Vzplanutí - Kapitola 1
Chapter 1
Zazvonilo. Chodby se zaplnily spoustou studentů, mířících ke svým skříňkám a na další hodinu. Ze třídy jsem vyšla poslední a zamířila si to na laborky. Cestou jsem přemýšlela o střední škole jako takové. Pro někoho byla jen zdrojem utrpení, pro někoho zdrojem vědomostí, někdo si v ní vybudoval silný respekt a rád se sem vracel. Jiní byli rádi, když toho dne zazvonilo naposledy a oni mohli zmizet světelnou rychlostí do svého světa.
Pro mě to byla taková zlatá střední cesta. Když jsem trávila čas v blízkosti své party, ty chvíle byly nejšťastnější jaké jsem kdy zažila. Jakékoliv jiné byly utrpení. Ale už jsem tu trávila druhou polovinu třetího roku a ani mi to nepřišlo. Distancovala jsem se ode všech. Vlastně mi ani nic jiného nezbývalo.
Blaidd City ve státě Utah nebylo tak velké jako třeba L. A., ale stačilo na to, aby po střední škole chodilo kolem tisíce a půl studentů. Tahle skupinka „magorů“ byla rozdělená na dvě části. Ta první, to bylo šest studentů, kteří se bavilo jen mezi sebou. Ne že by ty ostatní třeba šikanovali nebo tak, jen je… ignorovali. A ta druhá byli ti ostatní.
Normálně bych patřila do té druhé skupiny a nějak by mi to nevadilo. Ale nějakým záhadným způsobem, muselo to přijít shora, jsem se dostala do té první skupiny, do té šestice. A v té jsem se nacházela s dalšími pěti kluky. Jop, slyšeli jste dobře, kluky. Michael, Ben, Aaron, Gabriel a Nicholas. Řekli by jste, že to asi bude divný, bavit se jen s klukama, ale nebylo, alespoň ne pro mě.
Byla jsem tak zažraná do těch úvah, že jsem přehlédla skupinku jdoucí přímo proti mně. A najednou…. Bum! Do někoho jsem vrazila. V tu chvíli jsem se okamžitě probrala. Hlava mě rozbolela, zítra tam budu mít bouli. Rychle jsem zamrkala a podívala se, do koho jsem to vrazila.
Pane. Jo.
Přímo naproti mně stál ten nejkrásnější kluk v mým životě. A ty jeho oči! Byly neskutečně modré protkané stříbrem, orámované dlouhými řasami. Obličej s ostře řezanými lícními kostmi a tenkými rty mě přiváděli k nepříčetnosti už teď. Blond vlasy mu v jemných vlnkách spadaly do těch neuvěřitelných očí, které mě, mimochodem, pozorovaly se zvláštním zaujetím.
Jen málo jsem si mohla prohlédnout jeho postavu. Byl vysoký, asi o hlavu vyšší než já, dobře stavěný. Pod fialovým tričkem se mu rýsovaly svaly a džínami měl obtáhlé silné nohy. Jen škoda, že jsem mu neviděla na zadek. Já vím, ale přece jen, jsem holka!
Někdo si odkašlal.
Až teď jsem si začínala uvědomovat svět kolem sebe. Prodění davů studentů, hluk který vydávali a pět chlapců, stojících v pozadí. Úplně ve předu stál Michael. Dost podobná postava jako měl ten chlapec přede mnou, jen vypracovanější. Černé, krátké vlasy a oči. Opálený a v černém přiléhavém triku byl dost atraktivní, ale pro mě stále jen nejlepší kamarád. Za ním se mihl zbytek party. Nejvíc vyčníval Ben. Nejkrásnější, vlastně teď už druhý nejkrásnější, kluk na tomhle ústavu.
Bronzová kůže, obličej stvořený jako pro časopis a styl oblékání taky nebyl k zahození. Teď se na mě ale šklebil jako pohádkový skřítek. Rty měl zkroucené do šklebu a navíc na mě vyplazoval jazyk. Jeho chování moc neodpovídalo jeho věku. Občas, jako například teď, se choval jako malé dítě. Ale jindy se chovala jako neuvěřitelný „svůdník“, což byla docela zábava, protože ten jeho přirozený šarm zkoušel uplatnit jen na mě. Sice to byla jen hra, ale stejně.
