Tell Him - 14. část

Moje hravá nálada trochu opadla. Dřív, než jsem se stihla rozbrečet, zapískala jsem. Drápky klapající o podlahu mi prozradily Mayu. Poklepala jsem dlaní na místo vedle sebe a nechala ji, aby mi položila hlavu přes nohy. Zabořila jsem prsty do jemného huňatého kožichu a ulevilo se mi. Tohle mi vždycky pomohlo.

„Tak fajn, teď to zkusím já,“ zašeptala jsem. „Text moc neumím, takže to doplním svým důvtipem…“ V hlavě jsem si upravila trochu rytmus, aby mi víc seděl a hodila si to o pár tónů výš. To by šlo.

„You’re insecure, don’t know what for. You turnin head when you walk trough the do-o-oor.“ Zpomalila jsem. Sloku i refrén jsem prodloužila minimálně ještě o sto procent času a můj hlas rozhodně nebyl alt. Nezvládla jsem to tak dobře jako Niall, ale já tu písničku nikdy neslyšela. Za pár dní, kdo ví.

„Pane jo.“

Co to s těmi lidmi je? To mají tak primitivní slovník? Neznají delší slova? Těžší? Co jsem asi tak měla pochopit z „pane jo“? Co třeba něco jako: To bylo dokonalý? Ne, že bych si to myslela, ale bylo by to hezké.

Na další reakci jsem si musela počkat další minutu. Byla to nekonečně dlouhá minuta, při které mě nahlodávaly pochyby. Co když to nebylo vůbec dobré? Co když jsem to zazpívala příšerně? A co když se mnou dál nebudou chtít spolupracovat? Co pak?

Mezi prsty jsem stále třímala Maynu srst. Fenka vycítila můj strach a nervozitu, a neklidně se zavrtěla. Pak se do mě zapřela tlapkami a začala mi olizovat obličej. Hladila jsem ji po hřbetě a nechala si oslintávat obličej. Ani byste nevěřili, jak rychle to zažene vaše pochyby. Tak moc jsem se soustředila na sliny na svém obličeji, že jsem úplně zapomněla na Nialla a Liama, kteří tu byli se mnou.

Najednou se ozvalo zavrčení.

Strnula jsem.

Maya mě přestala olizovat a najednou vrčela jako by chtěla něco, nebo někoho, napadnout. Byl to docela děsivý zvuk, nikdy dřív jsem ho neslyšela.

Vlastně…

„Hej holka, klid. Nic se neděje.“ Ani mě nenapadlo bát se. Věděla jsem, co od ní můžu čekat. Nikdy by mi neublížila. Ale to neplatilo o ostatních.

„Hej, možná bys měl ustoupit,“ řekla jsem klidným hlasem. Nevěděla jsem, který z těch dvou se přiblížil. Ale jeden určitě jo, protože jinak by Maya tahle nereagovala. Jen se mě snažila chránit.

„Říkala jsi, že není nebezpečná!“ stěžoval si Niall, jak ustupoval. Proč vůbec přišel blíž? Vrtalo mi hlavou.

„Není nebezpečná, jen mě chrání.“

„Přede mnou? Co bych ti asi tak udělal?“ slyšela jsem ten ublížený tón, jen mu nerozuměla.

„Prostě je taková. Je ochranářská.“ To byla pravda jen napůl, protože ve skutečnosti takhle byla vycvičená. Já nikoho na rozdíl od ní nevidím. Nevím, kdo je kolem mě ani co dělá. Takhle ona reaguje na každého, kdo se ke mně přiblíží, aby nám dala jasně najevo situaci. Jemu, aby vycouval a mě, abych věděla.

„Aha, to si budu pamatovat.“ Už zase seděl na pohovce.

„A proč jsi vůbec vstával?“ zeptala jsem se ostražitě. To mi vrtalo nejvíc hlavou, proč. Kritizovat mě může i odtamtud. Na jednu naivní sekundu jsem si myslela, že prostě chce být v mé blízkosti. Ale to byla samozřejmě hloupost.

Maya se pod mou rukou uvolnila a nechala hlavu klesnout na moje stehna. Dál jsem jí drbala a přitom mi vrtalo hlavou Niallovo chování.

„Já… totiž…jen jsem chtěl…“ Snažila jsem se potlačit hihňání. Vypadalo to, že on není jediný, kdo se chová divně. Já se takhle nikdy předtím nechovala. Žádný hihňání, to se mi v životě nestalo. Nevěděla jsem, jestli kvůli tomu brečet nebo se rozesmát.

Ale vlastně byla příjemná změna uvolnit se a zasmát. Pořád jsem ve střehu a na zábavu nemám čas. A i když je tohle dost zvláštní situace, přeci jen tu vládla odlehčená atmosféra. V rámci možností.

Málem jsem se zasmála.

Tohle vůbec nebyla odlehčená situace. Byla jsem nervózní, napjatá a vyděšená. Žaludek se mi bouřil, kůže mi vibrovala a hlavou mi vířilo tolik myšlenek, že jsem nedokázala chytit ani jednu.

I tělo pod mými prsty se napjalo. Maya dokázala vycítit mojí náladu a přizpůsobit se jí. Občas mi připadalo, že je více než jen obyčejný slepecký pes.

Pořád jsem čekala na Niallovo vyjádření, ale on se nedokázal vymáčknout. Tak jsem to vzdala. Zaměřila jsem se tedy na to, jak jsem zpívala.

