Tell Him - 13. část
Už zase jsem nemohla usnout, tentokrát nervozitou. V břiše se mi usídlil neidentifikovatelný pocit, který mi působil něco jako nevolnost. Ne, že by mi bylo špatně, jen… nedokázala jsem to popsat. Převalovala jsem se z jednoho boku na druhý, zas a znova. Žádná poloha nebyla dost pohodlná, abych dokázala usnout.
Trvalo to snad celé hodiny. V hlavě se mi vystřídalo tolik myšlenek, obrazů, textů a melodií. Přemýšlela jsem nad vším a nad ničím. Když jsem konečně usnula, muselo to být dost pozdě, protože když mi zazvonil budík, připadalo mi, že spánek netrval déle než pár sekund, tak moc jsem byla unavená.
Oblečení jsem dnes vybírala pečlivěji, než jindy. Netuším, co mě to popadlo, ale nechtěla jsem vypadat jako úplný idiot. Všechno, co jsem si hodlala obléknout, jsem řádně ohmatala. Legíny, volné triko s hrubě vytištěným nápisem: Don’t bro me, if you don’t know me a koženou bundu. Věci jsem si naskládala do obyčejné černé tašky na rameno a na krk si pověsila řetízek s křížkem a sluchátka. Na oči jsem si nasadila tmavé sluneční brýle.
Rychle jsem do sebe hodila rohlík s máslem a pustila jsem Mayu na zahradu, protože jsem ji nestihla vyvenčit. Na zastávku jsem doběhla jen tak tak. Cesta ubíhala pomaleji než obvykle a to samé škola. Každá hodina, až na první, to byl klavír, se táhla. Vůbec jsem nedávala pozor, čím blíže bylo čtvrt na tři, tím jsem byla nervóznější. Už mi bylo i špatně. A důvod toho všeho?
Jen jediné slovo.
Niall.
Pomalu mi docházelo, proč se tak cítím. I když jsem se snažila ze všech sil to popírat, nešlo to. On ve mně vyvolával všechnu tu nervozitu a nevolnost. Už jen to, že jsem se s ním měla setkat, ve mně budilo radost, za kterou bych si raději nafackovala. Dokázal mě vytočit tak jako nikdo jiný, ale taky… taky ve mně vyvolával touhou. Stačilo, aby promluvil a já se zachvěla. Jeho hlas pro mě byl jako rajská hudba.
Bylo to tady!
Poslední hodina skončila a já mohla vypadnout. Málem jsem běžela, ale opravdu jen málem. V žaludku se mi zakořenila nevolnost, která mě posledních pár dní provázela tak často, že jsem si na ni málem zvykla. Vnitřnosti se mi stahovaly nervozitou, která až hraničila s panickým strachem.
Snažila jsem se dýchat, pěkně zhluboka; nádech a výdech. Nádech a výdech. Ruch školy kolem mě byl jen přehlédnutelný bod v této chvíli. Něco, co mě vůbec nezajímalo.
Musela jsem si to připustit, jiná cesta neexistovala.
Líbil se mi.
Tak, a teď je to venku.
Nepřineslo mi to takovou úlevu, jakou jsem myslela. Naopak. Cítila jsem se ještě hůř. Strachem jsem málem omdlela, jak jsem se bála setkat se s ním.
Nohy mě automaticky vedly k východu. Jen jsem doufala, že se neseknou jako včera a neskončím třeba v tělocvičně nebo, nedej bože, v ředitelně.
Co budu dělat? Jak se mám chovat?
Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. Nesmím se tak stresovat! Není to zdravý.
Málem jsem se usmála.
Najednou jsem ucítila čerstvý vzduch, ovíval mi obličej. Zhluboka jsem do sebe natáhla vůni anglického jara. Dnes byl jeden z nejteplejších květnových dnů. I když na nebi pluly mraky, teplota se vyšplhala určitě alespoň na padesát devět stupňů Fahrenheita. Spokojeně jsem se zastavila kousek před školou a užívala si relativně teplé počasí.
Nestála jsem tam ani dvě minuty a už jsem zaslechla své jméno. Strnula jsem a otočila se po hlase. Zhoupl se mi žaludek nervozitou, ale zbytečnou.
„Ahoj, Taisho,“ slyšela jsem Liama téměř křičet. Tušila jsem, že se zastavil přímo přede mnou. Nemohla bych být více překvapená, když mě objal. „Neboj, to zvládneme,“ zašeptal a pak se do mě zavěsil. „Niall sedí v autě, řídí,“ oznámil mi jakoby nic. Vyrazili jsme po kamenné cestě, tušila jsem, k parkovišti. Najednou mě něco napadlo.
„Nemám tušení, jak vás budu navigovat,“ zamumlala jsem. Jak jsem na to mohla zapomenout? Já jsem ale idiot, pomyslela jsem si kysele.
