Vzplanutí - Kapitola 3
Chapter 3
Vešla jsem do pokoje se strachem z toho, co bych tam mohla najít. Rozhlédla jsem se, ale Bena nebylo nikde vidět. Pak jsem zaslechla cvaknutí. Otočila jsem se po tom zvuku a uviděla jsem ho, opřeného o zábradlí balkonu, jak mu jde od úst kouř.
Potichu jsem k němu došla a opřela se vedle něj.
„Nevěděla jsem, že kouříš.“ Na rtech se mu objevil váhavý úsměv.
„Nekouřím.“ Tak to to vysvětluje. Já nesnáším cigarety, kouření i kuřáky. Sáhla jsem po cigaretě a pozorně si ji prohlížela. Fascinovalo mě, že něco tak malého může způsobit smrt. Byla jsem v pokušení si popotáhnout, ale dost se to příčilo s mými zásadami. Na druhou stranu, co jsem právě zažilo, bylo samo o sobě smrtící. Nic takového se mi nikdy nestalo, myslím nikdy.
Nakonec jsem cigaretu nerada vrátila do Benových rukou.
„To, co se stalo,“ povzdechl si. „promiň.“
„Ne, neomlouvej se, je to moje chyba.“ a byla. Neměla jsem dovolit, abych se takhle přestala ovládat. I kdyby se mi Ben líbil sebevíc, nikdy bych nechtěla zničit to, co je mezi námi. Nikdy bych to nedala najevo, aby to zničilo naše přátelství.
Típl cigaretu o zábradlí a otočil se ke mně čelem.
„Je to moje chyba. Já jen, chtěl jsem něco zkusit.“ Viděla jsem, jak se jeho sebevědomí bortí. Už naproti mně nestál ten samý kluk jako před deseti minutama. Stál přede mnou zničený chlapec, který potřebuje pomoc. Měla jsem nutkání ho obejmout, ale nakonec jsem ho potlačila. Ještě jsem si natolik nevěřila.
„Pheobe, já....já tě sprostě využil.“ Čelist mi klesla. „Cože?“ Nevěřila jsem svým uším.
„Já jsem potřeboval něco zjistit a ty jsi byla nejlepší adeptka. Jsi krásná, atraktivní, chytrá a milá. A omlouvám se.“ Páni, tolik lichotek v jedné větě a navíc na mou osobu, to se ještě nestalo. Ale ani to mě neodradilo, abych se na něj naštvala.
„To snad nemyslíš vážně! Já to nechápu! Proč, když jsem krásná, chytrá, milá, jsi mě využil? A k čemu vlastně? To si jako chtěl, abych se s tebou vyspala a ty si se pak na můj účet bavil?“ Bylo mi zle. Jak to mohl udělat. Po těch letech? Po tom, co jsem pro něj udělala? To nemusel. Vztek se ve mně vzedmul jak touha před pár vteřinami, řídil můj hlas a slova.
„Ty egoistickej kreténe!“ Můj hlas sílil, byl silný jako nikdy dřív. Cítila jsem kolem sebe silnou vrstvu něčeho, co ze mě vyzařovalo. Jako aura, silná aura. Vzduch kolem mě vibroval a Ben znejistěl.
„Po tom, co jsme spolu prožili, po tom, co jsem se tě zastala, po tom všem mi uděláš něco takovýho? Nechápu to. To jsi vážně tak sobecký? Proč já? Proč ne někdo jinej? Proč ne Kayla? Proč sakra já? Já o nic takovýho nestála! To sis myslel, že když jsem za ty dva roky neměla žádnýho kluka, tak budu radostí bez sebe, že někdo tak krásnej jako ty, má o mě zájem a pak to jednoduše nechám být? Tak to ses spletl. Tohle jsi zkazil. Chápeš vůbec jak se teď cítím? Víš jak mi je? Jasně, že ne. Ty asi tyhle pocity neznáš.!“ Dívala jsem se mu zpříma do očí a čekala jsem, jak zareaguje. Ale nic. Jen mi pohled bolestně oplácel. Fajn. Otočila jsem se a vešla do pokoje. Na vteřinu jsem se zastavila a potom jsem pokračovala.
