Fialová
Naposledy jsem se prohlédla v zrcadle. Nechtěla jsem tam přijít a vypadat jako strašidlo, ne že by na tom záleželo. Nic to neznamenalo. Pro něj. Rovné stříbřitě blond vlasy mi spadaly pod nahá ramena. Ne moc hezkou pleť mi zakrývala jemná vrstva make-upu a vrstva řasenky zvýrazňovala mé modré oči. Zbytek těla jsem neviděla, ale věděla jsem, jak vypadám.
Bujné poprsí mi obepínal bílo-modrý pruhovaný top s tříčtvrtečními rukávy a v pase mi volně seděla bílá sukně sahající mi do půlky stehen - zakrývala tak bříško a boky. Silonky mi poskytovaly alespoň iluzi, že jsem oblečená. Stála jsem na kotníčkových botečkách na nízkém podpatku, ze kterých mě neuvěřitelně bolely nohy. Na to, jakou mám postavu, jsem nevypadala až tak špatně, mohlo to být podstatně horší.
Zhluboka jsem se nadechla a opustila toalety. Už tak jsem byla nervózní z nadcházející zkoušky, a tohle mi nijak nepřidalo. Připadalo mi to pitomé, že kvůli šedesáti sekundám v jeho společnosti takhle vyvádím, zvlášť když to bylo úplné zbytečné. Jediné co jsem mohla, bylo sledovat ho zpovzdálí jako nějaký bláznivý stalker. Zakroutila jsem nad sebou hlavou.
Moc studentů tady nebylo. Dnes se konala jediná zkouška a na tu se všichni připravovali u poslucháren. Jediné, co tu překypovalo, byly stěny plné obrazů o počasí, kterým jsem vůbec nerozuměla. Katedra agroekologie a bioklimatologie vlastně byla jen chodba s kabinety vyučujících. Došla jsem až na konec a tam se zastavila, abych se zhluboka nadechla. Dveře měl dokořán jako vždy a mě se naskytla příležitost trochu si užít pohled na něj. I když jen na jeho záda.
Chvíli jsem na něj zírala, než jsem se rozhodla zaklepat na otevřené dveře. Otočil se a mně se zadrhl dech. Dokázala jsem se na něj jen civět, nic víc.
„Co mi nesete, Fialová?“ Přešla jsem tu přezdívku, kterou mi na začátku semestru dal, a jen jsem odpověděla na otázku.
„Ty protokoly.“ Přistoupila jsem blíž a položila mu je na stůl. Obklopovaly nás skříně plné knih a šanonů a papírů. Jediné volné místo bylo před oknem. Skrz jsem viděla ekonomickou fakultu, jídelnu a zamračené nebe.
„Fialová, vnímáte mě?“ Upřela jsem na něj pohled a přikývla. Pozoroval mě hnědýma očima, úzké rty měl zkřivené do pobaveného úsměvu. Krátké, stříbrem lehce prokvetlé, vlasy už mu s věkem ustupovaly, ale jen ho to dělalo víc sexy. Strniště měl téměř černé. Na sobě černý svetr jako vždy.
„Tak se na to podíváme.“ Projel opravené úlohy a podepsal je. Já ho mezitím sledovala, každý jeho pohyb jsem si vrývala do paměti. Bylo to krátké. Když mi papíry vracel, zadíval se mi do očí. Odvrátila jsem se, ještě sekundu a neudržela bych se na nohou.
„Index.“ Vytáhla jsem z mini kabelky index a podala mu ho. Napsal mi tam zápočet a vrátil ho.
„Děkuju,“ usmála jsem se a otočila se k odchodu. Už jsem brala za kliku, když se ozval.
„Počkejte, něco pro vás mám.“ Žaludek se mi nervozitou sevřel. Pomalu jsem se otočila, abych ho viděla, jak se přehrabuje v jednom z šuplíků. Přistoupil ke mně s malou fialovou krabičkou, a já se málem rozesmála.
„Co je to?“
„Narozeniny máte až za dlouho, tak to berte jako pozdní Vánoční dárek,“ a s tím mi strčil krabičku do rukou, ve kterých jsem držela už index a protokoly. Drze jsem to všechno odložila na jeho stůl, abych mohla krabičku v klidu otevřít.
Do očí mi vyhrkly slzy. Schovával se tam jemný stříbrný řetízek se jménem. Vlastně to nebylo jméno, ale barva. Fialová. Byl nádherný. A musel být drahý.
„To ne, to si nemůžu vzít.“ I když bych moc chtěla. Byl to krásný dárek. Až moc nobl a drahý pro obyčejnou studentku.
„Mlčte Fialová, a berte.“ Zamrkala jsem, abych rozehnala palčivé slzy a vytáhla jsem řetízek z krabičky. Podala jsem mu ho.
„Mohl byste?“ Otočila jsem se zády a shrnula si vlasy na stranu. Když prsty zavadil o mou kůži, zachvěla jsem se. Snažila jsem se dýchat pomalu a zhluboka. Stála jsem a nehýbala se, na krku jsem cítila jeho dech. Už bych měla jít. Srovnala jsem si řetízek doprostřed hrudi. Donekonečna jsem otálela s odchodem, tohle mohlo být naposled, co ho vidím. Jasně, pořád tu bude učit a já studovat, ale pravděpodobnost, že se tu budeme pravidelně potkávat, je dost mizivá. Nechtělo se mi odejít.
