99. Stand Up - Víkendová
Z pohledu Faith
Ráno jsem měla žaludek jako na vodě. Bála jsem se, že se každou sekundou pozvracím, ale nebylo to tak hrozné jako před dvěma dny. Nevypila jsem toho tolik, naštěstí. Zato Kristin, která není zvyklá pít vůbec, strávila na záchodě nějakou tu chvíli. Ohřála jsem jí česnečku z pytlíku, jinou jsem momentálně nezvládla, a přinesla jí to do koupelny, kde si zrovna oplachovala obličej.
Povzbudivě jsem se usmála a podala jí hrnek. Usrkla a zatvářila se úlevně. „Nechápu, jak můžete tak často pít,“ mumlala, zatímco do sebe ládovala polívku. „Je mi tak zle, že to ani není možný,“ stěžovala si dál. Přemáhala jsem úsměv, jak jsem ji tak poslouchala. Přesně takhle jsem reagovala, když jsem se poprvé pořádně opila, ale to asi každý.
Celý den jsme vůbec nic nedělaly, jen jsme ležely v posteli, poslouchaly písničky a podřimovaly. Vyspávaly jsme až do neděle do odpoledne. Pak jsem musela odvézt Kris domů. Víkendová nálada pominula, když jsme si uvědomily, že zítra je zase škola a ve čtvrtek máme maturiťák. Ani jsem se nenadála a pololetí bylo pryč a já měla maturovat. Vůbec jsem na to nebyla připravená, duševně ani vědomostně. Počítala jsem s tím, že se do školy pravděpodobně podívám ještě jednou v září, i když nerada.
Odvezla jsem Kristin domů a pak jsem se stavila v obchodě pro nějaké jídlo. Procházela jsem regály a házela do košíku, co mi přišlo pod ruku. Ani jsem se pomalu nedívala, co nakupuju. Zastavila jsem se u mrazáku, když jsem za sebou zaslechla vzrušené mumlání. Nevěnovala jsem mu pozornost, dokud se nepřiblížilo.
„Páni, jo, je to ona…“
„Není to ona, vždyť…“
„Holky, pššššt, může vás sly…“
„Jsem si jistá, že…“
Prudce jsem se otočila. Přede mnou stály tři holky, kolem čtrnácti, patnácti a vyjeveně na mě zíraly. Když si uvědomily, že jsou přistižené, měli tolik slušnosti, že zrudly a sklaply. Zdvihla jsem obočí a čekala na jejich další reakci. Co mohly chtít?
„Nejsi náhodou Faith? Bývalá holka Nialla?“ Tak tohle mohly chtít. No jistě, co jiného. Vyloudila jsem přesvědčivý úsměv a přikývla. „Jo, jsem. Chcete něco?“ Dívky vypadaly na omdlení, že s nimi vůbec mluvím. Jako bych byla celebrita nebo tak. Dychtivě souhlasily a už odchytávaly kolemjdoucí paní, jestli by nás nevyfotila. Nevěřícně jsem nad tím kroutila hlavou, ale s holkami jsem se vyfotila.
„Páni, to je úžasné, že jsme tě tu takhle potkaly. Myslím, že vy dva byste byly dokonalý pár, vážně. A navíc, jsi češka!“ Holčina, která z nich vypadala, že je nejstarší, nepřestávala brebentit. Pískově blond vlasy měla rozevláté, jak energicky kroutila hlavou a stále se mě na něco ptala. Její dvě kamarádky se na mě omluvně usmály a snažily se přítelkyni odtáhnout. Připadalo mi to vtipné. Pro tyhle holky byli One Direction celý svět, jako dřív pro mě. Trochu mi připomínaly mě samotnou, jen trochu starší.
Drobná hnědovláska popadla blondýnku za zápěstí a doslova ji ode mě odtáhla, oslovovala ji El. Třetí dívka, ta nejmladší, měla kaštanové vlasy a ve tváři upřímný úsměv. Oříškovýma očima si mě měřila a nakonec se zazubila. „Myslím, že El má pravdu. Byly byste dokonalý pár,“ pak se vypařila. Odhopkala za zbylými kamarádkami a já tam zůstala němě stát.
Tohle bylo vážně divné. Nečekala jsem, že by si mě někdo pořád pamatoval. Přeci se to všechno stalo už před pár měsíci… No jo! Málem jsem se plácla do čela. Jak jsem mohla zapomenout. Asi před dvěma týdny nás s Niallem vyfotili u nemocnice, jak šli za Zaynem, muselo se to dostat až sem, jak jinak. Moc dobře jsem věděla, že české fanynky toho dokážou opravdu hodně a najít pár fotek, to je pro ně hračka. Musela jsem se smát.
Na facebooku se to hemžilo mou fotkou s těmi holkami. Všechny mojí známí jí sdíleli, komentovali, lajkovali. Nemohla jsem tomu uvěřit. Zvlášť tomu, jak příšerně na té fotce vypadám. Rozcuchané blond vlasy mi trčí do všech stran, mám kruhy pod nenalíčenýma očima a moje vytahaná černá flísovka zažila i lepší dny. Nechápala jsem, jak to mohl někdo nechat kolovat po síti a nebát se, že to někoho vystraší. Ze zvědavosti jsem projela pár komentářů, bohužel.
I když tam byly převážně kladné příspěvky, i dost jich bylo záporných a mě bodlo u srdce. Proč mě soudili, když mě neznaly? Sama jsem viděla, že na té fotce vypadám jako strašidlo, ale to neznamenalo, že mají právo to tam psát. Za jejich pestrý slovník by se nemusel stydět ani dlaždič.
Takové lidi jsem nechápala. Co mají z toho, že ponižují zbytek světa? Cítí se pak lépe?
Našla jsem původce fotky. Přidala jí tam ta drobná s kaštanovými vlasy, Daniela. Na profilové fotce byla ona a pes. Očí jí zářily štěstím a láskou ke zvířeti, které na obrázku pevně objímala. Byl to švýcarský ovčák, opravdu nádherný a já k dívčině pocítila sympatii. Klikla jsem na žádost o přátelství a pořádně si prozkoumala její profil.
I když byla z těch tří nejdrobnější, táhlo Dany už na patnáct. Podle fotek to byla veselá, živá a hodná holka. Měla tam spousty fotek s kamarády a svým psem. U některých jsem se i já usmála.
Žádost přijata.