„Pheobe počkej!“ Prudce jsem zastavila, donutil mě jeho hlas, byl zlomený. Nikdy jsem takhle Bena neslyšela mluvit. Čekala jsem.
„Já jen, je to pro mě těžký. Nevím, jak to říct... Prosím, sedni si.“ Povzdychla jsem si, ale posadila jsem se na postel. Ben si sedl vedle mě. Cítila jsem se poníženě, zneužitě, vůbec jsem tu teď nechtěla sedět, ale nemohla jsem jen tak odejít, když jsem viděla, jak na tom je. Jen jsem doufala, že to není další trik.
„Pamatuješ si ten prví den v prváku? Jak jsi se mně tehdy zastala?“ Jasně, jak bych mohla, od toho dne jsem byla šťastná jako nikdy dřív.
„Jo, pamatuju si to, proč?“
„Víš, proč si mě dobírali?“ Kam tím míří? „Ne, nikdy jsem se to nedozvěděla, ale to je jedno. Je mi to fuk. Prostě parta pitomců a jeden bezva kluk, který potřeboval pomoc, to bylo vše, co jsem viděla. Ale zdá se, že dobrý skutek je po zásluze potrestán.“ Smutně jsem se usmála. Ben se zdál nervózní. Tápal pohledem po pokoji a mělce dýchal.
„No, byla to parta pitomců a jeden z nich semnou chodil na základní školu. Byli jsme kamarádi.“ Odmlčel se. Vypadalo to, že je to pro něj těžký. „Vlastně, pro mě byl víc než kamarád. On, přitahoval mě.“ Panebože. „Přitahoval? Jako že...“
„Jo. Jednou jsme byli u nás a já ho políbil, dal mi pěstí a utekl. Od té doby jsme spolu nepromluvili. Když jsme přešli sem na střední, tak to řekl pár svým novým kámošům, proto mi nadávali. Ale naštěstí se to nerozneslo, myslím, že za to vděčím Michaelovi, on jediný ví, že se to stalo. Teď se mi celá jejich parta vyhýbá obloukem a já jsem jen rád.
Doufal jsem, že to bylo jen pubertou. A celý ty roky se mi žádný kluk nelíbil, ale ani holka. A teď přišel ten nový, ten Dominick a je to tu zase. Navíc si ho vzal Michael pod ochranná křídla, což mi moc nepomáhá. Strašně jsem doufal, že to přejde, tak jsem to chtěl zkusit s holkou. Ale nikomu jinýmu jsem nevěřil, že by si to nechal pro sebe, proto ty. Na škole je spousta hezkejch holek, ale ty jsi nejhezčí a navíc mám k tobě důvěru. Prostě jsem nechtěl, aby se to rozneslo, ale to mi nedalo právo, tě takhle zneužít. Měla jsi pravdu, jsem sobec. A omlouvám se, opravdu mě to mrzí.“
Nikdy by mě to nenapadlo, ani ve snu. Ben, zrovna on. Nevěděla jsem, co na to říct. Tohle pro mě byl neuvěřitelný šok. Najednou mi bylo líto, že jsem na něj křičela. On se jen snažil být, nevím co. Být gay je normální, není to nic, za co by se musel stydět.
„To je dobrý. Nebyla to tvoje chyba. Prostě si chtěl bejt jako ostatní. Ale to, že jsi na kluky nemění nic na tom jak si skvělej.“ Snažila jsem se ho povzbudit, ale pro něj to asi byly jen prázdný slova.