„Tak co? Jak jsem to zazpívala?“ zamumlala jsem nervózně. Na tuhle odpověď jsem nemusela čekat tak dlouho, přišla prakticky okamžitě. Jen zněla trošku jinak, než jsem si představovala.

„Děláš si legraci?“ zeptal se nevěřícně Liam.

Nechápavě jsem se zamračila. Co tím myslí? Zkrabatila jsem čelo. Dech se mi zadrhl v hrdle a strach se znásobil.

„Co? Cože? Já… eh…“ nedokázala jsem ze sebe nic dostat.

„Bylo to dokonalý!“ téměř vykřikl Niall, až jsem sebou trhla, lekla jsem se.

„Vážně?“ Pochybovala jsem. Vím, že umím zpívat, ale těžko jsem mohla zazpívat dokonale něco, co jsem slyšela poprvé v životě, to prostě nešlo. Ale to nezmírnilo mou radost. Lichotilo mi to.

„Jo, vážně. Věř, že to bylo super,“ snažil se mě Liam přesvědčit. Věděl to. Věděl, že tomu nevěřím. Netuším, jak to poznal, asi jsem se tvařila dost pochybovačně.

„Tak děkuju,“ usmála jsem se. Měla bych jim věřit, přeci jen jsou to oni, kdo jsou slavní díky zpěvu, ne já. Musí poznat, když někdo umí zpívat.

„Možná bychom měli jít,“ vyhrkl najednou Niall. Zamračila jsem se jeho směrem. O čem to mluvil? Sotva jsme začali. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Ten kluk byl opravdu zvláštní. Naštvalo mě to a trochu i urazilo.

„Jak chceš,“ zamumla jsem podrážděně. Konečně jsme se dostali k něčemu produktivnímu a on to zase zkazí, to je jeho životní úděl – všechno kazit.

„Východ najdete sami.“ Zvedla jsem se a šla do kuchyně. Najednou mě popadla neuvěřitelná chuť do něčeho – někoho – praštit.

Co to je se mnou?

Většinou jsem měla jen chuť běhat. Běhat do vyčerpání. Ale tentokrát jsem chtěla něco tak zmlátit, že už se to nevzpamatuje. Bušit do toho tak dlouho, dokud se mi neuleví.

„Hej, si v pořádku?“ Prudce jsem se otočila.

„Ne! Nejsem. A co je ti vůbec do toho? Já myslela, že odcházíte.“ Nemohl vidět můj rozzuřený pohled, ale určitě ho cítil. V tuhle chvíli byly moje emoce natolik vykolejené, že jsem je nedokázala ovládat. Tohle odpoledne nedopadlo přesně podle mých představ, ale zase ne tak katastrofálně. Všichni jsme přežili a to bylo nejdůležitější.

Tušila jsem ten pohyb. Místo aby odešel, udělal pravý opak. Moje rozvířené pocity se smrskly do jediného. Strach. Byl tak blízko a já s tím nemohla vůbec nic dělat, pokud jsem nechtěla teď všechno prozradit.

Chtěla jsem to?

Přestat předstírat a konečně být sama sebou. Nemuset se stále bát čím upozorním na svou nevidomost, která vlastně ani není špatná. Byla to moje součást, kousek mé samé, se kterým bych se měla smířit.

Samozřejmě, že jsem to chtěla.

Ale nebyla jsem si jistý, jestli to dokážu. Lidé se ke mně chovali normálně, dokud nezjistili, že jsem slepá. Jakmile na to přišli, začali se chovat jinak. Najednou jim mě bylo líto. Nesnášela jsem to a stejně tak ty soucitné pohledy, které sice nevidím, ale vím, že tam jsou.

Přistoupil ještě o krok blíž a já zpanikařila. Moje srdce tlouklo tak hlasitě, že ho musel slyšet i on.

„Nemůžu,“ zašeptal. 

zašeptal. Sevřel se mi žaludek úzkostí a strachem. Kůže mi vibrovala v reakci na jeho blízkost.

„Proč ne?“ vydechla jsem téměř neslyšně. Ztrácela jsem cit v nohou, kolena se mi podlamovala. Když už jsem si myslela, že upadnu, Niall se naklonil a přitiskl rty na mé. Natlačil mě na linku a ruce přitiskl k mým bokům. Deska se mi zarývala do zad, ale to nepřebylo ten polibek.

Cítila jsem ho po celém těle. V první chvíli jsem nevěděla, co dělat. Ale ukázalo se, že Niall nemá problém převzít vedení. Nejspíš ani nezaregistroval moji prvotní nečinnost. Dorážel na moje ústa tak dlouho, dokud nepřišla odezva a potom přitlačil. Útočil jazykem proti mému až agresivně a mě to nevadilo. Naopak.

Příjmala jsem, co dával a prahla po něčem víc. Objala jsem ho koelm krku a pitiskla se těsněji. Mé křivky nějakým zázrakem zapadaly do těch jeho, jako by moje tělo bylo stvořené přesně pro něj. Když jsem tomu přišla na kloub, najednou jsem chtěla víc.

Nedokážu to popsat. Zaplavilo mě nepředstavitelné štěstí. Málem jsem se radostí rozzářila jako vánoční stromeček. Do krve se mi vplavily endorfiny. Byla jsem opilá pocitem čirého štěstí.

„Ehm, lidi...“ Ztuhla jsem a štěstí se vytratilo. Niall reagoval trochu opožděně, protože si zřejmě neuvědomoval to, co já – Liama, stojícího ve dveřích.