Tell Him - 15. část
Neměla jsem kam uhnout. Niall mi stál v cestě a těžce oddechoval. I já měla menší problém. Moje plíce vůbec nebyly zvyklé na jakoukoliv zátěž a tenhle polibek je rozhodně zaskočil. Stejně jako mě.
„Tak čau,“ řekl Niall a rychle zmizel. Myslela jsem, že odejde i Liam, ale on dál stál na stejném místě a pozoroval mě. A v tu chvíli jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. „Ach ne,“ vydechla jsem.
„Ale jo.“
„Co jsem to udělala?“ ptala jsem se spíš sama sebe, přesto mi Liam odpověděl. „Zrovna jsi se líbala s Niallem,“ řekl jakoby nic. Ale já tam cítila ten úžas. Byla jsem tak rozhozená vlastním chováním, že mi chvíli trvalo, než jsem se vzpamatovala.
„On políbil mě.“ Vím, že to nebyla omluva pro to, co se stalo. Sama jsem to věděla, ale na víc jsem se v tuhle chvíli nevzmohla.
„Tak to je ta nejhorší výmluva, jakou jsem kdy slyšel,“ prohodil téměř pobaveně. Sklopila jsem zahanbeně hlavu, takhle jsem se snad ještě nikdy nestyděla.
„Já vím, promiň.“
„Neomlouvej se, nic špatnýho si neudělala. To ten zatracený blonďák,“ zamumlal polohlasně druhou větu. Domyslela jsem si, že Niall musí být blond. To bylo jediné, co jsem mohla o jeho vzhledu říct. Je o pár čísel vyšší než já, hubený, ale svalnatý, a blond. A má ty nejsladší rty, jaké si umím představi
t, napadlo mě bezděčně.
Potlačila jsem úsměv. Nemohla jsem si pomoct. Přestože to nebyl nejlepší nápada, ne že by byl můj, musela jsem uznat, že to byl sakra úžasný polibek. Ještě teď se mi chvěly ruce, podlamovala kolena a svíral žaludek.
„To já se omlouvám za Nialla, tohle neměl dělat,“ omlouval ho. Já se zarazila. Zamračila jsem se a zvedla hlavu.
„Co tím myslíš?“
„Že na tohle neměl právo, ne když jsi...“ pár sekund mi trvalo, než mi došlo, co mi tu říká. Nejdřív jsem přemýšlala, jestli to myslí vážně, nevěřila jsem, že to řekl.
Potom, jako by mi ruplo. Ruce jsem sevřela v pěst, abych ho nepraštila. Rozzuřil mě tak moc, že jsem tomu nemohla uvěřit.
„Běž.“ Svůj hlas jsem sotva poznávala - tichý, výhružný, téměř chraplavý. Jak se tvářil mě v tuhle chvíli absolutně nezajímalo. Jen jsem chtěla, aby šel.
„Prosím?“
„Odejdi,“ zopakovala jsem. Stála jsem tam, tak neohrožená jako nikdy, třásla se vztekem.
„Jsi v pohodě?“ Přistoupil blíž. Neudržela jsem se a zaječela. „Vypadni!“
Pak už jsem slyšela jen vzdalující se kroky. Celou věčnost jsem stála jako opařená, netušila jsem, co mám dělat. Hlavu jsem měla úplně prázdnou, nedokázala jsem myslet na to, co se právě stalo.
Vysprchovala jsem se a zalezla do postele. Ani tam jsem nemyslela na to, co se dnes stalo. Zcela vyčerpaná, hlavně psychicky, jsem usnula.
Kluci se pár dní neozvali a Akademie se měla konat už tenhle pátek. Jelikož bylo úterý, začínala jsem panikařit. Při hře na klavír jsme s profesorkou Johnsonovou probíraly právě Akademii a všechna čísla, která tam měla být. To se ke mně poprvé doneslo, že s One Direction zpívat vůbec nebudu. Když mi to Anna, řekla, zajíkla jsem se.
„Cože?“ Jako bych dostala ránu do břicha. Zalapala jsem po dechu a vykulila oči.
„To vám to zase neřekli?“ Slyšela jsem obavy v jejím hlase. A měla pravdu. Oni pořád měnili průběh té Akademie a moje povinnosti vůči ní beze mě. Začínala jsem si zvykat, že mě vynechávají z těch rozhodnutí, ale mohli mě o nich alespoň informovat.
„A co to pro mě tedy znamená?“ Začínala jsem z toho být unavená. Nelíbilo se mi být páté kolo u vozu, ne v tomhle.
„To znamená, že s nimi nebudete zpívat. Ale budete hrát na klavír a zpívat solo.“ Prudce jsem vydechla. Trochu jsem se bála, že tam nebudu dělat vůbec nic.