Máme navigaci, stačí nám adresa,“ uklidnil mě Liam. Oddychla jsem si. Netuším, co bych dělala, kdyby neměli. I když je to na hlavu, občas zapomínám na různé detaily. Jako třeba teď, je těžké myslet na všechno.
„Teď zastavíme,“ řekl. „Neboj, dveře ti otevřu, zvládneš si sednout do auta?“ zeptal se ustaraně. Jeho starost mě dojímala, nevytáčela mě jako u všech ostatních. Připadalo mi, že mě nelituje, jen se prostě zajímá. Bylo to milé po tolika lidech, kteří mě jen litovali. Rty se mi zvlnily do upřímného úsměvu.
Pustil mou ruku a já uslyšela zvuk otevírání dveří. Najednou jsem se bála udělat krok. Nechtěla jsem nabořit ani do Liama ani do auta. Moje zaváhání si musel vyložit správně, protože mě znovu chytl za ruku a nasměroval mě správným směrem. Vděčně jsem mu stiskla ruku a pomalu se usadila za sedadlo spolujezdce.
„Ahoj,“ pozdravila jsem prkenně a připoutala jsem se. Liam za mnou zabouchl a poté se posadil vedle Nialla. Seděla jsem na kožném potahu, na klíně svou tašku.
„Kam to bude, madam?“ ozval se Liam, jako bych se právě ocitla v minulosti. Jeho tón dával najevo respekt, ale pod ním jsem postřehla náznak pobavení. Zazubila jsem se. S ním šlo všechno tak lehce.
„Clarence Avenue 1342,“ odpověděla jsem s úsměvem. Ozvalo se ťukání na navigaci a za pár minut už jsme vyrazili na čtyřiceti minutovou jízdu. Ze začátku bylo v autě dusivé ticho. Dělala jsem, že se dívám z okna a mezitím jsem myslela na to, co se stane, až Niall zjistí, že jsem slepá.
Jasně, pravděpodobně mu to bude úplně jedno, proč by se měl taky starat? Jsem přece jenom holka, se kterou budou zpívat, žádný super zboží. Akorát jsem si dělala zbytečné naděje, díky kterým budu sklíčená. To, že jeho dotek jsem cítila až uvnitř mě samé, neznamenalo, že on to tak cítí stejně. Ve skutečnosti je dost pravděpodobné, že se mu hnusím. Vždyť ani sama nevím, jak vlastně vypadám.
„Taisho?“
Zamrkala jsem. Zvedla jsem hlavu a naklonila se dopředu. Pravděpodobně už mě několikrát oslovili, musela jsem být opravdu mimo. „Jo? Pardon, zamyslela jsem se,“ usmála jsem se. Cítila jsem na sobě jejich pohledy, ale jen jeden mě znervózňoval. Ošila jsem se.
„Jsme na místě,“ oznámil mi váhavě Liam.
„Super,“ zamumlala jsem a natáhla se po klice. Netrefila jsem se.
Zajíkla jsem se. V autě bylo najednou k nevydržení, napětí se vznášelo ve vzduchu jako smrad ze zkaženého jídla. A taky jsem se cítila, jako bych snědla něco zkaženého. Žaludek se mi převracel a dělal kotrmelce jako na horské dráze.
Dveře se otevřely a na rameni mi přistála ruka. „Hej, v pohodě, nevšiml si toho,“ promluvil na mě Liam konejšivě. Zhluboka jsem se nadechla, a nechala se vytáhnout na nohy.
„Pěkný dům.“ Niall stál nalevo ode mě. I tak triviální věc, jakou řekl, mi vyvolala mravenčení po těle. „Ehm, díky.“
„Hej, to je tvůj pes?“ zazubila jsem se. Tón Niallova hlasu nebyl zrovna… normální. Zněl trochu vyděšeně.
V tašce jsem začala hledat klíče, zatímco Liam mě dovedl k brance. Pustila jsem ho a odemkla.
Tady jsem to znala. Věděla jsem přesně, kde co je. Nebyl pro mě vůbec žádný problém odemknout, pustit kluky a zase zamknout. Jako bych vůbec nebyla slepá. Po betonovém chodníčku ke mně přišla Maya. Dřepla jsem si a nastavila ruku. Otřel se o mě vlhký čumák a jazyk mi olízl dlaň. „Ahoj holka.“
Postavila jsem se a k levému boku se mi přitisklo tělo. Strnula jsem.
Jeho blízkost pro mě byla omamná. Přerývaně jsem oddychovala. Když se má kůže otřela o jeho, projela mnou elektřina. Celé mé tělo explodovalo touhou a vzrušením z toho doteku.
„Neudělá mi nic, že ne?“ ujišťoval se Niall trochu skřípavým hlasem. Normálně by mi to přišlo vtipné, ale v tuhle chvíli jsem měla co dělat, abych se ovládla a nepřitiskla se k němu celým svým tělem.
