11. I Wish
Udělala jsem krok k pohovce, ze které jsem se před chvíli zvedla a když jsem zaslechla, jak kluci ustoupili ode dveří, vrhla jsem se tam.
Nečekali to, nestihli zareagovat. Nejsem sice nejrychlejší člověk na světě, ale k mému dobru přispěl moment překvapení. Bezhlavě jsem pobíhala po chodbách veterinární kliniky, až jsem nakonec našla východ.
Vyběhla jsem na ulici a rychle zahnula za roh, aby mě nebylo od vchodu vidět. Snažila jsem se popadnout dech. Když se mi to podařila, zjistila jsem, že u sebe nic nemám. Sakra. Nehodlala jsem se vrátit zpět, akorát by mě donutili k něčemu pitomému. Táta se o mě určitě bál.
Velmi nerada jsem se vydala na dlouhou cestu domů.
Slunce jsem měla vysoko nad hlavou. Muselo být něco kolem poledne. První nával paniky mě zasáhl, když jsem si uvědomila, že netuším, co je za den. Nemohla jsem se zeptat nikoho na ulici. Hned by mě popadli a odtáhli do blázince. Radši jsem pokládali nohy, jednu za druhou, až jsem nakonec, po několika hodinách, vyčerpaná, s celým bolavým tělem, stanula před domem.
Kdybych nutně nemusela za tátou, zhroutila bych se na zem, kde bych strávil dalších několik dní svého bídného života. Ale to jsem teď nemohla. Posledních pár metrů moje tělo překonalo s novou dávkou energie, která zase pomalu vyprchávala, jak jsem si uvědomovala, jak na tom táta je.
Do prdele, ulevila jsem si. Neměla jsem klíče. Velmi nerada jsem zazvonila, jen krátce, abych nevzbudila muže, ležícího v prvním patře. Bylo neuvěřitelný štěstí, že mi někdo otevřel. Ve dveřích se objevila Jane. Zmínila jsem se, že je moje macecha hezká?
Dlouhé, černé vlasy, zelené oči a na její věk dost dobrá postava. Na sobě měla slonovinové šaty s flitry, boty stejné barvy a bílé sako. Nevypadala jako smutná manželka, spíš jako, že jde někam na rande. Což se mi ani za mák nelíbilo. Hned jsem na ni vyletěla, aniž bych to měla v plánu.
„Děláš si srandu? Jak můžeš v takovýhle chvíli se oblíkat jako když jdeš někam na večírek? Nemyslíš, že to vůči němu není fér? Kdybys radši byla u něj!“ Ta ženská na mě civěla, jako kdybych byla úplnej magor. Já ji na místo toho propalovala pohledem. Ještě chvíli mlčela, pak mi vyrazila dech.
„O čem to mluvíš? U koho bych měla jako být?“ Nevěřícně jsme koukali jedna na druhou. Už jsem to nevydržela. „U mýho táty! Měla by jsi s ním sedět nahoře, držet ho za ruku!“ Jakmile jsem vyslovila slovo „táta“, výraz v obličeji ji ztvrdl. „O čem to mluvíš?“ V očích se ji zaleskly slzy. „O čem to ty mluvíš?“
Nějak jsme se nemohli shodnout. „To mě za něco trestáš? Že si semnou takhle zahráváš? Víš moc dobře, jak moc jsem ho milovala a-“ Srdce se mi zastavilo. Nemohla jsem uvěřit svým uším. Co to řekla? „Milovala?“ Hlesla jsem tichounce. Ona ho nemiluje? Po tom všem, co se stalo….Musela jsem se probudit do jinýho světa, možná je tohle jenom sen, doufala jsem.
„Noro prober se! Je mrtvý! Mrtvý! Co jsem ti udělala?...“ Mrtvý? Ne, to není pravda. Vždyť jsem ho viděla sotva před…. Kdy jsem ho naposledy viděla? Další vlna paniky, už druhá dneska, mě pohltila. Do očí se mi nahrnuly slzy. Začala jsem vzlykat. Ne, to nemohla být pravda. Je sice nemocný, ale není mrtvý, nemůže být.
Vyběhla jsem schody a vtrhla do jejich společné ložnice. Nebyl tam.
Nohy se mi podlomily, svezla jsem se k zemi. Rozvzlykala jsem se tak mocně, že jsem ani nezaregistrovala Jane, která za mnou přišla. Položila mi ruku na rameno, ale já ji setřásla. „Noro..“ Počkat, tohle nebyla Jane, to byla mužská ruka. S nadějí jsem se prudce zvedla a otočila se…
Naproti mně stál ten kluk z kliniky. Ten hnědovlasý, s hnědýma očima. Ucouvla jsem od něj tak rychle, že jsem zakopla o vlastní nohy. Pádu se nedalo zabránit. Nejdřív jsem zavrávorala, ale pak jsem regulérně spadla.
Ucítila jsem ostrou bolest vzadu na hlavě. Zvedl se mi žaludek z toho otřesu, že jsem se na sucho začala dávit. Do toho všeho se mi zamotala myšlenka na to, že tu táta už není.
Slzy se objevily znovu. Schoulila jsem se na zemi do klubíčka a celé mé tělo se otřásalo vzlyky. Ale najednou se mi začaly lítat mžitky před očima. Do hlavy mi na novo vjela bolest, až jsem se zajíkla.
Cítila jsem, jak si vedle mě někdo klekl. Předpokládala jsem, že je to ten kluk. Ale už mi to bylo jedno. Moje tělo bylo unavený, stejně jako moje mysl. Dolehlo na mě vše za posledních pár týdnů, které byly vyčerpávající.
Tíha víček už byla nesnesitelná, tak jsem je jednoduše nechala spadnout. Pak už mě jen zahalila temnota, jako se noc snáší nad město. Poslední, co si pamatuju, je hlas, který mí říká, že všechno bude dobrý. Chtěla jsem mu věřit, tak moc jsem mu ch….