„Fajn, s tím dokážu žít.“
Když hodina skončila, uvědomila jsem si celou situaci. Když s nimi nebudu zpívat, celá naše dohoda padá. Což byla na jednu stranu skvělá zpráva, protože s nimi nebudu muset trávit čas. Takhle to bude nejlepší.
Ale nebudu jejich předskokan. Což mi dost ztíží moji kariéru, která je už takhle dost nejistá. Budu muset udělat, co budu moct, abych prorazila. A nepotřebuju k tomu žádnou kapelu plnou pitomých kluků.
Zbytek vyučování jsem se soustředila na hodiny. Nebylo to tak těžké, jak jsem se obávala. Už dávno jsem přestala v hodinách myslet na Nialla a jeho nečekaný polibek. Ale zdávalo se mi o něm a o těch jeho sladkých rtech. Představovala jsem si ho jako dokonalýho kluka s upřímným úsměvěm a vráskami kolem třpytivých očí.
Když jsem odcházela ze školy, nemohla jsem se dočkat Mayai. Už celou věčnost jsme nebyly na pořádné procházce a mě to opravdu chybělo – čerstvý vzduch a svoboda.
„Taisho?“ Hlas se ozval pár metrů za mnou. Byl zmatený a dost povědomý. Naskočila mi husí kůže a v břiše se mi usadil zvláštní pocit, ale nezůstal tam dlouho.
„Ty mě ignoruješ?“ Zmateně jsem zamrkala a otočila se za Niallovým hlasem. „Proč myslíš?“
„Stojím tady, mávám na tebe jak idiot a ty kolem mě jen projdeš, jako bys mě vůbec neviděla.“
A najednou tam byla.
Ta odvaha, kterou jsem hledala celý život. Najednou jsem se nebála a nechtěla jsem se dál schovávat. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se s tím smířila už dávno, jen jsem to nevěděla.
„Neviděla.“ Byla jsem plná odhodlání a nevěděla jsem, jak dlouho mi vydrží. Říkala jsem si, že když to řeknu teď, už to bude v pohodě. Pořád.
„Cože?“ Slyšela jsem ten zmatek. Nechápal, co říkám.
„Neviděla jsem tě.“
Lidé kolem nás procházeli a mumlali si. Poznávali Nialla a byli z něho paf. A pozorovali i mě, cítila jsem to. Nechtěla jsem na tohle publikum, ale už to nešlo vzít zpátky a vlastně jsem to ani vrátit nechtěla.
„Ty... ty jsi...“ Nedokázal to ani vyslovit. Nedokázal to říct nahlas. Tak jsem to řekla za něj.
„Slepá, jsem slepá.“ Kolem nás se rozhostilo ticho. Slyšeli byste i spadnout špendlík. Moje odvaha vyprchávala a já se chtěla vypařit. Nemám ráda být středem pozornosti. Z tašky jsem vytáhla slepeckou hůl. Už dlouho jsem ji nepoužila u školy, ale byla jsem unavená.
Bylo jasné, že to, proč přišel, zapomněl. Otočila jsem se a zamířila na autobusovou zastávku. Ani mě nenapdalo, že by se vydal za mnou. Proč taky. Nastoupila jsem do autobusu a nechala se odvézt domů.
Rozhodně jsem se necítila svobodnější. Doufala jsem, že budu volnější, když mu to řeknu. Že se budu cítit jinak. Ale opak byl pravdou. Cítila jsem se pořád stejně mizerně a slepě jako předtím. Už druhou hodinu jsme s Mayou procházely naše sousedství a já nemohla z hlavy vyhnat Nialla. Stále jsem slyšela jeho hlas, jak pořád dokola mumlá to samé – ty, ty jsi – a nic víc.
Mučila jsem se tím celé odpoledne, večer a dokud se mi oči nezavřely únavou. Netuším, v kolik jsem usnula, ale vím, kdy jsem se nevzbudila. Rozhodně ne s budíkem.
Probudila mě Maya, když mi tlapkami přistála na rameni a zakňučela. Napůl ve spánku jsem se natáhla po hodinkách. „Deset hodin a dvacet tři minut.“ Jakmile jsem to uslyšela, byla jsem úplně vzhůru.
Zaspala jsem.
Pár sekund na to jsem si uvědomila, že jít do školy už nemá cenu. Tak jsem si udělala volné dopoledne, abych trochu upustila páru. Nasnídala jsem se a s Mayou jsme vyrazily na kratší procházku. Dneska jsem to odflákla, chtěla jsem si zaběhat. Když jsme se vrátily, nechala jsem fenku na zahradě a šla si zaběhat na pás.
