Skončilo to
Bylo to mnohem lepší než cokoli jiného. Tohle mi vždy pomohlo nehledě na to, s čím jsem se potýkala. Celé mé tělo se uvolnilo a svaly povolily, jako pokaždé. Slastně jsem zavřela oči a užívala si tu chvíli klidu, kterou jsem si dopřála. Neslyšela jsem nic jiného než svůj vlastní dech. Nemyslela jsem na nic z toho, co mě dnes potkalo, nepřipouštěla jsem si to.
Teplo se mi rozlévalo v žilách, které ve mně proudily. Hlavu jsem měla čistou. Nikdy jsem si nepřipadal šťastnější, jako teď, s tím malým kusem kovu ve své ruce a se situací jen a jen pod mou kontrolou. Vždycky jsem to měla pod kontrolou.
Jazykem jsem si přejela přes rty a tichounce zasténala.
Prudce jsem otevřela oči.
Viděla jsem ho, jak jde mým směrem, přímo ke mně, na rtech ten arogantní úsměv, který mi rozklepával kolena. Tak moc se mi líbil, a teď se mi hnusí. Nejradši bych ho zabila.
Po tváři mi stekla slzy a z hrdla mi vyklouzl vzlyk.
Zatlačila jsem silněji.
Bolest ustoupila rozkoši.
Ale stále jsem ho před sebou viděla. Natahoval ke mně ruku a zval mě na cestu snů, kterou mohl nabídnout jen on. Nemohla jsem si pomoct a vložila ruku do té jeho. A to byla chyba.
Ještě silněji.
Jeho arogantní úsměv měnící se v povýšený škleb hyzdící jeho krásnou tvář. Tmavé vlasy spadající do zelených očí.
Další slza.
Zakázala jsem si plakat. Byla jsem silnější než to.
Pak už jsem cítila jem bolest, bezradnost, strach, zlost.
Úleva.
Silněji.
Myšlenky mi nesrozumitelně vířily v hlavě, nedokázala jsem chytit ani jedinou. Pokaždé mi o kousek utekly. Jen jsem cítila.
Všechno to, co jsem za posledních deset dní potlačovala s dnešním večerem vyplulo na povrch a vybralo si to svou daň. Ty emoce mě převálcovaly a já s tím nemohla nic udělat, zcela mě ochromily.
Možná jsem s tím ani nic udělat nechtěla. To, co se dnes stalo, překročilo veškeré hranice. Už jsem se na sebe ani nedokázala podívat. Hnusila jsem se sama sobě. Nechtěla jsem tu dál být, ukazovat svou hanbu světu.
Vstala jsem. Jen v tílku a džínách jsem vyklopýtala ven. Trmácivým krokem jsem se vydala do nedalekého parku, kde jsem se posadila na studenou lavičku.
Mrazivý vzduch se mi zařezával do bledé kůže.
Levá ruka mě konejšivě pálila po celé šířce zápěstí.
Silněji.
Ve stříbrném světu měsíce jsem viděla karmínově rudý pramínek, stékající po mé nahé pokožce, kapající do neporušeně bělosti sněhu.
Už mi nebyla zima.
Čím dál víc jsem se cítila volná. Všechno najednou bylo jednodušší.
Zamotala se mi hlava.
Ztrácela jsem vládu nad vlastním tělem. Končetiny jsem necítila a v břiše jsem měla takový divný pocit. Zadívala jsem se na nebe.
Černé plátno poseté miliony stříbrných teček mě volalo. Jeho krása se mi zdála nadpozemská, chtěla jsem se jí dotknout.
Natáhla jsem ruku do vzduchu. Dech se mi zpomaloval, jak jsem se snažila dostat do království noci.
Chtěla jsem se postavit, ale nedokázala jsem to. Místo toho jsem se na lavičku natáhla a oči jsem upřela na měsíc.
Krása.
Na tváři se mi objevil úsměv a únava na mě dolehla naplno.
Víčka mi spadla.
Ruce jsem nechala volně spuštěné a jen jsem poslouchala tlukot vlastního srdce, které se snažilo pumpovat neexistující krev.
Mysl opustilo vše.
Nakonec zůstal jen úsměv.
Úsměv studené dívky.