Love for horse
Ranní vstávání. Něco, na co jste si museli zvyknout, pokud jste pracovali u koní. Za úsvitu jsme vyváděli koně do výběhu, abychom jim mohli vyčistit boxy. U nás se jsme se do oběda nezastavili a po jídle nás čekala další várka práce. Ale mě to nevadilo. Milovala jsem to; vůni čerstvých pilin, kůže, sena a koní. Už odmala jsem byla závislá na těch překrásných zvířatech a teď pro mě znamenali všechno.
Když nebyla škola, trávila jsem tu celý den, nehledě na počasí. Za deště nebyl problém se přesunout do haly a trénovat tam. Dnes ale naštěstí ten případ nebyl. Začátkem srpna bylo v Kenley, patnáct mil od hlavního města Spojeného království, krásně. Sluníčko i přes mraky hřálo a zdálo se, že to vydrží celý den.
Moje snídaně se skládala z dvou krajíců suchého chleba a jablka, jehož ohryzek dostane moje klisna Gaia.
Gaiu mám už pět let. Ve dvanácti letech jsem navštívila tetu ve Španělsku, která má malou stáj kousek od Zaragozy. Zrovna se jim tam narodilo hříbě Andaluského koně. Byla to černá klisnička a já se do ní na první pohled zamilovala. Dostala jsem ji ke třináctým narozeninám.
Už jako mladou jsem ji vodila, lonžovala a vytvářela si k ní vztah. Když jsem ji konečně mohla obsednout, byla na mě tak zvyklá a věřila mi, že s tím vůbec nebyl problém. Z vlastních zkušeností vím, že když obsedáváte koně,který vás nezná, problém to je. Pár týdnů jsme jen jezdily, trénovaly přechody a pokračovaly v lonžování.
Když jsme se konečně dostaly k parkuru, byla jsem natěšená jak málé dítě o Vánocích, když čeká, co najde pod stromečkem.
Rozběhla jsem se do stáje a rovnou si to namířila k boxu s metr šedesát v kohoutku vysokou černou klisnou, která mě zavětřila dřív, než jsem stačila vstoupit do budovy. Poznala mě na metry daleko a byla na mě závislá jako já na ní. Na kartě stálo Gaia Generalia, jméno jejího otce, matky, majitele, čili mě a datum narození. Bylo jí šest.
Otevřela jsem a pohladila ji po čele, načež zafrkala na pozdrav. „Taky se mi stýskalo,zlato.“ Nastavila jsem dlaň se zbytkem jablka a poplácala ji po krku.
„Jako vždy mezi prvníma, že?“ Na rtech mi pohrával úsměv. „Ahoj Terry,“ pozdravila jsem kamaráda a spolupracovníka, aniž bych se otočila.
Terrymu bylo dvacet dva let a s námi tu je už od jeho patnácti. Je to vysoký,modrooký kluk se smyslem pro humor a chová stejnou vroucí lásku ke koním jako já sama. Čokoládově hnědé vlasy mu sahají po ramena, ale tady je vždy nosí sepnuté, aby mu nepřekážely, a od práce má pěkné tělo. Má tady ustájeného hřebce Lusitana jménem Zeus, bělouše.
No jo, oba jsme měli slabost pro řeckou mytologii.
„Jak jsi věděla, že tu jsem?“ ptal se, jako každé ráno. „Ale no tak, vždyť mě znáš.“Zasmála jsem se a vyšla z boxu. Až teď jsem si uvědomila frkání a ržání ostatních koní a že jich tu nebylo málo. Dvacet boxů, všechny plné. Měli jsme tu hlavně koně na drezůru a na parkur. Z těch dvaceti byli tři naší rodiny, jeden jen můj a jeden Terryho. Zbytek tu měli lidi hlavně z Londýna, kteří sem utíkali od ruchu velkoměsta. Měli jsme tu plemena od Anglického plnokrevníka, přes Frísáky až po Lusitany.
„Hele,nevyzvídej a radši se dej do práce,“ rýpla jsem si a sama začala. Začali jsme od kraje. Vždy jsme vyvedli pět koní do výběhu, vykydali jim bydlení a pak je vyměnili.
V areálu se nacházely pastviny, dvě kruhové ohrady na lonžování, jedno menší a jedno větší kolbiště a obrovská hala. Kousek stranou byl volný prostor pro military. Taky tu byl kolotoč, ale ten se využíval jen málokdy.
Šlo nám to od ruky, takže jsme to měli za dvě hodiny hotové. Dali jsme si desetiminutovou pauzu na svačinu a vrátili se do stáje.
Pomalu se to tu plnilo lidmi, zaměstnanci i majiteli koní. Všechny jsem znala osobně a tykala si s nimi.
Na dnešek odpoledne jsem měla domluvenou „výuku“. Měli přijít nějací kluci.
Ale teď byl čas na vyjížďku.