Pořádně jsem se zadívala na svého nejlepšího přítele. Taky se usmíval, ale nešklebil se. Udělal krok vpřed a stál vedle toho kluka a kousek ode mě.
„Ahoj,“ pozdravil. Dnes to bylo už po třetí, co jsme se viděli. A bude hůř.
Najednou mi naskočila husí kůže, jako by se mi o ní něco otřelo. V žaludku se mi usídlil zvláštní pocit, který jsem nikdy dřív necítila. Zavrtěla jsem se. Potlačila jsem to mravenčení v břiše a dál dávala pozor na svět kolem sebe.
Hlavy studentů se míhaly kolem. Holky házely toužebné pohledy naším směrem, ale pokračovaly stále v cestě.
„Čauky,“ oplatila jsem mu a čekala. Nevím proč, ale tak trochu to vypadalo, že před tou srážkou, šel Michael s tím klukem. Což bylo divný, protože za dva a půl roku, jsem ho neviděla s nikým jiným, než s námi.
„Pheobe, tohle je Dominick,“ představil mi chlapce, který ze mě stále nespouštěl zrak. Začínalo to být divný. Michael si toho taky všimnul, tak do něj lehce strčil. Dominick sebou trhl a probral se. Trochu zmateně se rozhlédl kolem sebe než opět pohledem spočinul na mě. Jako mě osobně by to nevadilo, ale kluci začínali prskat smíchy, zvlášť Ben.
„Dome, tohle je Pheobe, poslední člen naší party,“ dokončil představování. Jmenovaný se opět rozhlédl než jeho pohled, znovu, spočinul na mě.
„Ahoj,“ řekl trochu prkenně. Zdál se trochu nervózní, tak jsem ho obdařila tím nejlepším úsměvem, jaký jsem zvládla a pozdrav mu opětovala. Podívala jsem se na zbytek kluků kolem nás, fakt to vypadalo, že se dobře baví.
Postupně jsem se na všechny zadívala a hodila jsem po nich nasupený pohled. Jen se mi zasmáli. Ben, Aaron, Gabe a Nick. Celá moje parta včetně Michaela a nový kluk Dominick. I když byl každý jiný, měli jednu věc společnou. Tělo. Všech pět kluků vypadalo jako profesionální sportovci. Nikdy jsem nepochopila, proč se baví zrovna semnou.
Oni spolu byly už od školky, já se k nim přidala až na střední, navíc jsem holka. Průměrná holka, ani krásná, ani ošklivá, nebyla jsem ani nijak extra chytrá. Prostě jsem jen měla štěstí.
V prváku, hned první den, jsem viděla, jak si Bena dobírají nějací kluci. Nevěděla jsem proč a i když nevypadal, že by potřeboval pomoc, stoupla jsem si k němu a ty kluky jsem seřvala jako malé děti. Byli to nějací namyšlení.
Pak si mě jen Michael odchytil a přibral mě do party. Když jsem se ho zeptala proč, řekl jen, že jsem si to místo vysloužila. Od tý doby jsme byly nejlepší kamarádi. Ostatní mě přijali stejně dobře jako Michael a Ben. Utahovali si na můj účet, stejně jako já na jejich. Stala jsem jednou z nich.
A i když jsem s nimi byla šťastná, měla jsem problémy s ostatníma holkama. Většina znala Michaela a spol od základky, ale nikdy se s nima nekamarádily, kluci je prostě ignorovali a protože byli opravdu sexy, bylo to ještě horší, prostě mi záviděli. Ale nedovolili si mě šikanovat nebo to dávat nějak moc okatě najevo. Stejně tak jako mi záviděli, tak se mě i báli.
Ale to jim nezabránilo, aby si šeptali. Pár šeptand se ke mně dostalo a nebylo to hezký. Tak jsem se od všech odstříhla a trávím veškerý volaný čas s klukama. Jsme ve stejným ročníku, takže není problém podniknout něco po škole. Občas to i vypadá jako by mě jejich rodiny adoptovaly. Pátky jsme do noci venku a přes noc u někoho z nich. Ne, že by mamka věděla, co dělám. Oficiálně jsem u Michaelovy sestry Kayli, která shodou okolností mě nenávidí ze všech nejvíc a nesnáší. Kdyby se mamka dozvěděla, že jsem celou tu dobu s pěti klukama, asi by mě zabila.