„Ale jeden problém v tom přece jen bude.“ Řekla jsem to nejvážněji, jak jsem dokázala. Ben zvedl hlavu a nechápavě mi hleděl do očí. „Už ti nebudu moct říkat, že mě balíš.“ Jakmile jsem to dořekla, vyprskla jsem smíchy. I Benovi se rozlil po tváří úsměv, což byl můj účel.
Seděli jsme tam pár minut a jen se usmívali. Nakonec promluvil Ben. „Víš, je to lepší, když to víš, je lepší, dostat to ze sebe a jsem rád, že to víš zrovna ty. Takže, když jsem to ze sebe konečně dostal, co budeme dělat teď?“ Tohle mě opravdu rozesmálo. „Co takhle zmrzlinu nebo si jít zaběhat?“ Zmrzlinu, zmrzlinu, zmrzlinu. „A co takhle zmrzlinu a pak si jít zaběhat?“ Skvělej nápad. „Ok.“
Vstali jsem a sešli jsme dolu do kuchyně. Z mrazáku jsme vytáhli krabici čokoládové s oříšky a nandaly ji do misek. Nastříkali jsme si na ni tunu šlehačky a sedli jsme si do kuchyně ke stolu. Pomalu jsme jedli a mlčeli jsme. Bylo to příjemné ticho a já aspoň mohla přemýšlet.
Ben je gay. Neuvěřitelné. Vždy mi přišlo, že on se o holky zajímá až moc. Asi jen mluvil, aby zamaskoval, že se mu žádná nelíbí. Dokonce jsem mu odpustila i to, co se mezi námi stalo. A přišlo mi, že k sobě máme blíž než kdy jindy. Ale teď bude trochu problém s tím naším škádlením. Asi si budeme muset najít něco jinýho k zabavení. Ale to nevadilo. Byla jsem ráda, že to vím.
Ben natočil malinko hlavu ke vstupním dveřím o tři vteřiny dříve, než v zámku zarachotily klíče a dovnitř vešly Benovy rodiče. Slyšela jsem jak si o něčem povídají, zatímco se svlékají z bund. Potom se vydali směrem k nám. Když vešli do kuchyně, neprohodili ani slovo.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem. Ben jen kývl. Pan a paní Danielsovi pracovali v neziskové organizaci na ochranu zvířat stejně s Michaelovými, Aaronovými, Nickovými a Gabovými rodiči. Byli to lidé ve středním věku, i když nevypadali ani třicet. James Daniels byl vysoký svalnatý muž s hnědýma vlasama a modrýma očima a Hope Danielsová byla malá, houževnatá dáma s blond vlasy a hnědýma očima. Ben měl oči po otci a vlasy po matce, nedá se říct, kde zdědil geny pro svaly, jelikož ty Hope i James měli oba slušné.
„Ahoj Pheobe. Jak se máš?“ Hlas Hope byl jemný a zvonivý. Stále stála s manželem ve dveřích, jako by se bála přijít blíž, divný. James si mě obezřetně prohlížel. Oba vypadali, že bojí udělat krok dopředu. Vstala jsem a nandala jsem nádobí do myčky a stoupla si před kuchyňskou linku.
„Bene, tak jdeš?“ Připadalo mi nezdvořilé tahat takto Bena od jeho rodičů, ale nezdálo se, že bych u nich byla vítaná. Nikdy dřív se takhle nechovali. Slyšela jsem, jak se Ben zvedá ze židle a jde ke mně. Jeho rodiče z něj nespouštěli oči, čím blíž u mě byl. Když stál Ben po mém boku, cítila jsem se líp.
„Kampak máte namířeno děti?“ Ben tichounce zavrčel, tak abych to slyšela jen já. Ale jeho rodiče stejně ztuhli. Moc se mi nechtělo mluvit, Ben to vycítil a odpověděl jim. „Jdeme se proběhnout. Za hodinku jsme zpátky.“ Hodinku? Proč ne. Protáhli jsme se kolem jeho rodičů a vyběhli nahoru zpět do Benova pokoje. „Půjčíš mi prosím, nějaký triko a kraťasy? Dneska jsem všechno zapomněla ve škole.“ Ben zamířil ke skříni a vytáhl z ní bílé kraťasy a černé chlapecké tílko a oboje mi hodil. Sám zamířil do koupelny s vlastním oblečením.