S Terrym jsme si osedlali Anonyma a Lacose, dva Appaloosy. Jejich majitelé byli tento týden na dovolené a my dva je jezdili. Byli to pětiletí živí hřebci a neuvěřitelně milá stvoření, i když se hodili až pro zkušenější jezdce. Vyvedli jsme je a nasedli.
Vyklusali jsme z areálu a po polní cestě se vydali na menší okružní jízdu.
Lacose
Anonym
„To není fér! Jak je možný, že pokaždé vyhraješ?“ stěžoval si Terry, když jsme docválali zpět. Už po několikáté za sebou jsem vyhrála o délku koně. „Zvykej si chlapče, prostě jsem lepší jezdec než ty,“ a vyplázla jsem na něj jazyk.
Seskočila jsem na pevnou zem a vedla Lacose do jeho boxu. Udělali jsme zastávku u hadice, kde jsme oba koně opláchli. Když jsme je oba vyhřebelcovali, byl akorát čas oběda. Vůbec se mi nechtělo jíst, radši bych hned osedlala Gaiu a šla s ní skákat.
Nabručeně jsem odpochodovala do domu a do kuchyně, s Terrym v závěsu. Bydlet jen sto metrů od vašeho štěstí je k nezaplacení.
Mamka, která sice nikdy nechápala mou vášeň pro koně, ale stejně mě podporovala, zrovna podávala na stůl. Hrachová polévka, kterou tolik miluju, byla v pár sekundách celá ve mně a mamka jen nevěřícně kroutila hlavou. „Kam to všechno dáváš? Já jen při pohledu na jídlo přiberu dvě kila,“ smála se. Je sice pravda, že je trochu kulatější, ale pořád vypadá dobře.
Kaštanové krátké vlasy má stažené do uzlu a zelenýma očima pozoruje mě, jak do sebe cpu tofu s rýží. Vrásky od smíchu jí přidávaly na kráse a plné růžové rty jakbysmet. Měla na sobě khaki kraťasy a volné, bílé tílko.
Přesunula jsem pohled z jejího těla na své. Moje ploché bříško se zcela lišilo od toho jejího. Džínové tříčtvrťáky obepínaly pevné nohy a fialové tílko odhalovalo útlá ramena a svalnaté paže. Koně ze mě udělali chodící reklamu na steroidy.
„Ale Rebecco, vždyť vypadáte dobře,“ povzbuzoval ji Terry a přitom jí zíral na hrudník. Typický chlap.
Povzdechla jsem si. „Musím jít, za pár minut mi přijde někdo na ježdění,“ a zmizela jsem.
Jak jsem se blížila ke stájím, zahlédla jsem nablýskané, černé SUV, jedoucí po příjezdové cestě. To auto jsem neznala, pravděpodobně to budou ti mí noví „studenti“.
Přidala jsem do kroku, až jsem skoro běžela. K bráně jsem dorazila o pár sekund později než auto. Z kapsy jsem vytáhla ovladač a zmáčkla bílý čudlík. Kovová konstrukce se pomalu začala otevírat a auto zamířilo k parkovišti. Vydala jsem se za ním a bránu zase zavřela.
Otevřely se dveře z obou stran a z auta vyskákali tři kluci, tak v mém věku. Jeden se mračil, druhý se křenil jak pitomeček a třetí se jen rozhlížel. Musela jsem přiznat, že byli docela hezcí. Jeden hubený, obarvený blonďák, ten který se usmíval jak pako. Ten mračící měl na krátko ostříhané hnědé vlasy a strniště. A ten, který se rozhlížel, vypadal jako cikán. Nic proti cikánům, samozřejmě.
Nasadila jsem úsměv a došla rovnou k nim. Všichni tři se na mě otočili. A těm dvěma se dodatečně objevil úsměv na rtech. „Ahoj, já jsem Miky. Budu vás mít na starost, takže mi tykejte“ Potřásli jsme si rukama a já si je mezitím pořádně prohlédla.
Ten blonďatý, představil se jako Niall, měl průzračně modré oči, bledou pleť a svaly, kterých jsem si na dálku nevšimla, mu vykukovaly z bílého tílka. Ten, co vypadal jako cikán…no, vypadal jako cikán, se jmenoval Zayn a měl na sobě těsnější džínsy a černé triko. A poslední, co se prve mračil, měl nádherné jiskřivé, hnědé oči, svaly, kam jste se podívali a na sobě džíny a šedé tričko, se jmenoval Liam.
Zayn s Liamem měli tetování na rukou. Nemám tetování ráda, ani piercingy nebo dokonce jen obyčejné náušnice. „Vy jste asi nikdy nejezdili na koni, že?“ zeptala jsem se, přestože odpověď byla jasná. Jak jsem si myslela, zavrtěli hlavou. Vlastně, Liam ne.
„Tyuž jsi někdy jezdil?“ Kluk párkrát zamrkal a pak vykoktal, že ne. Divné.
