Vzplanutí - Kapitola 2
Chapter 2
Rozhlédla jsem se po malé místnosti. Jak jsem se sem sakra dostala? Očima jsem těkala ze strany na stranu, hlavně abych se nemusela podívat na osobu sedící za stolem. Na příkaz jsem se posadila na dřevěnou židli, která byla pohodlná stejně asi jako kaktus. Nakonec jsem se ale podívala.
Za stolem seděla ta nejděsivější žena, jakou jsem kdy viděla. Havraní vlasy měla sčesané k temenu hlavy, kde je měla sepnuté. Ostře řezané rysy a tenké rty působily velmi přísně. Bylo jí kolem padesáti let. Na sobě měla aprikotový kalhotový kostýmek a upírala na mě travnatě zelené oči. Zhluboka jsem se nadechla.
„To nebyla moje chyba.“ Ředitelka Brownová se zatvářila nevěřícně, ale hned to skryla za každodenní neutrální maskou.
„Co, přesně, nebyla vaše chyba? Že jste uhodila profesora Timberwooda?“ Dobrá otázka, ale bohužel jsem na ní neměla odpověď. Sklopila jsem oči k zemi.
„Nevěděla jsem, že je to profesor. Byla jsem...rozrušená.“ Nevěděla jsem jestli to bylo to správné označení – rozrušená – ale rozhodně jsem ho neuhodila úmyslně. Já bych nikdy nikoho úmyslně neuhodila, teda kromě Kayli, ale to je Michaelova sestra, takže to nepřipadalo v úvahu.
Ale to, co jsem udělala, prý mluví za vše. Prý jsem úmyslně uhodila profesora Timberwooda abych.... nevím co, popravdě jsem jí moc neposlouchala. Byla jsem zaneprázdněna Dominickem, jestli je v pořádku. Netušila jsem, co se dělo, potom, co mě kluci odvedli, ale vím, že jsem skončila tady, s ředitelkou Brownovou a s pocitem viny, který ve mně hlodal.
„Ale to Vás neospravedlňuje! Na školním pozemku by jste neměla uhodit nikoho. A nejenom tam. Nikde!“ Ředitelka vypadala, že vybuchne. A já se jí nedivila. Já na sebe taky byla naštvaná. Ale já to vyřeším jinak.
„Já vím. Omlouvám se. Samozřejmě se omluvím i panu profesorovi, teda pokud se mi radši nebude vyhýbat, a přijmu jakékoli následky za svůj čin.“ To jí překvapilo. Nevěděla, co na to říct. Několik vteřin si mě měřila zvídavým pohledem, nakonec si jen povzdychla.
„Vidím, že toho opravdu litujete. Dobře tedy. Dostanete podmínečné vyloučení a měsíc po škole. Budete tu k ruce profesoru Timberwoodovi. Rozumíte?“ Dopadlo to lépe, než jsem čekala.
„Rozumím. A děkuji. Můžu už jít?“
„Můžete. Váš trest začne v pondělí a budete tu vždy dvě hodiny po konci vyučování. Nashledanou.“
Zvedla jsem se ze židle a zamířila na chodbu. Před ředitelnou na mě čekal Michael. Seděl v křesle a pozoroval mě, ne zrovna mile. Spadla jsem do křesla vedle něj a čekala. Nevěděla jsem, co mu je, takže jsem jen mlčela.
„Co se tam stalo?“ Při zvuku jeho hlasu se mi ulevilo. Přesto jsem byla zklamaná, že mu nedokážu odpovědět. Frustrovaně jsem vzdychla.
„Netuším. On spadl a...“ Nebyla jsem si jistá, zda by bylo správné mu říct, že nedýchal, tak jsem to radši vynechala. „...omdlel. Já tam jen seděla a přála si, aby se probudil.“ Díval se mi do očí a já měla pocit, že mi na to neskočil. Nevím proč, ale vypadalo to, jako by mi nevěřil.
„Dobře, ale já cítil, nevím. Asi se mi to jen zdálo.“ To mě zaujalo.
„Co jsi cítil?“ Že by se mi to nezdálo? Všechno to chvění, teplota?
„No, cítil jsem vítr, teplota klesala a stoupala a pak to světlo?!“ Takže to nebyla jen moje představivost. Co to ale potom bylo?