Takže jsem celý dva roky strávila s klučičí partou. Nikdy mě ani nenapadlo, že by jsem s kterýmkoli mohla chodit a myslím, že oni to mají stejně. Prostě jako bych byla jejich sestra a mě to tak vyhovovalo.
Takže mě docela překvapilo, že s nimi je Dominick, jelikož od prváku nepromluvili jediný slovo s nikým jiným než semnou a najednou s sebou berou někoho úplně cizího. Ale na druhou stranu, ten někdo vypadal, že typově odpovídá Michaelovi a klukům. Třeba se rozhodli, že je na čase naší smečku obohatit o dalšího člena, ale bála jsem se, že jestli vezmou zrovna Dominicka, moje: „Nikdy mě nenapadlo s kýmkoli z party chodit“ bude ta tam. Rozhodla jsem se tedy, že si s Michaelem o tom budu muset promluvit, samozřejmě nenápadně. A později.
Na hodinu jsem dorazila stejně s profesorkou, zaplula jsem do poslední řady k oknu a sedla si. Nalevo ode mě seděla Kayla a hned vedle ní její nejlepší kamarádka Chiara.
Kayla byla holčičí kopie svého bratra. Její postava se dost podobala té mé, ale ona měla ostřeji řezané rysy a stejně jako Michael černé vlasy a oči. Chiara neměla skoro žádné boky ani pas, zato ale slušný hrudník. A ve skutečnosti byla chytřejší, než se zdálo. Jen si hrála na Kayliin stín.
Když si všimly, že je pozoruju, obě se na mě zašklebily. Protočila jsem oči v sloup a otočila se k oknu. Výhled jsem měla na basketbalové hřiště, kde měl zrovna tělocvik Michael s klukama. Viděla jsem, jak se rozdělují do družstev k basketballu. Samozřejmě, že kluci se opět jakýms takýms záhadným způsobem dostali do stejného týmu. Takže v jednom týmu bylo šest obyčejných kluků a proti nim stáli Michael, Ben, Aaron, Gabe, Nick…a Dominick.
Většinou to bylo tak, že kluci hráli proti početní přesile, ale dnes si k sobě vzali Dominicka, takže podle počtu hráčů to bylo vyrovnané, ale jinak měli kluci stejně jako vždy navrch. Ještě nikdy jsem je neviděla prohrát, dokonce reprezentovali školu, taky bez prohry.
Slyšela jsem, jak Kayla za mnou nehlasně vzdychá. Bylo veřejným tajemstvím, že se jí líbí Ben, stejně tak jako, že ona se nelíbí jemu. Další důvod, proč mě nenávidět. Na tváři se mi objevil úsměv, který jsem se snažila potlačit. Kdyby mě přistihla, že si to její trápení užívám, nevím, s čím bych šla domu tentokrát. Minule to bylo triko s nápisem na zádech JSEM DĚVKA. Všimla jsem si toho až doma, takže mě v tom ve škole všichni viděli. Ale to už je dlouho.
Kluci začali hrát a já nemohla odtrhnout oči od Dominicka, basket hrál stejně dobře jako zbytek jeho hvězdného týmu. Nemohla jsem si pomoct.
Celou hodinu jsem je pozorovala a nedávala vůbec pozor na výklad nové látky. Když zazvonilo, naskládala jsem si věci do tašky a vyšla ze třídy. Stejně tak jako protivná dvojka, jsem zamířila ke hřišti se podívat, jak kluci hrají.
Vypadalo to, že kluci přilákali více obdivovatelů, než jsem já nebo Kayla. Kolem hřiště se shluklo několik desítek holek, které nadšeně povykovaly. Já jsem měla to štěstí, stát v první řadě. Pozorovala jsem, jak Dominick dribluje a skóruje, byl to úžasný pohled. Dech se mi tajil při pohledu na něj. Vítr foukal kolem mě a jeho síla se stále stupňovala, už to nebyl jen lehký květnový vánek, byl to silný vítr, který mi cuchal vlasy a vyvolal mi na těle husí kůži.
