Tell Him - 16. část
Do školy jsem nešla ani ve čtvrtek. Tentokrát jsem nezaspala, jen jsem byla unavená natolik, že jsem se prostě nevyhrabala z postele. Od včerejší návštěvy jsem na tom nebyla nejlépe. Celou dobu jsem jen ležela s muzikou tak nahlas, aby přehlušila i moje myšlenky. Nemyslela jsem na nic.
Přišlo mi, jako bych něco ztratila. Možná kousek sebe, o kterém jsem ani nevěděla, že ho mám.
Večer se do mě zakousla nervozita. Zítra to bude něco a já si nebyla jistá, jestli tam zvládnu cokoliv zahrát, nedej bože zazpívat. V tuchle chvíli jsem ani nevěděla, co to klavír je. To bude katastrofa.
Celou noc jsem oči nezamhouřila, ráno jsem musela vypadat opravdu k světu. Ve čtyři jsem spánek vzdala a raději jsem si připravila věci na odpoledne. Nebylo toho moc, vlastně jen šaty, které jsem si měla obléct. Moc jsem si neuměla představit, jak takový šaty vypadají. Ale to je fuk, protože se v nich stejně neuvidím. Zato přes pět set jiných lidí.
Prostě super.
Párkrát jsem si zkusila zahrát na klavír, ale dopadlo to příšerně. Ani jedinkrát jsem nedokázala zahrát skladbu bez chyby, což není zrovna povzbudivý. Vlastně vůbec.
A můj zpěv? Zněla bych líp, kdybych zpívala s angínou, věřte mi. Napadlo mě, jestli z toho nemám náhodou vycouvat, nebylo by to od věci. Proč bych se měla chtít ztrapnit?
Když se blížil čas odchodu, byla jsem na prášky. Bylo mi špatně od žaludku, třeštila mi hlava a šíleně jsem se potřebovala vyspat. Neměla jsem daleko od toho, abych se otočila a šla si lehnout. Tentokrát bych usnula.
Ale pochlapila jsem se.
Hrdě jsem vyšla ze dveří, ověšená taškou, vakem na šaty a sluchátky. Potřebovala jsem se nějak zabavit cestou do školy.
I když měla akademie začít až ve čtyři, domů jsem se nevracela, chtěla jsem zůstat a ještě trochu si zacvičit. Navíc nemělo cenu se vracet, stejně by to bylo jen na otočku.
Šaty jsem si nechala v kabinetě profesorky Johnsonové a pak s ní společně zamířila do učebny. V tuhle chvíli jsem nebyla schopná cokoliv zahrát a Anna mě nenutila. Jen jsme si nezávazně povídaly, bylo to oddechové.
„Napadlo mě, Taisho, jestli byste nechtěla trochu pomoci, před vystoupením.“ Profesorka znělo trochu nejistě.
„Co tím myslíte?“
„Jen jsem myslela, jestli byste třeba nechtěla... nalíčit.“
„Nalíčit?“ Můj úžas jsem těžko dokázala skrýt, proč bych se taky snažila.
„Ano. Vím, že nikdy nepoužíváte make-up, ale při tak zvláštní příležitosti...“ nechala to vyznít.
Ani jsem nad tím nepřemýšlela. „Ano.“
„Vážně?“ zeptala se nevěřícně.
„Nemyslela jste, že to příjmu?“
„Tak nějak. Spíše jsem předpokládala, že mi dáte lekci o tom, jak je to povrchní a bezvýznamné.“
„Pro jednou se nic nestane,“ usmála jsem se.
Jak jsem brzy zjistila, i zbyle tři hodiny byly oddechové. Všichni nadšeně básnily o Akademii a o tom, jak tam budou něco zpívat, hrát nebo tančit. Po prvních deseti minutách mě to omrzelo poslouchat a nasadila jsem si sluchátka.
Uvědomila jsem si, že poslední dobou je pro mě hudba daleko víc než kdy předtím. Znamenala pro mě hodně i dřív, ale teď to byl lék na všechno. Každá strast s ní byla jednodušší.
Poslední hodinu jsem si zdřímla. Usnula jsem po prvních pěti minutách a probudila mě až ruka na ramenu, když zazvonilo. Zdálo se mi o magickém hlase a elektrizujícím doteku. Nebylo těžké uhádnout, kdo to měl být.