„Já to taky cítila.“ Prudce se ke mně otočil a podezíravě se na mě díval. Trochu mě to vyděsilo.
„Ty taky? To je zvláštní.“ Vypadal, že z toho není nadšený. Zajímalo by mě proč.
„No to je teď jedno. Dominick je víceméně v pořádku, asi bude mít jen otřes mozku, vzali ho do nemocnice, Já teď jedu za ním, mohla by jsi prosím odvést Bena domů? Dneska přijel se mnou a teď nemá odvoz.“ Sakra, chtěla jsem jít běhat.
„Jasně.“ Vymámila jsem ze sebe nepřesvědčivý usměv a doufala, že mi uvěří.
Zvedl se a zamířil ven, aby mohl za Dominickem. Po pár minutách jsem zamířila stejným směrem. Na parkovišti bylo moje auto jako jedno z posledních. O můj nový, naleštěný Cadillac Escalade se opíral Ben, jako by byl nějaký model. Ruce měl založené na hrudi a levou nohu měl pokrčenou, tak že se jí opíral o zadní pneumatiku. Pískově blond vlasy mu padaly do tmavě modrých očí, které upíral na mě. Usmál se, když jsem k němu došla, a narovnal se.
„Ahojky, prý jsi dnes můj odvoz.“ Úsměv jsem mu s radostí oplatila, ráda, že se můžu odreagovat něčím tak všedním, jako je hašteření s Benem.
„Jop, Chceš se před tím někde stavit?“ Prohlédl si mě a povytáhl obočí.
„Co takhle ve Starbucks? Vypadáš, že potřebuješ kafe.“ Asi jsem vypadala bídně, ale s Benem nikdy nevím, jestli to myslí vážně nebo se mě snaží jen naštvat.
„Platím.“ Tím rozhodl. „Takže do Starbucks.“ Zasmál se, pěkně nahlas a zamířil....ke dveřím řidiče.
„Hele, hele, kampak to jdeš?“ Popoběhla jsem, a zatarasila mu cestu.
„To si jako myslíš, že tě nechám řídit svoje zbrusu nové Escalade? To asi těžko!“ Výsměšně jsem se na něj zadívala a sáhla jsem do tašky pro klíče.
„Hledáš tohle?“ Vzhlédla jsem a uviděla Bena, jak drží klíčky od mého autíčka v ruce a přidrzle se usmívá. Většinu holek, by tenhle úsměv určitě oblomil, ale na mě neplatil.
„Co to… Kde jsi je vzal?“ Usmíval se čím dál víc.
„To je jedno. Hlavní je, že já mám klíčky, tudíž beze mě se nikam nejede. Takže, řídím?“ Rezignovaně jsem si povzdychla. Ben poznal, že jsem to vzdala a vítězoslavně mi předvedl zuby v úsměvu. Ustoupila jsem mu z cesty a nechala ho, aby řídil, stejně bych nás akorát nabourala. Otočila jsem se na patě a zamířila ke dveřím spolujezdce, nasedla jsem a hodila tašku na zadní sedadlo.
Ben nastartoval a vycouval z parkoviště. Vyjel na Obchodní třídu a zamířil ke Starbucks, míjeli jsme restaurace, butiky, kavárny.
„Co je s tebou? Pokaždé, když jsi semnou, nezavřeš pusu a nestydatě semnou flirtuješ.“ Při zmínce o flirtování jsem se probrala.
„Já, že s flirtuju s tebou? To snad nemyslíš vážně! To ty se mě snažíš vždy sbalit.“ Vykulil oči a úkosem na mě pohlédl.
„To těžko, já mám na víc.“ Zalapala jsem po dechu.
„Na víc? No jo, promiň, já úplně zapomněla, že se ti líbí Kayla. Myslím, že bude nadšená, že ti konečně došlo, že jste si souzeni.“ Zašklebil se a pohrdavě si odfrkl.
„Jo, teď jsi na to kápla. Líbí se mi zlé dvojče mého nejlepšího kamaráda. Opravdu.“ Člověk by mu i věřil, kdyby ho neznal. Při termínu zlé dvojče jsem zkroutila rty do kyselého úšklebku, jak to bylo výstižné.