Ohlédla jsem se, ale nikoho jiného ten vítr neobtěžoval, tak jsem opět spočinula pohledem na Dominickovi a zrovna ve chvíli, kdy padal k zemi. Neviděla jsem přesně, co se stalo, viděla jsem jen, jak padá a dopadá na hlavu. Vzdáleně jsem slyšela jekot spolužáků, ale nechala jsem ho za sebou a rozběhla se k němu.
Potom mám vše nějak zamlžené. Klečela jsem na zemi a podpírala jsem Dominickovu hlavu. Zpanikařila jsem, když jsem zjistila, že nedýchá. Mysl mi zastřel strach, nevěděla jsem, co mám dělat. Kolem hlavy jsem ucítila proud vzduchu, který kolem mě vířil a... odsouval můj strach co nejdál, aby mi nebránil přemýšlet. Uvědomovala jsem si hlavu mezi svými koleny, pokojně klidnou se zavřenýma očima.
Snažila jsem se dýchat pravidelně a vymyslet něco, čím bych mu pomohla. Nějak mi nedocházelo, že když nedýchá, je dost pravděpodobné, že nežije. V hlavě se mi stále míhala dvě slova: Probuď se! Svět kolem mě stále vířil, slyšela jsem šumění hlasů, ale nevěnovala jim pozornost. Jediné, co mě zajímalo bylo, aby otevřel oči. Ruce jsem mu nevědomky položila na hrudník, stále opakujíc ty samá dvě slovíčka jako mantru. Těžká víčka mi spadla jako závoj přes oči a já se dál snažila silou vůlí ho probudit.
Ozvala se rána a hned na to křik. Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem sebe. Lidí kolem sebe jsem si nevšímala, zaměřila jsem se na zdroj té rány. A našla ho. Po okraji hřiště leželo spousta střepů. Zvedla jsem pohled výš a zjistila, že předtím to bylo světlo.
Pozornost jsem opět obrátila k chlapci, ležícímu u mých nohou. Znovu se mě začala zmocňovat panika, už dlouhou dobu se nepohnul. Vítr kolem mě přestal foukat, ale pomalu se oteploval, jako kdyby tu bylo něco kouzelného, co měnilo počasí. Na čele se mi objevily první kapičky potu.
Nějak jsem nemohla pochopit, co se tu děje a určitě jsem nebyla jediná. Za to jsem ale byla jediná, kdo byl u Doma takhle blízko, věnovala jsem mu veškerou svou pozornost. Představila jsem si, jak mi leží v náručí, upírá na mě své krásné modré oči a směje se. Vsugerovala jsem si ten výjev do mozku a snažila se ho přimět, aby se stal skutečností.
Moje pozornost povolila, když mi něčí ruka padla na rameno. V tu chvíli jsem se rozzuřila. Nikdo, nikdo, neměl právo na mě sahat. A když jsem ucítila tlak a uvědomila si, že se mě ten někdo snaží od Dominicka odtáhnout, zlost nabrala neuvěřitelných obrátek. Neovládala jsem se. Netušila jsem, proč takto reaguji, ale bylo mi to fuk. Musela jsem zůstat u Dominicka za každou cenu.
Bezmyšlenkovitě jsem zaťala pravou ruku v pěst a ohnala se. Zalapání po dechu mě nepřekvapilo, ale nehodlala jsem si s tím teď dělat starosti. Po několikátém vyrušení jsem se opět soustředila na to, aby osoba ležící na zemi opět začala dýchat. Stále dokola jsem si mumlala, ať se konečně probudí.
Cítila jsem, jak se hřiště pode mnou začíná chvět, nebe se zatahuje a teplota klesá o dobrých pět stupňů. Moje tělo se začalo hýbat v jakémsi neznámém rytmu. Dopředu, dozadu. Zas a znova.
A najednou bylo po všem.
Otevřela jsem oči právě včas, abych viděla, jak se otvírají ty naproti mně. Zorničky se rozšířily, jak se snažili zaostřit. Usmála jsem se, když jsem cítila srdce pod mýma rukama bít. V tu chvíli mě popadly dva páry rukou a než jsem stačila zareagovat, vytáhly mě na nohy a táhli mě od Dominicka. Otočila jsem se a spatřila jsem Michaela a Bena, jak na mě koukají, zvědavě a vystrašeně zároveň. Uvolnila jsem se a nechala se odvléct, kam uznají za vhodné, s tím, že Dominick žije a je v pořádku.