„Taisho?“ Napjala jsem se.
„Co chceš?“ Pořád jsem na něj byla naštvaná a rozhodně jsem teď nebyla v dobré náladě. To, co mi řekl mě tak vytočilo, že i teď, když si na to vzpomenu, vře ve mně vztek.
„Přišel jsem se omluvit. To, co jsem řekl... nevím, co mě to napadlo. Bylo to špatný.“
„Jo, to teda bylo.“ Zvedla jsem se a zamířila ke dveřím. Liam šel za mnou.
„Opravdu mě to mrzí.“ Otočila jsem se k němu a zamračila se.
„Hele, mě to nezajímá. Co se stalo, stalo se. Teď, když mě omluvíš, já odcházím. Musím cvičit.“
„Promiň mi to, vážně se omlouvám. Já jen myslel... to je jedno. Je mi to líto.“ Protočila jsem oči.
„Fajn, dobře. Prominuto. Teď už můžu jít?“ Slyšela jsem, jak si povzdechl.
„Hele, můžeš si za to sám. Ty jsi řekl hloupost, není mojí povinností ti odpustit. Je to jen moje rozhodnutí.“
„Já vím. Tak já půjdu.“ Chtěl odejít, ale já ho zarazila. Udělal chybu, každý je dělá. Dokonce i já. A i když jsem mu nemusela prominout, chtěla jsem. Zasloužil se druhou šanci.
„Počkej.“ Teď jsem si povzdychla já.
„To je dobrý, neřeš to. Nic se neděje.“
„Vážně? Jsme v pohodě?“
Usmála jsem se a natáhla ruku. „Jo jsme. Mám malou prosbu.“
„Povídej.“
„Poslechl by sis mě? Potřebuju objektivní názor na písničku, kterou budu zpívat.“
„No jistě, rád. Kde?“
„No... páni.“
„Tak, co myslíš?“ Stála jsem v hudební učebně a čekala na verdikt. Trochu jsem se cítila jako v X-factoru nebo Británie má talent. Zazpívala jsem a teď čekám, jestli projdu.
Ale neměla jsem být proč nervózní, ještě ne. Horší to bude na jevišti, před všemi těmi lidmi. Najednou jsem nevěděla, jestli to zvládnu. Na sucho jsem polkla.
„Myslím, že tam všem vytřeš zrak.“ Nakrčila jsem obočí.
„Promiň, to jsem řekl špatně. Rozhodně tam budeš dneska nejlepší.“ Zvlnila jsem rty do úsměvu. Pak jsem se rozesmála nahlas.
„Hej, to je dobrý. Nemusíš se chovat jinak, když jsi semnou. Jsem slepá, ne afektovaná. Buď normální.“ Došla jsem ke dveřím. „Jdeme?“
„Můžu se zeptat?“
„Jasně, na co?“
„Co se stalo mezi tebou a Niallem?“ Málem jsem zakopla. Skoro jsem zapomněla, že jsou ti dva ve stejné kapele. Jak mi ho připomněl, zase se objevila ta bolest na hrudi.
„Co tím myslíš?“ Snažila jsem se na sobě nedat znát, jak mě jeho otázka zasáhla. Nechtěla jsem být slaboch.
„Když přišel před pár dny domů, myslel jsem, že je po infakrtu nebo tak. Byl úplně mimo, vůbec s námi nekomunikoval a nejsem si jistý, jestli ho kluci vůbec dnes vytáhnou sem.“
Na jednu nanosekundu mě napadlo, jestli není špatný z toho, že se mu fakt líbím a já ho poslala k čertu. Ale rychle mě to přešlo. Protože to tak není, nebylo a nebude.
„No, řekla jsem mu, že jsem slepá a pak ho poslala k čertu,“ přiznala jsem. Nemělo cenu mu lhát a ani jsem nechtěla. Byl to asi můj jediný kamarád za celý můj život, nechtěla jsem to pokazit lhaním.
„Aha.“ Nic víc na to neřekl.
„Co? Měla jsem mu skočit kolem krku jen proto, že to chtěl? Asi těžko.“
„To ti řekl? Že chce, abys mu skočila kolem krku?“ zeptal se pobaveně.
„Víš jak to myslím!“ Chtěla jsem ho praštit. Vlastně oba dva, ale každýho z jinýho důvodu.
„Tak pojď, půjdeme se připravit.“