Nafoukaně jsem si upravila vlasy, které mi padaly do obličeje a ublíženě jsem mu odpověděla: „Tak teď to opravdu nechápu. Když nechceš jí, proč teda nechceš mě?“
„Promiň, ale nejsi můj typ.“
„Já že nejsem tvůj typ? Když ne já, tak která? Když se ti nelíbí milé, chytré, přitažlivé dívky, tak netuším, co by se ti líbilo.“ Zasmál se mému hranému sebevědomí.
„Po pravdě, kdybys byla chytrá a v prváku nesjela tu bandu pitomců, s kterými, podotýkám, bych si poradil, rozhodně bych po tobě vyjel, ale nelíbí se mi holky, který jsou drsnější než já.“ Já se zasmála jeho chabému vysvětlení.
Bylo příjemné, provokovat se s Benem, byla to všední rutina, která mi vždy zlepšila náladu, a jemu taky. „Takže mi chceš říct, že kdybych je nechala, tak bych měla normální kamarády, holky, a nekamarádila bych s tebou, Michaelem, Aaronem, Gabrielem a Nickem?!“
„Přesně tak.“
„Tak v tom případě jsem ráda, že nejsem doopravdy chytrá.“
„Takže to byl plán? Zastat se mě a dostat se do party k nejvíc sexy klukům na světě a flirtovat semnou?“ Opravdu jsem tohle potřebovala. Zasmála jsem se, uvolněně, příjemně. Bylo to osvěžující, prostě si jen povídat a škádlit se.
„Dobře, slibuju, že tě přestanu balit, když mi povíš, kdo je tvůj typ.“ Přísahala bych, že se mu zableskl v očích strach. Stejně rychle jako se ten pocit objevil, tak i zmizel. Ben se zase tvářil, povýšeně a pobaveně mojí nabídkou. Nečekala jsem, že by mi to opravdu řekl.
„Myslím, že to tvoje flirtování ještě snesu. Takže mi teď můžeš říct, jak jsem krásný.“ Zaparkoval před Starbucks a hodil blinkry.
„Dám si to, co ty.“ A vložil mi do ruky dvě bankovky.
„Já zatím objedu blok, abys nedostala pokutu.“ Kývla jsem a vyskočila z auta na chodník, přeběhla ho a vešla do kavárny. Bylo tu plno, ale fronta nestála. Došla jsem k pultu a u asi třicetileté dámy si objednala dvě vanilková latté. Zaplatila jsem a čekala, až budou hotová. Rozhlédla jsem se po místnosti a hledala známé tváře. A našla jsem. V rohu seděla Kayla a Chiara a povídaly si, naštěstí pro mě, si mě nevšimly. Otočila jsem se k nim zády, pro jistotu. Nechtěla jsem, aby mi zkazily náladu. Na pultu se objevily dva kelímky, sebrala jsem je a zamířila k východu.
Zrovna přijížděl Ben, takže jsem naskočila do napůl jedoucího auta. Podala jsem mu jeden kelímek a připoutala jsem se. Ben se rozjel a usrkl ze svého latté.
„Hmm, je to dobrý. Co, že to piju?“
„Vanilkové latté.“ Mlaskl a zašklebil se.
„To zní jako něco, co pijou jen holky.“
„To nevím, ale jsi první kluk, kterého jsem viděla to pít.“ Na mojí odpověď podrážděně zabručel.
„Bezva, srkám tady holčičí kafe.“ Stálo mě hodně úsilí nevyprsknout smíchy, byla zábava sledovat ho, jak se u toho tváří.
Podívala jsem se z okna. Městská vegetace pomalu řídla a nahrazovaly ji stromy, louky, a keře. Zahnuli jsme na příjezdovou cestu a ujeli dalších pět set metrů po skoro polní cestě. Zastavili jsme před obrovskou tepanou branou. Ben vytáhl z kapsy mini ovladač a zmáčkl jediné tlačítko, které tam bylo. Brána se bez jakéhokoli zvuku otevřela a my jí projeli. Před námi se objevilo obrovské viktoriánské sídlo. Ben zastavil za svým Camarem a vypnul motor. S hranou nervozitou si odkašlal.
„Emm, chceš jít dál?“ Snažila jsem se nesmát, jeho příšernému hereckému výkonu.
„Když řeknu ano, bude to vypadat, že s tebou flirtuju?“
„Samozřejmě, že ANO!“ Zamyslela jsem se nad tím.