Tohle bude dlouhé odpoledne.
Tak se do toho dáme.
Odvedla jsem je do stájí a provedla je tam. No co, platí od hodiny… Pro začátek jsem je upozornila na pár maličkostí, jako je například nechodit ke koni zezadu.
„Takže, nejdřív se zeptám, jestli se hodláte jezdectví věnovat i do budoucna nebo je tohle jen takové dočasné... poblouznění.“ Když neodpovídali, potlačila jsem odfrknutí. No jasně, jen hledají nějakou zábavu. Achjo, tohle tady vídám tak často a stále jsem si na to nezvykla.
Zavrtěla jsem hlavou. „Takže, nechala jsem vám osedlat Amerického klusáka, Angloaraba a jednoho Anglického plnokrevníka. Všichni tři jsou lehce ovladatelní a mírní, takže nebude problém, že byste je nezvládli.“ Zírali na mě a nejsem si jistá, zda mi vůbec rozuměli. Radši jsem se nezmínila, že jsou ti tři kapánek živější exempláře. A to byla obrovská chyba, jak jsem později zjistila.
„Pojďte, alespoň vám ukážu, jak se ten kůň sedlá,“ zamumlala jsem. Odvedla jsem je před box mojí klisničky a nechala je tam stát, abych si přinesla potřebné věci. Pěkně jsem ji očistila a hodila na ní dečku. Nedávala jsem pozor, jestli se dívají, svou plnou pozornost jsem věnovala jen Gaie.
„Nechoď sem,“ pronesla jsem ostře. Nevím, který z těch tří to byl, ale zastavil se. Poté se ozval klučičí smích. „Terry? Promiň, myslela jsem, že je to jeden z nich.“ Přidělala jsem sedlo a ohlávku. „V pohodě Mik. Myslíš, že se můžu připojit?“
„Ty nemusíš trénovat?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Já myslela, že máš příští sobotu závody.“ Terry by v drezuře opravdu dobrý, nejlepší v naší stáji. Poplácala jsem Gaiu po krku a dala jí mrkev jako odměnu. „Mám, ale tohle bych si nenechal ujít,“ mrkl na mě, když jsem se k němu otočila čelem.
„A máš osedláno? Čekat na tebe nebudeme,“ zakřenila jsem se. „O mě se nestarej,“ a vlezl do vedlejšího boxu ke svému běloušovi. Podívala jsem se na ty tři, všichni zírali s otevřenou pusou. „Tak fajn kluci, běžte přede mnou.“ Vyvedla jsem Gaiu a vydala se za nimi. Venku čekali u ohrady dva hnědáci a bělouš. Kousek dál jsem přivázala Gaiu.
„Takže, vyberte si koně.“ A blonďák, Niall myslím, se ihned přiřítil k běloušovi, Angloarab Hádes. Všichni tři koně byli naši, hádejte, kdo je pojmenoval. Liam se pomalu vydal k Athéně, Americkému klusákovi a na Zayna zůstal Anglický plnokrevník Poseidon.
„Nialle,to je Hádes. Ano Hádes,“ ujistila jsem ho, když se na mě podíval pohledem „to nemyslíš vážně“.
„Liame, tohle je Athéna.“ Ani jsem se neobtěžovala to opakovat.
„A Zayne, tohle je Poseidon.“
„Myslíte, že zvládnete nasednout?“ Musela jsem skrýt úsměv, když se v Liamově tváři mihl strach. „Fajn, začneme u bělouše. Takže Nialle, dej nohu do třmenu a…“Niall se vyhoupl na koně ve vteřině a vítězoslavně se usmíval. Držela jsem Hádesovy otěže a opatrně je předala. „Hlavně nic nedělej, jen v klidu seď.“
V tu chvíli se za mnou ozval smích. „Co?“ otočila jsem se na Zayna. „Nic, jen, že chtít po Niallovi aby v klidu seděl, je jako říct psovi, aby lítal.“ No bezva,měla jsem to tušit. Skepticky jsem se podívala na chlapce, který se usmíval jak dítě. Snad se Hádovi nic nestane.
Zayn se na Poseidona vyhoupl sice až napotřetí, ale pořád to bylo lepší, než co mě čekalo potom.
Liam se prostě ne a ne na Athénu vyškrábat. Kůň už začínal být nervózní a já se nedivila, cítila jsem se stejně. Nakonec dorazil i Terry a pomohl mi Liama dostat do sedla. Mezitím ti dva málem zase sletěli na zem, jak se lámali smíchy. Já se snažila udržet profesionální výraz.
V jednu chvíli jsem se Liamovi zadívala do očí a celé moje tělo ztuhlo. Prsty, které spočívaly na jeho předloktí mě začaly brnět a málem se mi podlomila kolena. V břiše mě zašimralo a já v jednu bláznivou chvíli myslela, doufala, že se nahne a políbí mě. Gaia, se kterou jsem měla zvláštní pouto zaržála. A já se probrala.
