Hyde Park - best place ever PART 2 (end)
Z nemocnice odcházíš s úsměvem na rtech a v doprovodu kluka, který se ti hrozně moc líbí. Míříte do kavárny v centru Londýna, když Louis začne mluvit.
„Řekni mi o sobě něco, vlastně tě vůbec neznám.“ Opravdu se snažíš ze sebe něco dostat, ale on ti to moc neusnadňuje. Je tak krásný.
„No, je mi sedmnáct, bydlím s babičkou a ráda zpívám.“ Víc prostě v jedné větě nedáš. V kavárně se posadíte do odlehlého boxu a pokračujete v konverzaci.
„Kdo je tvůj vzor?“ ptá se tě Louis se zvláštním zájmem. Chvíli přemýšlíš.
„P!nk,“ odpovíš a myslíš to upřímně. Máš ráda její hudbu a texty. Povídáte si o všem možném, dozvídáš se o něm snad všechno a připadá ti, jako by jsi ho znala od dětství. Pomalu se do něj zamilováváš.
Domluvíte si další rande na druhá den a ty odcházíš s blaženým pocitem a šimráním v břiše. Ten kluk se ti hodně líbí.
Doma si leháš do postele se sluchátky v uších a posloucháš písničky, než je čas jít spát. Dlouho se převaluješ a nemůžeš usnout, jak si natěšená. Ale po hodině se přeci jen odebíráš do říše snů, kde se ti o něm dokonce i zdá.
Ráno vstáváš dříve než ti zazvoní budík. Jste domluveni na desátou, že se sejdete před kinem a po filmu půjdete na oběd. Dlouho se přehrabuješ ve skříni, až najdeš oblečení, které se bude hodit jak do kina tak do restaurace.
Za deset minut deset stojíš před kinem a čekáš na Louise. Najednou ti na očích přistanou něčí ruce. Zrychleně oddychuješ strachy. Ale uklidňuješ se, když slyšíš Louisův smích.
„Ahoj krásko,“ pozdraví tě s úsměvem na rtech.
„Ahojky,“ odpovíš mu nadšeně. Společně vyberete film. Pitch Perfekt.
Jak tak sedíš v sále a posloucháš cover verze známých písniček, cítíš, jak tě něco hřeje na ruce. Nenápadně se podíváš tím směrem. Chytl tě za ruku! Teplo se ti rozlévá do celého těla. Jsi čím dál šťastnější. Nemůžeš si pomoct.
Do restaurace dorážíte ruku v ruce. Není ti nijak luxusní podnik, ale ani to není vyloženě hospoda. Tvoje šaty jsou akorát.
Objednáváte si jídlo a při čekání si povídáte. Už o něm víš, že se narodil v Doncasteru, je mu dva a dvacet, má pět sester a zpívá v kapele. Už jsi něco od ní i slyšela, nebylo to špatný. Zrovna teď má volno a tráví o s kamarády. Je velký vtipálek, moc neumí být vážný.
Zrovna vám nesou jídlo, takže konverzace utichá. Louis má nějaký maso s bramborami a ty jsi si objednala těstoviny s kuřecím masem a k tomu mrkvový salát. Když jsi ochutnala ten salát, Louis se tak rozzářil, až málem napodobil slunce.
„Co je?“ ptáš se ho. Vůbec netušíš, co u něj takovou reakci vyvolalo.
„Já…mám rád holky, co jedí mrkev.“ Odpoví na tvou otázku trochu stydlivě. Ale jeho odpověď tě upřímně rozesměje. Připadá ti tak milý.
„No, já mrkev miluju,“ odvětíš.
„Já věděl, proč se mi líbíš.“
„No, a mě by zajímalo, proč se ty líbíš mě.“
„Jsem vtipný, milý, hezký, talentovaný… vyber si.“ Už otvíráš pusu, abys něco řekla, když vás někdo vyruší.
„Ehm, promiňte, můžu poprosit o podpis?“ Podíváš se a vidíš dvě, asi patnáctileté, holčiny. Obě byli v červených kraťáskách, pruhovaných tričkách a s kšandy. Usmívaly se jako andílci, když tvému doprovodu podávaly deníčky s propiskou. Nevěřícně zíráš na to, jak jim Louis dává podpisy a pak z nich nemůžeš spustit oči, když odcházejí.
Tázavě hledíš na Louise a čekáš vysvětlení.
„Promiň,“ řekl jednoduše. Trochu tě to rozhodí, protože bys ráda věděla, co to bylo. Ale raději to necháváš plavat a pokračuješ v jídle. Po chvíli ticha Louis promluví.
„Jsi v pořádku?“
„Jo,“ odpovídáš bez zaváhání.
„Jsi nějaká zamlklá. Co se stalo?“
„Nic se nestalo.“ Ale pořád přemýšlíš nad tou návštěvou těch dvou holek. Nejde ti do hlavy, proč po něm chtěly podpis a proč po něm tak zbožně koukaly. Hrozně ti to vadí, ale nevíš proč.
„Nelži.“ Podíváš se na něj a rozhodneš se to risknout.
„Co to bylo s tím podpisem? Ty holky?“ Slyšíš jak zníš ublíženě, přestože jsi to neměla v plánu.
„Tohle?“ ustaraný výraz na jeho tváři se mění v úsměv.
„Jak jsem ti říkal, že mám kapelu, tak tohle byly její následky.“ Stále to moc nechápeš.
„Jsme hodně slavní, lidi nás poznávají na ulici a chtěj po nás podpisy a fotky. Docela se divím, že tohle je po prvé za tak dlouhou dobu, co mě někdo oslovil.“ Začínala jsi to chápat, přestože se ti moc nelíbilo, jak zbožně na něj ty holky koukaly. Zavrtíš hlavou, abys ty myšlenky vyhnala.
„Ty žárlíš!“ obviňuje tě. Už otvíráš pusu, abys to popřela, ale pak si uvědomíš, že to je ve skutečnosti pravda. Zrudneš.
Po jídle Louis všechno zaplatí a jdete se projít do parku. O těch holkách už jste se nebavili a jsi za to ráda. Posadíte se na lavičku a chvíli sledujete dění kolem. Máte štěstí, že je takový pěkný počasí.
„Hanno,“ oslovuje tě váhavě. Otočíš se na něj a vidíš na něm, že je nervózní, což ti do hlavy vůbec nejde. Povzbudivě se na něj usměješ a vyčkáváš, co řekne. Srdce ti tluče rychleji než normálně.
„Budeš moje holka?“ Zalapáš po dechu. Vůbec si to nečekala. Ale víš, co mu na to odpovíš.
„Ano.“
Šťastně se na tebe usměje. Vezme tvůj obličej do dlaní a přitiskne své rty na tvé. Je to sladký polibek, který ti vyvolá motýlky v břiše.
Když se od tebe odtáhne a podívá se ti do očí, víš, že s ním budeš šťastná ještě dlouho.