„V tom případě, ano.“ Pobaveně se zasmál, vypadala to, že se opravdu baví. Oba jsme vystoupili a vydali se k honosnému domu. Všechny domy, kde kluci bydleli, od Michaela po Nicka, byly honosné. Z venku historické, zevnitř to nejmodernější vybavení na světě. Pokaždé, když se scházíme, střídáme domy. Jednou jsme u Michaela, potom u Aarona nebo u Bena, všechny ty domy znám jako vlastní.
Prošli jsme vytrážovanými, dvoukřídlými dveřmi, do úplně jiné doby. Všechno tu bylo elegantní, nové a nepoškozené. Občas jsem se bála, abych tu něco nerozbila, všechno tu bylo tak drahé.
Sundala jsem si bundu a pověsila jí na věšák po pravé ruce, rozepnula si mikinu a nechala jí na sobě viset. Pod mikinou jsem měla smaragdově zelené tílko s celkem hlubokým kulatým výstřihem. V duchu jsem se usmála a svůdně jsem se otočila čelem k Benovi a usmála se na něj.
„Takže,“ protáhla jsem se a přitom nenápadně vystrčila hrudník. „Co budeme dělat?“ Trochu okatě si mě začal prohlížet. Nevadilo mi to, jako by si mě prohlížel brácha, který mě týdny neviděl. Tak trochu. Prostě to semnou nic nedělalo. Ben souhlasně zamručel.
„Možná, že přece jenom budeš můj typ.“ Pomalu jsem se k němu začala přibližovat, myslela jsem jen na to, jaké je to odreagování, zábava. Relax.
„Vážně? Čím to je, že jsi najednou změnil názor?“ Zastavila jsem se těsně u něj a zavrněla jsem. Na oplátku hrdelně zavrčel.
„Buďto tvým dekoltem, bříškem, boky?“ Nevěřila jsem svým uším.
„Neřekl jsi mi právě, že jsem hezká? Jsem si jistá, že jsi semnou právě flirtoval!“ Ve chvíli, kdy jsem to dořekla, se zatvářil ublíženě.
„Já, že s tebou flirtuju?“ Sakra. Co mu je? Couvla jsem od něj. Lekla jsem se, že jsem řekla něco špatně. Udělalo se mi špatně. Začala jsem rychle dýchat a začala mě ovládat panika. Podívala jsem se mu do očí, nebylo v nich nic, jen chlad. Po dlouhé minutě, která se mi táhla několik hodin, se Benovi koutky úst začaly zvedat do rozpustilého úsměvu. Potom už se smál naplno, hlasitě.
„To byla sranda.“ Aha.
„Ježiši, Pheobe, klid.“ Tu jeho srandu jsem moc nepochopila. Ale co.
„Hmm, jdu si pro pití.“ Otočila jsem se na patě a prošla jsem celou chodbou až do kuchyně.
Kuchyně byla z černého mramoru, nerezové oceli a exotických dřevin. Celá levá stěna byla prosklená s výhledem na rozsáhlou zahradu. Napravo, asi metr od stěny stál pult z černého lakovaného dřeva, na kterém byla deska z šedého mramoru. V pultu byl zasazen dřez a sporák a ze stropu visela digestoř se světly.
V pravé stěně byly zabudovány skříně, lednička, trouba a mikrovlnka. Za deskou stál stůl se čtyřmi židlemi. Na zemi byly položeny bílé dlaždice.
Slyšela jsem za sebou kroky, jak se ke mně blížil Ben.
„Promiň.“ Došla jsem k ledničce a vytáhla jsem z ní dvě plechovky coly. Jednu jsem hodila za sebe a slyšela, jak ji Ben bez sebemenších potíží chytil.
„V pohodě.“ Rychle jsem se otočila, a zahlédla jsem, jak mu z obličeje mizí ustaraný výraz. S plechovkou coly jsem se vydala do chodby a po kovových schodech jsem začala stoupat nahoru. Na posledním schodu jsem se zastavila. Zzírala jsem do dlouhé chodby, která se přede mnou táhla. Stěny, sněhově bílé, černá laminátová podlaha a každých pár metrů na stropě byly halogenová světla. Po obou stranách zdí, v několika metrových odstupech stály dveře, které vedly do ložnice Benových rodičů, jeho pokoje, pracovny, knihovny a několika pokojů pro hosty.