„A když budete hodní, tak vám pak něco s Gaiou předvedeme,“ pronesla jsem prkenně.
Terry mi pomohl do sedla, místo stoličky, a pak se sám vyhoupl na nádherného Lusitana a chytil otěže. „Kluci počkejte,“ řekla jsem jim a namířila si tok Terrymu.
Sedět v sedle byl pro mě ten nejkrásnější pocit, jaký jsem kdy zažila. A taky dost relaxující, po tom, co se tu teď odehrálo. Cítila jsem se jako ryba ve vodě a s Gaiou jsme byly sehraná dvojka. Věděla, co chci udělat dřív než já sama.
„Hele, vezmu si na starost Liama, to je ten, jak jsi mi s ním pomáhal. Niall, ten blonďák vypadá, že je přirozený talent, ale opatrně, prý je velmi neposedný a se Zaynem bude jen minimálně práce. Budeme s Liamem hned za Váma…doufám.“
S notnou dávkou naděje, že se nám během jízdy nic nestane, jsem se zařadila vedle těch tří. „Nialle, Zayne, pojedete s Terrym a já se postarám o Liama. Nialle, chyť pevně otěže a pobídni koně. Pravou rukou lehce zatáhni, aby se Hádes otočil…ano tak. Zayne, teď ty.
Nakonec to nedopadlo tak špatně, jak jsem si myslela.
Ale mnohem hůř.
Těm dvěma to docela šlo. Nechystali jsme se na žádné závody a tohle jim na obyčejnou vyjížďku bude stačit. Já, na rozdíl od Terryho, jsem měla tolik práce, až to hezké nebylo. A to jsem měla na starost jen Liama.
Athéna se pod ním strašně cukala, jak prkenně třímal otěže „Liame, musíš se uvolnit,“ snažila jsem se ho správně navést. Terry byl s klukama už venku, i když měl částečně problém udržet Nialla v klidu. Ale z fleku bych si to s ním vyměnila. Začínala jsem být nepříčetná a Gaia to cítila. Takže jsme tu měli neklidné koně dva.
„Šššš holka, klid,“ pohladila jsem ji po krku.
Tak fajn, takhle to dál nejde. Tímhle tempem toho koně zblbne tak, že další dny bude úplně nepoužitelný. „Počkej tady, hned jsem zpět.“ Pobídla jsem Gaiu do klusu a zamířila s ní za Terrym. Brána byla otevřená a kluci byli už u lesa. Přešli jsme do cvalu.
Zapískala jsem.
A to byla chyba.
Zaslechla jsem jen křik a pak kolem mě proletěl hnědák v trysku s vřeštícím klukem na hřbetě.
A do prdele!
Mířili ke klukům v neuvěřitelné rychlosti. Zmínila jsem se, že Ath jezdí dostihy? Jestli ne, tak tohle byl ten správný čas, je dost soutěživá. „Terry, drž koně!“ Zařvala jsem a vyběhla za Athénou.
Athéna byla jedna z nejrychlejších koní tady, což bylo rozhodně mínus. Gaia sice nebyla zrovna pomalá, ale nebyla dostihový kůň, byla skokan. Prolétla jsem okolo Terryho s klukama, kteří kulil oči.
Vítr kolem mě svištěl a cuchal mi vlasy, do očí my vyhrkly slzy.
Jsem pitomá!!! Jak jsem ho tam mohla nechat jen tak nechat, když na tom neumí ani pořádně sedět? Tak hloupá chyba, která bude mít následky. „Liame, ne pouštějse!“
To, že jsem za nimi běžela, akorát Ath ještě přinutilo přidat, protože si myslela, že je to závod.
Polil mě studený pot. Tohle špatně skončí, tohle špatně skočí.
„Jeďholka, jeď!“ snažila jsem se povzbudit Gaiu. Pomalinku jsme je začali dohánět, namůj vkus ale až moc pomalu. „Pomóóóc!“ slyšela jsem Liama křičet.
V tom se to stalo.
Nevěděla jsem, co bylo příčinou, ale Athéna se vzepjala na zadních a shodila ze sebe vystrašeného Liama, který dopadl na záda. Doběhli jsme k nim a já okamžitě seskočila a natáhla se po otěžích splašené klisny. „No tak….šššš. To je dobrý holka, klid,“ utěšovala jsem jí a hladila ji po čele.
Ale ona pořád šílela a pak jsem to zaslechla.
Tichý, chřestivý zvuk.
Sakra!
Udělalo se mi špatně od žaludku a panicky jsem se začala rozhlížet. Byli jsme na lesní cestě a slunce jen lehce prosvítalo skrze stromy. Všude bylo ticho, ozýval se jen ten jediný zvuk, který mě vyděsil jako nic před tím. Za mnou se svíjel Liam bolestí. Chtěla jsem mu jít na pomoc, ale netušila jsem, odkud nám nebezpečí hrozí.
