se zabavit.“ Líbla jsem ho na tvář.
V suterénu jsem si vybrala černo-zelený snowboard, kratší než obvykle, černou helmu a zelené botky. Niall už na mě čekal u rampy s prknem v ruce.
„Umíš i na prkně jo?“
„Jo, ale jezdím na něm jen rampy. Jinak mám radši lyže.“
„Tak se předveď.“ Předvedl. Byl jako Martin Matoušek. (mistr v čr na u rampě ve snowboardu). Na něj jsem fakt neměla. Ale zkusila jsem to. Jediné, co se mi povedlo, byli hodiny ve vzduchu. Když jsem dojela, smál se na mě.
„Slušný, na holku.“
„Na holku?“
„Na holku.“
„Fajn, další kolo.“ Pěšky jsme vyšli nahoru a sjeli to znovu. A pak ještě jednou. Nakonec každý asi desetkrát.
Z pohledu Nikol
Ležela jsem s Harrym v posteli, když se mi zvedl žaludek. Vystřelila jsem do koupelny a všechno, co jsem za poslední hodiny spořádala, skončilo v odpadu. Harry stál za mými zády.
„Běž pryč, to fakt není nic pěkného.“
„Prosimtě, jestli ti neni dobře…“
„Už je to dobrý.“ Opláchla jsem si pusu a vyčistila si zuby. Ale ta nepříjemná pachuť mi tam zůstala. Přemýšlela jsem, kolikátého je. 25. 8.
„Harry!“
„Co se děje?“
„Za čtyři dny má Liam narozeniny!“
„Sakra no jo.“
„Musíme se dostat někam do města.“
„Jdu za Kevinem.“ Dal mi pusu na tvář a zmizel.
Já se zhroutila na zem. Sakra, sakra, sakra. Já jsem kráva! Znovu a znovu jsem počítala. To přece nemohla být pravda. Musela jsem se splést. Zatracený pilulky. Po tváři mi stekla slza. Musela jsem okamžitě do města a nejlíp k nějakýmu doktorovi. Ale jestli to bylo tak, jak jsem si myslela…co budu dělat?
Zaslechla jsem Harryho kroky a otřela si obličej. Omyla jsem si obličej vodou a osušila si ho. Mezitím se objevil Harry.
„Zítra pojedeme do města. Dnes už by bylo málo času.“
„Dobře.“ Popadl mě do náruče až jsem vyjekla.
„Harolde, co to děláš?“
„Když ti není dobře, musím se o tebe postarat.“ Za jiných okolností bych se možná i usmála, ale teď mi do smíchu rozhodně nebylo. Jestli se to potvrdí, nikdy už nic nebude stejný. Zahnala jsem další slzu a pevně jsem objala Harryho silný, štíhlý tělo. Přeci by mě kvůli tomu neopustil, že ne?