Naše páteční srazy se vždy konaly v obývácích, kde jsme spali na matracích nebo jsme stanovaly venku v lese.
Sebevědomě jsem došla ke čtvrtým dveřím na levé straně. Drze jsem vešla dovnitř a nechala je otevřené. Postavila jsem se doprostřed obrovské čtvercové místnosti. Stěny měly taktéž sněhově bílou barvu až na jednu. Pravá stěna obsahovala na bílém podkladu složité stříbrné vzory, u téhle stěny stála obrovská postel s dubovou konstrukcí. Zdobilo ji lehce šedé povlečení a černé saténové přikrývky. V levém rohu stála Hi-fi věž a vedle visela LCD televize s úhlopříčkou sto dvacet centimetrů. Pod televizí ležel stolek s DVD přehrávačem a filmy. Vpravo byly další dveře, které vedly do koupelny, tam jsem ale nikdy nebyla, jen vím, že tam je a u stěny, která sousedila s chodbou stála černá skříň.
Čtvrtá stěna, ta naproti chodbě, byla celá prosklená, vedla na balkon, ze kterého byl výhled na bazén, na který mám taky dost vzpomínek. V pravém rohu u dveří stál stůl s nejnovější PC sestavou a stála jsem na laminátové podlaze.
Periferním viděním jsem zahlédla Bena u Hi-fi, jak mačká play a z reproduktorů se začíná linout známa hip-hopová skadba.
„Skvělá volba.“ Pochválila jsem ho.
„Já vím.“ Opravdu je sebevědomý.
„Jo, mohl by jsi svoje sebevědomý rozdávat.“ Všimla jsem si, že zatím co mluvím, on se ke mně přibližuje, pomalu, ladně, se ke mně blížil, jako šelma ke své kořisti. Znervózňovalo mě, jak se na mě díval, jako by mi viděl až do duše. Těkala jsem pohledem po pokoji, dívala jsem se kamkoli, jen ne na něj. Nevěděla jsem, co se to semnou děje, v jednu chvíli pro mě byl Ben bratr a v druhou to mohl být potenciální přítel.
Netušila jsem, kdy se to změnilo nebo jak, ale ta změna byla skoro hmatatelná, jako by se tu vznášela kolem mě. Konečně jsem se na něj podívala, stál těsně u mě, svým tělem se otíral o mé. Cítila jsem tlak, který se mi usadil v břiše. Jak tak stál ke mně přitisknutý, uvědomovala jsem si jeho výšku, rysy, teplo jeho těla. Svalnaté paže měl volně podél těla. Tričko se mu obepínalo přes vypracované bříško, bicepsy a ramena.
Svět kolem mě se pozvolna vytrácel pokaždé, když jsem se mu zadívala do očí. Jeho oči. Uvnitř mě se zrodila touha. Pomalu mě začínala sžírat zevnitř. Nevěděla jsem, kde to začalo, ale rozšířilo se to po celém těle. Jako by se ta touha šířila krevním oběhem. Dávala mi život. Bezmyšlenkovitě jsem se k němu přitiskla silněji až už mezi námi nebyl ani milimetr volného místa. Vůbec to nevypadalo, že by to Benovi vadilo, ale ani nevypadal, že by ho spalovala touha jako mě.
To zjištění, že po mě netouží, jako já po něm, ve mně vyvolalo vztek. Teď ve mně proudil zároveň s touhou. Byla jsem naštvaná na Dominicka, že me tak vyděsil. Byla jsem naštvaná na sebe, že jsem praštila svého oblíbeného profesora a že za to budu potrestaná. Byla jsem naštvaná na Michaela, že jel do nemocnice beze mě. A byla jsem naštvaná na Bena, že mě nechtěl tak, jako já jeho.
Ten vztek se přese mě převalil jako přílivová vlna a zablokoval mi racionální myšlení. Ben mě se zájmem pozoroval, jako bych byla nějaký experiment, pokus, kterému mě vystavuje. Z hrdla se mi vydralo tiché zavrčení, které mě překvapilo a podle Benova výrazu jsem nebyla sama. S ladností šelmy, kterou jsem u sebe dosud nepostřehla, jsem naklonila hlavu lehce do strany a přitiskla své rty na jeho.
