Hyde Park - best place ever PART 1
Představ si, že sedíš v Hyde parku a sluníčko hřeje jako nikdy. Vitamín D se ti vpíjí do kůže a ty pozoruješ kolemjdoucí. Miluješ to místo a ráda pozoruješ všechny okolo a co dělají. Sedíš tam už půl hodiny a rozhodneš se, že bys mohla jít domů. Zvedneš se tedy z lavičky a vydáš se na cestu.
Přemýšlíš, jaké by to bylo, kdybys se mohla procházet po parku se svým přítelem, kdybys nějakého měla. Jsi tak zabraná do té představy, že nedáváš pozor, kam šlapeš a do někoho vrazíš. Zavrávoráš, ale neupadneš. Někdo tě zachytil.
Pohlédneš vzhůru a spatříš úsměv toho nejkrásnějšího kluka, kterého jsi kdy viděla. Podíváš se ještě výš a tvoje srdce se roztluče, při pohledu do jeho modrých očí. Kdyby tě nedržel, určitě by jsi upadla.
„Jsi v pořádku?“ Jeho hlas je melodický a milý. Také se na něj usměješ a narovnáš se. Přesto z tebe ale stále nesjímá své ruce. A přestože je určitě aspoň třicet stupňů, naskočí ti husí kůže.
„A-ano, jsem.“ Vykoktáš a zčervenáš, protože jsi nedokázala ani normálně promluvit. Něco tě na něm tak moc přitahuje, ale nemůžeš přijít na to, co to je. Když tě nakonec pustí, zamrzí tě to. Přece jen se ti líbilo, jak se tě dotýká.
Najednou se ti zamotá hlava a padáš k zemi.
Probíraš se. Uvědomíš si, že ležíš a ihned se posadíš. Rozhlédneš se a vidíš, že jsi v nemocničním pokoji a v křesle, vedle lůžka, spí ten kluk, do kterého jsi vrazila v parku. Konečně si ho můžeš pořádně prohlédnout.
Hnědé vlasy má sčesané na levou stranu, obličej je takový ještě dětský, ale to ti nevadí. Tenké rty má i ve spánku zkroucené do lehkého úsměvu.
Jeho oblečení je dost výrazné, pomyslíš si. Má na sobě červené džíny a bíle tričko s modrými proužky. Ale vůbec tě to neodradí. Naopak.
Ale už pohledu na jeho paže vidíš, že bude mít vypracované tělo. Znovu se ti zrychlí tep a rozbuší srdce, když si vzpomeneš na ten moment v parku, před tím, než jsi omdlela.
V tu chvíli tě ochromí strach. „Jak to, že jsem omdlela?“ Honí se ti stále hlavou. Bojíš se, že by to mohlo být zlé. Zalapáš po vzduchu.
Chlapec vedle tebe otevře oči a vyskočí.
Okamžitě stojí u tvé postele a popadá tě za ruku, kterou máš položenou na břichu. Ten jediný dotek ti způsobí záchvěv po celém těle.
„Co se děje?“ Slyšíš v jeho hlase strach, který ti k uklidnění moc nepomáhá.
„Co se stalo v tom parku? Proč jsem omdlela?“ Konejšivě se na tebe směje a tiskne tvou ruku.
„Doktor říkal, že jsi byla dehydratovaná a to sluníčko taky nepomohlo.“
„Takže jsem v pořádku?“ Strach tě pomalinku opouští a ty si stále víc a víc uvědomuješ přítomnost toho chlapce. Pak ti dochází, že ho vlastně ani neznáš.
„Jak se jmenuješ?“ Optáš se, zatímco si stále koukáte do očí.
„Oh, jsem Louis. A tvoje jméno?“ Chviličku ti trvá, než dokážeš odpovědět.
„Jmenuju se Hanna.“
„Těší mě Hanno.“ Slyšíš klepání na dveře a do pokoje vchází muž, pravděpodobně doktor.
„Á, vidím, že už jste se probrala slečno…Greenová.“
„Máte dobrý zrak, pane doktore.“ Poznamenáš sarkasticky. Oba na tebe upřou své pohledy.
„A vrátil se vám i smysl pro humor.“ Poznamenává suše muž v bílém plášti.
„No, to ano. Cítím se mnohem lépe.“
„To je dobře, cítíte se i na to, aby jste šla domů?“ Tělem ti projede pocit štěstí.
„Ano!“ Vřískneš nadšeně, div nespadneš z postele.
„V tom případě si vás můžou ráno vyzvednout rodiče.“ Štěstí opadává a naděje na domov mizí.
„To bude problém.“ Obličej ti zkřiví vrásky smutku.
„Co tím myslíte?“ Nechce se ti na to vzpomínat, bolí tě to.
„Prostě mě rodiče vyzvednout nemůžou.“
„Ale to bude problém, nejste plnoletá, nemůžu vás jen tak pustit. Navíc, musíte mít nějakého zákonného zástupce.“
„Ano to mám, ale ti nejsou ve městě.“ Začínáš být zoufalá. Situace se vůbec nevyvíjí dobře.
„Nemohl bych to podepsat já?“ Ozve se Louis, který stojí stále vedle tebe a zahřívá tvou ruku.
„A vy jste…?“ Louis několikrát otevírá pusu a zase ji zavírá. Nedostává ze sebe ani slovo. Pokusíš se situaci zachránit sama.
„Je to můj přítel a aktuálně jediný můj blízký.“ Řekneš. „Tvůj přítel“ na tebe vykulí oči, ale snaží se to zakrýt.
„No a je váš přítel plnoletý?“
„Ano jsem.“
„Asi by to šlo. Ale tím, že to váš přítel podepíše, za vás přebírá veškerou svou odpovědnost.“ Nebyla jsi si jistá, jestli toto riziko ten neznámý kluk na sebe vezme. Ale když jsi viděla, jak jen kývá hlavou, usmála jsi se pro sebe.
„Dobře, zítra vás tedy pustíme na jeho zodpovědnost. Zatím nashle.“ Doktor mizí z pokoje a ty se na Louise usmíváš, jako na anděla.
„Děkuju, nevím jak ti poděkovat.“
„Pro začátek, co takhle jít se mnou zítra na kafe?“ Přemýšlíš, jestli by to byl dobrý nápad. Nakonec ráda přikývneš.
„Platí.“
„Dobře, nerad to dělám, ale budu muset jít, mám teď něco důležitého na práci. Tak zítra ráno.“ Naposledy tiskne tvou ruku a odchází. Už teď se ti po něm stýská. I když jsi se před pár minutami probudila, jsi unavená. Leháš si na bok a zavíráš oči. Po chvíli usínáš a propadáš se do říše snů.