Najednou sebou začala házet i Gaia.
A já ho spatřila.
Ani ne metr před černou klisnou ležel stočený had. A chřestil.
V tu chvíli jsem ztuhla. Ochromil mě strach a já se nedokázala pohnout. Gaia hrabala a dupala, pohazovala hlavou. Moje tělo se odmítalo hýbat, přestože mozek nařizoval…cokoliv.
A pak jsme se pohnuli oba ve stejnou chvíli. Já i on.
Pustila jsem Athény otěže a skočila před svou holku. Nepřemýšlela jsem nad tím, co dělám, jen jsem se musela dostat mezí ní a hrozbu, v kterou jí chřestýš vystavil. Chřestýš, který tu neměl co dělat, protože tady se hadi nevyskytují.
Ucítila jsem bolest nad levým kotníkem. Jak jsem dopadla, noha se mi podlomila. Strach o Gaiu přebyl i strach o sebe samu a já si říkala, jaké je štěstí, že jsem byla dost rychlá.
Pak chřestění zmizelo a já si oddychla, už bude v pořádku. Vnímala jsem, jak se Athéna zklidnila, zato Gaia znervózněla ještě víc. „To je dobrý holka, jsem v pořádku,“ usmála jsem se.
„Miky! Miky!“ někdo mě volal. Vnímala jsem jen okrajově, jak si ke mně někdo kleká a bere mě za ruku. Nade mnou se objevily ty nejkrásnější hnědé oči, jaké jsem kdy viděla. Rty se mi zvlnily do úsměvu. „Liame?“
„Jsem tady, neboj. Pomoc už jde,“ chlácholil mě. Pevně mi tiskl ruku, až se mi začala odkrvovat a brnět. „Moje…ruka,“ zaskřehotala jsem. V tu chvíli mě pustil a začal se omlouvat. „Já jen…promiň…jen jsem…“ Kdybych nebyla tak unavená, rozesmála bych se.
„Ne, jen mě….nepouštěj,“ zašeptala jsem.
Zase jsem cítila, jak mi pevně svírá dlaň, ale už ne tak drtivě. „Co Gaia?“
„Je v pořádku, jen trochu vystrašená,“ řekl klidně.
„Dobře, to je…dobře.“ Po těle se mi rozlévalo teplo, které mě kousek po kousku otupovalo. Zavřela jsem oči a s vědomím, že je Gaia v pořádku, usnula.
„Měla štěstí… jsme věděli… připravený… včas… zemřela… ale… nestalo.“ Slyšela jsem asi každé čtvrté slovo. Hlava mi šíleně třeštila a v noze jsem cítila tupou bolest. Pomalu jsem si začala vzpomínat, co se stalo.
Liam. Athéna. Chřestýš. Gaia.
Gaia!!!
Prudce jsem otevřela oči a zase je zavřela, jak mě oslepilo silné bílé světlo. Musela jsem párkrát zamrkat, aby si přivykly. Rozhlédla jsem se po bílém pokoji, který vyloženě hlásal „nemocnice“ Bílé stěny, pach dezinfekce, strohé vybavení.
Žídle vedle postele byla obsazená. Musela jsem znovu zamrkat, a štípnou se, abych se ujistila, že nesním. Na dřevěné židli pochrupoval Liam. Bradu měl opřenou o zvedající se hrudník, víčka přivřená a vydával zvuky podobné chrápání.
Nevydržela jsem to a zachichotala se. Byl tak sladký.
Můj pohled upoutaly otvírající se dveře a v nich stála moje mamka. Nechtěla jsem Liama vzbudit, tak jsem prsty naznačila, ať je potichu.
Usmívala se na mě a v očích měla slzy, musela o mě mít příšerný strach. Oblečení měla zmačkané a neupravené.
Poklepala jsem na místo vedle sebe.
„Jak se cítíš broučku?“ zašeptala. Věnovala jsem jí stowattový úsměv a nechala se pohladit po tváři, i když jinak bych jí to nestrpěla. Nejsem přece malá holka. Dost vtipný, když si představíte, že měřím asi jen metr padesát osm.
„Je mi skvěle, jen trochu unavená. Jak je Gaie?“ Mamka nevěřícně zavrtěla hlavou, ale nedokázala skrýt úsměv. „Nemůže se dočkat, až se vrátíš. Ani bys nevěřila, jak je to tam s ní k nevydržení. Bouří všechny koně ve stáji, a když ji chtěl Terry chvíli vodit, málem mu zlomila nohu. Je kvítko.“ Jo, to byla celá ona. Zdá se, že bude v pořádku. Jen co se vrátím.