„Neboj se, je hodná.“
„Já se nebojím! Jen se ujišťuju, že není nebezpečná,“ začal se okamžitě obhajovat. Slyšela jsem, jak Liam stěží zadržuje smích. „Myslíš, že bych si doma nechávala nebezpečného psa?“ zeptala jsem se udiveně.
„Netuším, zas tak dobře tě neznám.“ Ozvalo se mi těsně u ucha. „Zatím.“
Prudce jsem otočila hlavou. Chtěla jsem vidět jeho obličej. Tak moc jsem chtěla vidět, jak se tváří, abych si byla jistá, že jsem to opravdu slyšela.
Ale neviděla jsem nic. Nic než prázdno.
Zdálo se mi to. Opravdu se mi to jen zdálo. Vymyslela jsem si to, jen abych si do hlavy vtloukla neexistující naději. Moje mysl si semnou zahrávala jako kočka s myší.
„Jdeme, holka.“ Plácla jsem se rukou do stehna a zamířila jsem ke vchodu. Našla jsem odpovídající klíč a odemkla jsem.
Bylo to tady. Poprvé v životě jsem někoho pozvala do svého domu. Nikdy dřív mě to nenapadlo, navíc ani nebylo koho zvát. Neměla jsem žádné přátele ani rodinu, nikoho, kdo by tu semnou mohl trávit čas.
Musela jsem se soustředit. I když jsem to tu znala, každý centimetr, musela jsem dávat pozor. Každý krok předem promyslet, každý pohyb naplánovat. To byla součást mého každodenního života.
Odložila jsem bundu na věšák a klíče jsem hodila na stolek. Když jsem se zula, zamířila jsem do kuchyně. „Mayo!“ Z ledničky jsem vytáhla konzervu a ze skříňky granule. Když jsem uslyšela, že jí, vrátila jsem se do obýváku. Tak trochu jsem nevěděla, kde kluci jsou.
Nebylo těžké chovat se tu normálně, byl to můj domov. Místo, kde se můžu schovat, kde vždycky najdu útočiště. Ale oni dva, hlavně Niall, mě nutili být nervózní. Stála jsem na prahu s obývákem a čekala.
„Tak začneme?“ Stáli napravo, nejspíše taky na pomezí obýváku, jen s chodbou.
„Jasně,“ usmála jsem se. „Takže, co chcete, abych zpívala?“ Přesunula jsem se k pohovce, po opačné straně pokoje, než stáli ti dva a posadila se.
Ozvaly se kroky, jak nohy dopadaly na plovoucí podlahu. Pak se posadili vedle mě, každý z jedné strany a já se málem rozskočila. Začínalo mě štvát, jak reaguju na jeho blízkost. Cítit se takhle bylo sice opojné, ale zároveň mě to děsilo a unavovalo. Nedokázala jsem ty pocity ovládat, bála jsem se, že udělám nějakou blbost. Jako třeba, že nebudu dávat pozor, když se budu zabývat svými rozporuplnými pocity, a omylem prozradím, že jsem totálně slepá.
To jsem nemohla dopustit.
Proto jsem se oprostila od citů, které mi bránily racionálně uvažovat, a zakázala si na něj myslet jinak, než jako na učitele. Protože učitel a student je tabu. Ano, to je ono, přesně takhle to udělám.
Potlačila jsem chvění a brnění a soustředila jsem se jen na práci.
„Jako naší společnou písničku jsme vybrali klasiku, What Makes You Beautiful.“ Když dořekl její název, okamžitě jsem si vzpomněla na Litte Things. Jako kdyby měli jen písničky, které budou holkám říkat, jak jsou výjimečné, ať už jsou jakékoliv. Jako kdyby chtěli, aby se každá holka cítila krásná.
To mě na jednu stranu potěšilo. Holky tohle potřebují slyšet. Potřebují slyšet, že jsou krásné, protože to je dělá šťastné. Já to taky potřebuju slyšet. Potřebuju slyšet, že jsem krásná, dokonalá a vůbec ne postižená. Protože přesně tak se cítím. Jako retard, který nikdy nebude mít normální život, jen nějakou náhražku za něj.
Oči mě začaly pálit. „Omluvte mě,“ zamumlala jsem překotně a vstala. Schovala jsem se na záchodě. Brýle jsem si sundala a otřela jsem si oči. Vysmrkala jsem se.
Co to se mnou ksakru je? Proč jsem jak mentálně labilní osobnost? Jako by nestačilo, že jsem tělesně postižená, ale teď už i duševně.
Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Moje emoce se poslední dobou stávaly neovladatelné. A příčina toho všeho seděla v mém obýváku a myslela si, že jsem fakt divná. Jak se mnou mohl takhle manipulovat, aniž by o tom věděl?
„Taisho?“ Ach ne, zasténala jsem.