Jakmile zabouchl dveře, stáhla jsem si svoje smaragdové tílko a natáhla na sebe jeho černé. Bylo mi celkem velké, takže mi byla vidět podprsenka, ale to jsem opravdu nemusela řešit. Rychle jsem si stáhla džíny a natáhla si bílé šortky puma. Utáhla jsem si je a byla jsem připravená vyrazit.
Z koupelny vyšel Ben v černých kraťasech a bílém tílku, oboje mu bylo akorát. Seběhli jsme dolu do chodby a vyrazili do tmy. Ben odněkud vytáhl klíčky od mého Escalade a odemkl mi. Hodila jsem džíny, tílko a mikinu do kufru a vytáhla jsem si boty na běhání, které mám pro všechny případy vždy v autě. Přezula jsem se a konečně jsme mohli vyrazit.
Vyběhli jsme ven z pozemku a zamířili k lesu. Běželi jsme po vyšlapané stezce kolem celého Danielsovic pozemku. Celou dobu jsme nic neříkali. Nebylo třeba. Jen jsme běželi vedle sebe a užívali si teplou květnovou noc v Blaidd City.
Domu jsem dorazila až někdy kolem desátý večer. Mamka z toho nebyla moc nadšená a když jsem jí řekla, že jsem byla běhat s kamarádem, moc to nepomohlo, ale viděla jak jsem zpocená a teče ze mě, takže mi snad věřila. Osprchovala jsem se a šla jsem si na chvíli ještě číst. Když odbila půlnoc, konečně jsem upadla do hlubokého spánku.
“Utíkej! Utíkej!” Křičel na mě hlas v hlavě a já ho bez váhání poslechla. Utíkala jsem, co jsem mohla, ale oheň mi byl v patách. Cítila jsem jak mě spaluje zezadu. Teplo se mi rozlévalo po těle. Najednou se to změnilo, byla mi zima a vítr mi foukal do obličeje. Zastavila jsem se a ohlédla se, oheň zmizel. Naproti tomu mi teď do obličeje foukal silný vichr. Chtěla jsem se otočit a utíkat, ale než jsem to udělala začalo pršet. Stromy kolem mě zelenaly a rostly, rozpínaly se. Něco se dotklo mého kotníku. Podívala jsem se dolů a viděla jak se mi liány motají kolem nohou a utahují se. Začala jsem panikařit. Škubala jsem nohama a doufala, že liána povolí. Marně. Pomalu jsem dostávala hysterický záchvat. Liány se utahovaly čím dál víc. Bolelo to.
Výjev se změnil.
Stála jsem se na louce a koukala přímo na vodopád. Padal ze skály někam do neznáma, nejspíš pod zem. Popošla jsem blíž k němu. Otočila jsem se na jih a přede mnou ze země vystupoval potůček nebo spíč říčka. Klekla jsem si k ní a namočila jsem do ní prsty. Ve chvíli kdy jsem se dotkla hladiny, se voda vzedmula, vytvořil se vodní had a šplhal se do výšky několika metrů. Nevím jak, ale věděla jsem, že mi neublíží. Přiblížil se k mýmu obličeji a zase se vzdálil. Pomalinku jsem natahovala ruku, až jsem jí měla úplně vzpaženou, otočila jsem dlaní na bok a čekala. Had se k ní přiblížil a pomalu se mi o ní začal otírat. Byl na dotek studený a hladký. Když jsem ho chtěla pohladit, zasyčel jako pára a já ucukla. Pak jsem udělala krok vpřed, blíž k němu. Jako by se napjal. Vyplázl na mě jazyk a zmizel ve vodě.