„Mami, co tam ten had dělal?“ Na tu otázku se zamračila. Chvíli jí trvalo, než odpověděla. „Utekl jednomu chovateli, pár mil od nás. Někdo se k němu vloupal a omylem rozbil terárium.“ To dávalo smysl. Nepravděpodobnější by bylo,že se mu jen tak zachtělo vidět krásy lesa jižní Anglie, a tak se vydal na výpravu přes půl zeměkoule. "Kdyby to nenahlásil..." už zase měla na krajíčku. Věděla jsem, co chce říct. Kdyby se nevědělo, o jakého hada jde, pravděpodobně bych zemřela.
„A on?“ kývla jsem směrem k spícímu chlapci.
To pro změnu vykouzlilo na mámině obličeji úsměv. „Zavolal pomoc a nehnul se od tebe ani na krok. Celou dobu byl s tebou, nikdo ho od tebe nedokázal odtrhnout.“ Usmívala se tak potutelně, až mi z toho bylo na nic.
„Pravděpodobně mi chce osobně oznámit, že mě žaluje za ublížení na zdraví a psychickou ujmu,“ hádala jsem.
„Ale prosím tě, takhle se nechová někdo, kdo chce podat trestní oznámení.“
„V tom případě nechápu, co tady dělá,“ opáčila jsem.
„Čekám, až se probudíš a já budu mít příležitost tě vyplísnit, že jsi mě vystavila takovému nebezpečí,“ ozval se hlas za mnou.
„Ááá, sakra!“ vykřikla jsem. „Tohle mi nedělej!“ zpražila jsem ho pohledem.
„Tak já vás nechám si promluvit,“ oznámila vševědoucně má matka a s mrknutím se vytratila z pokoje.
„Tak spusť. Že jsem tě málem zabila, že mě budeš žalovat, že ze mě vysoudíš poslední korunu.“ Dívala jsem se mu zpříma do očí. Myslela jsem, že vím, co tam uvidím. Mýlila jsem se. Nebylo v nich žádné obvinění, ani výčitky.
„Ále…to je dobrý, přežil jsem.“
„Omlouvám se, byla pitomost nechat tě tam bez dozoru, když bylo jasné, že jsi naprosto natvrdlý v jízdě na koni,“ po očku jsem ho pozorovala a čekala na jeho reakci. Chvíli si mě měřil a přemýšlel, zda mluvím vážně. „Neudělala jsem to schválně, promiň.“
„Budu dělat, že jsem to o té natvrdlosti neslyšel a budu pokračovat dál. Je fakt, že když ten kůň běžel jak splašený, měl jsem strach. Ale daleko víc jsem se bál, když jsem viděl, jak skáčeš před svého koně, abys ho zachránila před tím hadem. Nikdy jsem tak odvážného…a hloupého, člověka neviděl.“
„Budu předstírat, že jsem to o té hlouposti neslyšela. A teď mi můžeš říct, že mě budeš žalovat, ať už to máme za sebou.“
„Mám lepší nápad,“ řekl a naklonil se nad postel.
„Dáš mi lekci na koni zdarma,“ a odtáhl se.
Nafoukla jsem se jako bublina. Tak já blbka jsem si myslela, že mě chce políbit a on jen chce jízdu na koni gratis! Pche! To určitě. Už už jsem chtěla něco říct, když se rozlétly dveře a do pokoje se vřítil Terry. Liama div neshodil na zem a začal mě objímat.
„Je ti dobře? Jak se cítíš? Přišel jsem, jak jsem mohl. Byl jsem tu i včera, ale to jsi celou dobu spala. Kdy půjdeš domů?“ Tolik otázek v tak malém čase na mě bylo trochu moc.
Než jsem se stihla rozkoukat, Liam byl pryč.
Usmála jsem se na Terryho a postupně mu odpověděla na většinu jeho otázek. Po chvilce dorazila mamka, prý můžu jít zítra domů. To mi zvedlo náladu, ale stejnak mi bylo na nic. Jen jsem se chtěla schoulit do klubíčka a spát.
Byli jsme na cestě domů, která trvala asi dvacet minut a já se celou dobu těšila na Gaiu. Nemohla jsem se přestat ošívat, jak jsem byla vzrušená. Neviděla jsem ji tři dny. Tři dny! Tak dlouho jsme nikdy odloučené nebyli za celých pět let. Nemá cenu se zmiňovat, že jsem nebyla za poslední roky na žádným táboře či dovolené. Úplně jsem chápala, proč Gaia tak vyvádí. Prý prokopla dveře stání, zranila tři zaměstnance včetně Terryho a nenechala nikoho na sebe sáhnout.
Blížili jsme se ke stájím. Kovová brána se hladce otevřela a já vyskočila z jedoucího auta. Člověk by řekl, že nejsem normální, já to vnímala tak, že jsem jen lehce retardovaná. I když mi doktor řekl, abych nohu týden nezatěžovala a v žádném případě nejezdila, což bylo jako mluvit do větru, sprintem jsem se rozběhla do stájí a nevěnovala pozornost zvídavým pohledům, které mě doprovázely. Z dálky jsem slyšela ržání a frkání koní a cítila vůni sena. Mířila jsem ke Gaině boxu, těsně u něho jsem ale málem samým překvapením zakopla o vlastní nohu.