Ve chvíli kdy se naše rty setkaly, se teplota v místnosti zvedla o několik stupňů, jakoby někdo otočil termostatem, ale i přes horko v pokoji, jsem se zachvěla.
Ben byl z mého polibku rozhozený, že se ani nebránil, jen ztuhle stál. Když jsem mu ale jazykem rozevřela ústa a vklouzla jsem do nich, ožil.
Zprvu to byl váhavý polibek, ochutnávali jsem se, poznávali se. Jemně jsem ho kousla do rtu a on mi na oplátku sál horní ret.
Potom polibek přešel v něco jiného, hrubějšího, syrovějšího, naléhavějšího. V hlavě jsem slyšela dva hlasy. Jeden mi říkal, že to, co dělám není dobrý nápad, že je to nebezpečný. Ale překřičel ho jiný hlas, ten který mě ze všech sil povzbuzoval. Ten, který byl rád, že jsem se konečně k něčemu odhodlala. Že už si jen nepovídám, ale něco dělám.
Potlačila jsem ten slabší hlas úplně, aby mi nebránil ničemu, co já chci. Zabořila jsem prsty do Benových pískových vlasů a přitáhla jsem si ho blíž k sobě. Odtrhly jsme se od sebe, ale jen abychom popadli dech. V Benových očích se zračilo překvapení, jeho pohled spadl z mých očí na můj krk a potom do výstřihu. To bylo poprvé, co jsem se pod jeho pohledem cítila nervóně.
Znovu mě políbil. Nejdřív na rty, pokračoval na bradě a dolu po krku. Přisál se mi na klíční kost a já poprvé pocítila nebezpečí žáru, který mě spaloval. Oheň, který se ve mně rozpoutal, mi spaloval vnitřnosti a dral se na povrch. Po čele se mi objevovaly krůpěje potu a stékaly mi po kůži. Teplo mě zahalilo jako bublina. Cítila jsem se jako bych měla horečku. Ben se vrátil k mým rtům a znovu mě políbil, tentokrát se ale nedočkal žádné odezvy, poznal to a odtrhl se ode mě.
„Pheobe, jsi v pořádku?“ Zamyslela jsem se. Byla jsem v pořádku? Jestli byl oheň, který mě spaloval a horečka, která mi způsobila ten pot, v pořádku, tak ano, byla jsem. Ale nebyla jsem si jistá, jestli je to normální.
Odtáhla jsem se od něho a o krok jsem ustoupila.
„Omlouvám se.“ Otočila jsem se a vyběhla jsem ke dveřím. Otevřela jsem je a vklouzla do Benovy útulné koupelny.
Hned po pravé ruce stál sprchový kout a po levé byl záchod. Koupelna byla zařízena elegantně, ale útulně, do černé, bílé a stříbrné. Nalevo byl pult s nerezovým umyvadlem nad kterým viselo obrovské zrcadlo.
Došla jsem k umyvadlu a otočila kohoutkem. Zatímco jsem se dívala do zrcadla, nechala jsem vodu odtékat. Obličej jsem měla celý rudý a vlasy jsem měla přilepené k obličeji. Modré oči jsem měla šílené, doslova, vypadala jsem jako blázen, který uběhl maratón.
Dala jsem ruce pod vodu a nechala jsem si je máčet. Pak jsem si vodu chrstla do obličeje, tím se mi malinko rozsvítilo. Sakra. Co jsem to udělala? Před očima jsem měla všechno, co se zrovna odehrálo. Sakra. Netušila jsem, co se zvrtlo, ale věděla jsem, že to byla blbost. Chtěla jsem utéct a někde se schovat. Před Benem. Před sebou. A před celým světem. Někde, kam by na mě nedolehly následky toho všeho. Znovu jsem se zadívala do svých očí. Už nebyly šílené, jen plné vášně a touhy, ale i tyto pocity už pomalu mizely.
Nechtělo se mi vylézt z koupelny. Bála jsem se, co na mě může v pokoji čekat. Nechtěla jsem tomu čelit, ať to bylo cokoli. Nervózně jsem přešlapovala ještě pár vteřin. Nakonec jsem si rukou prohrábla mokré vlasy a zhluboka jsem se nadechla. Otočila jsem se ke dveřím s vzala za kliku.