Sluchátka jsem měla na plné pecky, díky tomu jsem nepřemýšlela. Bylo mnohem jednodušší zaměřit se na hudbu a jen běžet, nemuset na nic myslet. Způsob relaxace, který mi nejvíc vyhovoval, vždycky. Po patnácti kilometrech jsem začínala cítit pořádný nával endorfinů, tzv. hormonů štěstí. Jakmile mě zaplavily, cítila jsem se na dalších deset, ale věděla jsem, že ty by mi spíše uškodily.
Riskla jsem jich jen dalších pět, abych to nepřehnala. Po čele mi stékal pot, cítila jsem ho i na zádech. Ve spáncích mi tepalo. Když mi nohy začaly malátnět, stroj jsem vypnula. Napila jsem se a výtahla sluchátka z uší.
Vlasy se mi lepily k obličeji a docela jsem smrděla. Zula jsem si boty a sundala tílko. Všechno jsem nechala ležet na zemi a šla si pro psa.
„Mayo!“ Jakmile jsem otevřela dveře, opřel se do mě lehký vítr. Na moje zpocené tělo to mělo příznivé účinky. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.
„Taisho.“
Krve by se ve mně nedořezal. Ztuhla jsem, naprosto omámená. O nohu se mi otřel kožich, ale já se nemohla pohnout, abych jí byť jen pohladila.
Stál na chodníku u plotu a zíral na mě. V tu chvíli se moje nohy rozhodly, že nemá cenu mě nosit a podlomily se. Zkácela jsem se k zemi jako hadrová panenka a pěkně jsem si přitom natloukla zadek.
„Au,“ zaskučela jsem. Seděla jsem mezi dveřmi a mnula si bolavé místo. Jsem to já ale dítě štěstěny. Maya vedle mě zavrčela, tiše – ale výhrůžně.
„Nepřibližuj se,“ varovala jsem ho. Opírajíc se o futra jsem se postavila. „Co tu chceš?“
Uvědomila jsem si, že nemám brýle, a ani tričko. Stála jsem před ním prakticky nahá.
Založila jsem si paže na hrudi. „Tak co?“ Čekala jsem na odpověď dlouho. Na vteřinu mě napadlo, jestli neodešel. A na tu stejnou vteřinu jsem nechtěla, aby byl pryč.
„Přišel jsem, abych se omluvil.“
„Omluvil? A za co?“
„Za včerejšek. Choval jsem se jako idiot.“
„To je sice možný, ale to je v pořádku.“
„Ne, to není. Jen mě to... překvapilo.“
„Tomu věřím,“ zamumlala jsem sarkasticky.
„Hele, zabilo by tě chovat se přijemněji? Já jsem ten, co se dozvěděl, že holka, která se mi líbí je slepá a já to ani nepoznal!“
Jako opařená jsem přemítala nad výrazem slov, jež pronesl. Nebyl naštvaný, že jsem slepá, ale že to nepoznal? Zvláštní kluk.
Ale mám mu věřit?
Co když si semnou jen hraje? Jako hvězda je zvyklý dostat, co chce a já budu jen další trofej. Na to jsem nechtěla přistoupit. Nebudu jen další zářez na jeho drahém pásku.
Nebudu.
„Měl bys jít.“ Jakmile jsem to vyslovila nahlas, chtěla jsem to vzít zpět. Protože ve skutečnosti jsem chtěla pravý opak. Toužila jsem po jeho doteku, který mi rozpaloval kůži a po zvuku jeho hlasu, který hladil má nerovová zakončení jako ten nejjemnější samet.
Dech se mi zadrhl v hrdle, když jsem ho slyšela zalapat po dechu. Nečekal to. Nečekal, že bych ho mohla odmítnout. To přiživilo mojí teorii. Nelibím se mu já, ale představa, že mě dostane.
A to jsem nemohla dopustit.
„Myslím to vážně, jdi.“ Dál už jsem nečekala na reakci a vrátila se do domu. Zabouchla jsem a s rozporuplnými pocity si šla udělat oběd.
Co když se mu opravdu líbím já? Jasně, je to nanejvýš nepravděpodobné, ale co když? Nechám si ujít jedinečnou příležitost jen proto, že nevěřím, že by o mě mohl mít zájem. Chtěla jsem se mu líbit, být terčem jeho zájmu.
Povzdychla jsem si.
Moje tělo po něm toužilo tak zoufale, že můj mozek stěží odolával. Stále dokola mi připomínalo, jak jsem se cítila, když se mě dotkl. A přestože jsem o ty pocity nechtěla přijít, můj zdravý rozum se nedal odbýt. Naléhal, ať neriskuju.
A já poslechla.