Otevřela jsem pusu a…zase ji zavřela. Znovu jsem zkusila promluvit, ale hlas mě prostě odmítal poslechnout. Nevěřícně jsem zírala na scénu, odehrávající se přímo přede mnou.
Dveře od boxu byly otevřené a uvnitř stál Liam a hřebelcoval, ano hřebelcoval, Gaiu. Měl sice trochu prkenné pohyby, ale opravdu přejížděl hřeblem po Gaině srsti. Nikdy, opravdu nikdy, jsem neviděla, aby někoho kromě mě nechala, aby ji hřebelcoval, sedlal nebo dokonce, aby měl tu drzost zkusit si na ni sednout. Všechny odehnala, úplně všechny. a hlavně chlapy. Nevěřila jim.
Proto určitě chápete, jak jsem byla překvapená, když jsem ji viděla zcela v klidu stát a nechat se hřebelcovat od muže, kterého navíc ani nezná.
Musela jsem vydat nějaký zvuk, protože se Liam náhle otočil a rty se mu rozšířily v úsměvu. Na bolestivé tepání v noze jsem si ani nevzpomněla.
„Ahoj Miky,“ pozdravil mě, ale dál se věnoval Gaie. „Co má tohle znamenat?“ Netuším, co to do mě vjelo, ale vůbec se mi nelíbilo, že na ni sahá. Ani trošku. „Hřebelcuji jí, abys ji mohla osedlat,“ řekl jakoby nic. „Abych mohla co?“ zeptala jsem se jako největší trapka. Ale tak nějak mi tu chyběly vysvětlivky, co se to tady k sakru děje.
„Prosím tě, snad mi nechceš namluvit, že na ní zrovna teď nechceš jet, že?“ Nemusela jsem se nad tím ani zamýšlet, abych věděla, že má pravdu. Chtěla jsem s ní jít okamžitě ven.
Ale to neměnilo nic na tom, co ten tady dělá.
„Hele, já vím, že tady nemám co dělat,“ Ano, to uhodl. Po tom, co mě nechal v nemocnici jsem se na něj opravdu zlobila. „ale po tom, co jsem od tebe odešel v té nemocnici, uvědomil jsem si, že to byla chyba. Neměl jsem být tak zbabělý.“ Jako by mi četl myšlenky. Odložil hřeblo a udělal krok ke mně.
Gaia zafrkala a zahrabala kopytem. „Neboj, neublížím jí. Slibuju,“ promluvil na ni dřív než jsem to stihla udělat já. Na to neměl právo. Neměl právo mluvit na moji klisnu, neměl právo ji něco slibovat a neměl právo tady být. A už vůbec neměl právo mě líbat, což je přesně to, co udělal.
Naklonil se ke mně a přitiskl své rty k mým. Chutnaly povědomě. Bezděky jsem mu polibek oplácela, dokud jsem si neuvědomila, proč je mi ta chuť povědomá. Odtrhla jsem se od něj a rozesmála se.
Nemohla jsem si pomoct. Smíchy jsem se lámala v pase, až mě z toho bolelo břicho. „Čemu se směješ?“ zeptal se, ani ne tak naštvaně, jako spíš ublíženě. „Promiň, to jen, že…“ a zase. Dál jsem se smála. Když se otočil na patě a dal se na odchod, popadla jsem ho za ruku a polibek mu vrátila. Pootevřela jsem rty a nechala jeho jazyk proklouznout do mých úst. Jeho chuť mi byla tak známá, že jsem se musela v duchu usmát. Nechtěla jsem mu znovu ublížit.
Ovinula jsem mu paže kolem krku a přitiskla se k němu. Vklouzl mi rukama pod tílko a Gaia v tu ránu bouchla do dveří, že je zase málem rozbila. Odskočila jsem od Liama a káravě se na kobylu podívala. „Tak hele holka, tohle je můj život a ty mi do něj kecat nebudeš, jasné?“
Liam mě zezadu objal kolem pasu a Gaia opět protestovala, tentokrát začala pohazovat hlavou a vykopávat zadní nohy. Ruce na mém pasu malinko strnuly. No, aspoň nějaký respekt jí prokazuje.
„Už mi řekneš, čemu jsi se smála?“ Dal mi pusu na krk. Ten kluk si opravdu troufal, říkala jsem si, když klisna zaržála.
V tu chvíli se k nám přiřítila skupina lidí. Polovinu jsem ani neznala, ale vypadalo to, že Liam ano. A dost dobře. Byli tu Zayn s Niallem, další dva kluci a tři holky. Když se malinko uklidnili, Liam mi je představil.