Když už jsem byla připravená jít, něco udělal. Rozvibroval tím celé mé tělo.
Jeho rty se otřely o mou šíji, jen rty. Překvapení nebyl dostačující výraz. Byla jsem doslova ochromená. Nemohla jsem se hýbat, myslet. Naskočila mi husí kůže. Nemohla jsem uchopit jedinou souvislou myšlenku. Nechtěla jsem se otočit, přerušit tu chvíli. Bála jsem se, že je to jen sen, který se rozplyne, pokud se pohnu. Taky jsem se ale bála, že to je skutečnost. Netušila jsem, co mám dělat. Jak se zachovat.
O pár sekund později se to vyřešilo, když mě začal líbat na krku. Já jen stála a užívala si ten pocit. Objal mě pažemi kolem pasu a přitáhl si mě do náruče. Zavřela jsem oči, soustředila se na místa, kde se jeho rty setkaly s mou kůží. Z úst mi unikl sotva slyšitelný sten, spíše zakňourání. Jen jsem čekala, kdy se mi podlomí kolena, a já se svezu k zemi. Ucítila jsem tlak, jak si mě chtěl otočit. Pomohla jsem mu a ocitli jsme se tváří v tvář. Byl o něco vyšší než já, musela jsem se trochu zaklonit.
Netuším, co jsem do té doby cítila. Jestli jen poblouznění nebo opravdové city, ale v ten moment to stejně bylo fuk. Pohled, který na mě upřel, mě úplně odrovnal. Jediné, co jsem chtěla, bylo strhnout z něj ten pitomý pletený svetr, a to co má pod ním, a dotýkat se jeho těla. Ta touha byla téměř nepotlačitelná.
Uchopil můj obličej do dlaní a palci mě hladil po tvářích. „Ach, Fialová.“ Opřela jsem se do jeho sevření a zavřela oči. V následující vteřině pustil a odešel, v podstatě utekl. Otevřela jsem oči. Stála jsem tam, v jeho kabinetu, jako opařená. Netušila jsem, co dělat, jak se zachovat. Rozhlédla jsem se po místnosti. Byl tu nepořádek, nebo aspoň tak mi to na první pohled přišlo. A podle toho, co jsem o něm věděla, a nebylo toho moc, musel v tom být nějaký skrytý systém.
Ani jsem si to neuvědomovala, ale v ruce jsem svírala řetízek, který mi před pár minutami daroval. Na kůži jsem stále cítila jeho horké rty. Vůbec se mi nechtělo jeho kabinet opustit, cítila jsem se tu příjemně. Navzdory nepochopitelnému incidentu, který se tu odehrál. I když možná právě proto, kdo ví. Trvalo mi, než jsem se přemluvila k odchodu. Ještě naposled jsem se podívala na prázdnou židli, pak jsem odešla.
Myšlenkami jsem stále bloudila k těm polibkům a dotykům. Byla jsem natolik konsternovaná, že jsem hned ve dveřích do někoho vrazila.
„Ježíši, moc se omlouvám, já…“ Nestihla jsem to doříct a k mým rtům už se tiskly cizí. Stále otevřené dveře se za námi zabouchly, a kolem pasu mě objali silné paže. Nestihla jsem ani zpanikařit, než jsem si uvědomila, kdo mě líbá.
„Mělas už být pryč,“ zašeptal mi rozechvěle do úst. Ztrácela jsem pevnou půdu pod nohama, ale polibky jsem oplácela. Tak moc dlouho jsem po tom toužila a teď mi to připadalo jako sen. Přitiskla jsem se k němu a bylo mi fuk, že tím dávám své tělo všanc. Objala jsem ho kolem krku, přitáhla jsem si blíže jeho rty.
Nechtěla jsem rušit ten moment. Vůbec jsem nechtěla myslet, ale nedalo mi to. „Co to děláš?“ Zarazil se, jen na sekundu, ale i ta stačila. Odtáhla jsem se od něj a zadívala se mu do očí.
„Já, já nevím. Jen vím, že už to dýl nedokážu. Tak dlouho jsem po tomhle toužil, ale nevěděl jsem…“ Opětoval můj pohled, neuhnul ani na sekundu. „Vím, že to není správné, ale… Žádné ale. Není to správné.“
Viděla jsem, jak se v něm sváří pocity. I když jsem tomu stále nemohla uvěřit, já takovýhle štěstí nemívám. Nikdy. Z náhlého popudu, který asi nikdy nebudu schopna vysvětlit, jsem ho pohladila po strništěm pokryté tváři a usmála se.
„Proč? Jsme dospělí a svéprávní, můžeme cokoliv.“ A na důkaz svých slov jsem se natáhla na špičky a přitiskla svá ústa na jeho. Vůbec netuším, co mě to popadlo, ale byla jsem za to ráda. Byla to jen pusa, ale říkala mnohem víc.