„Miky ,Zayna už znáš a tohle je jeho přítelkyně Perrie.“ Perrie byla žena v mnoha smyslech. Měla opravdu pěkné křivky a byla tak o dvě hlavy vyšší než já. Měla bílé vlasy, modré oči orámované něčím, co já neznám; řasenkou a tužkou, obličej naplácaný make-upem a na sobě džínové kraťasy s vysokým pasem, černý svetr a nízké plátěnky. Usmívala se na mě až moc dokonalým úsměvem. MOhlo jí být tak dvacet tři.
„Tohle je Louis a jeho přítelkyně Eleanor,“ představil mi roztomilý pár. Louis měl krátké, světle hnědé vlasy, modré oči, lehké strniště a na sobě džínovou košily a bílé džíny, což je vážně výhodné ve stájích. Ale vynahradil to upřímným úsměvem od ucha k uchu.
Eleanor měla vlasy tmavě hnědé, zeleno-hnědé oči a postavu jako dělanou pro modelku. Džíny jí těsně přiléhaly k, na mě až moc, štíhlým nohám a volnější bílé tílko jí splývalo přes útlé boky. Na nohách měla…sandále? To jako vážně? Sice se usmívala, ale její pohled v očích mi říkal, že tu rozhodně být nechce. Možná protestovala právě těmi botami.
„Miky Harry, Harry Miky.“ Harry byl vychrtlý klučík s hnědými kudrlinkami, ďolíčky ve tvářích a zelenýma pronikavýma očima. Pod modrým tričkem s krátkým rukávem se jemně rýsovaly svaly a na nohou měl černé neidentifikovatelné něco. Díval se na mě se zjevným zájmem.
„A toto je Niallova nejlepší kamarádka Ian,“ představil mi velmi zajímavou holčinu. Měla kypřejší tvary než ty dvě předešlé, možná právě proto byla jen nejlepší kamarádka, i když se mi nezdálo, že by Niall byl TEN typ kluka. Měla vlasy obarvené na blond a v nich barevné melíry; modré, fialové, stříbrné a zelené. Neměla na sobě vůbec žádný make-up, ale za to měla propíchané uši jako cedník. Její outfit tvořily béžové kraťasy a obyčejné bílé triko. Na krku jí visel pánský stříbrný řetízek a na nohách měla obuté šedo-zelené hadrové boty. Oblečení se k těm vlasům vůbec nehodilo. Oči byly modré jako nebe a ve světle se stříbrným nádechem.
Určitě to nebylo těma děravýma ušima, ale něčím mě dostala. Možná tím, jak se culila, když mě Liam držel za ruku, nebo když Niall dělal skopičiny. Možná to bylo tím, že rozuměla koním a chtěla mi tu o víkendy pomáhat. Každopádně jsem věděla, že my dvě budeme kamarádky.
„No vidíš, už ti to jde mnohem lépe,“ pochválila jsem ho. Už na koni neseděl tak prkenně jako poprvé. Ani nepotřeboval pomoc, aby se dostal do sedla. Dokázal si koně ustrojit i odstrojit a uvažoval i o tom, že si koupí vlastního. Prý nějakého, který neběhá dostihy a vůbec, je líný se pohybovat rychleji než ve cvalu. Když mi to říkal, málem jsem se skácela smíchy.
Zatím sice stále jezdil na Athéně, ale shodli jsme se, že v její přítomnosti nebudeme pískat ani vydávat jiné podobné zvuky. A po tom, co odchytili toho chřestýše, který mě kousl, jsme absolvovali i vyjížďky do lesa. Liam se taky dost často díval, jak skáčeme.
Dokonce mě i doprovodil s Niallem a Ian na mou první velkou soutěž v Birminghamu. Tam jsem se poprvé dozvěděla, co je vlastně zač, když ho tam začali pronásledovat fotografové a vůbec si nevšímali probíhající skokové soutěže. Bylo to něco přes měsíc po tom, co jsme se setkali poprvé. Víc jsem nedokázala pochopit, jak to přede mnou mohl tajit než že jsem na to nepřišla sama. No řekněte, světově známá kapela a já to nevím?
Taky jsem se dozvěděla, že to celou dobu věděl i Terry. Zmetek jeden. Vybavila jsem si, jak mi tehdy řekl: „ale tohle bych si nenechal ujít“ a potom na mě krkl. Musel to vědět už od začátku a stejně mi nic neřekl.
Liam mě pravidelně navštěvoval a z devadesáti procent s sebou bral i Nialla s Ian. Ta holka byla opravdu skvělá a víte co? Dala jsem je dohromady s Terrym. Jemu přítelkyně prospěje. Všechno bylo perfektní.
V té soutěži jsem skončila osmá ze třiceti, což je nádherné. Byla jsem na svoji holčičku pyšná. Neumím si představit, že bych tehdy nezasáhla a ten had ji uštknul. Bůh ví, jak by to dopadlo.