97. Stand Up – Přesvědčená
„Tak v tomhle rozhodně problém není,“ zamumlala jsem ne zrovna přesvědčivě. Ale myslela jsem to vážně. Moje city jsou pryč. Nebo možná ne pryč, jen nebyly skutečné. Bylo to fanynkovské poblouznění, stejné, jaké prožívají miliony holek po celém světě. Rozdíl je jen v tom, že já měla, nějakým zázrakem, možnost prožít svůj sen. Který skončil v okamžiku, kdy babi… Teď jsem se nacházela zpátky v realitě a v té žádné city k Niallu Horanovi neexistují, žádné skutečné.
„Vážně ne? Mě totiž připadá, že ho stále miluješ,“ podotkla brunetka pobaveně.
„Já ho nikdy nemilovala!“ odsekla jsem rozčileně. Ale s Kristin to ani nehnulo. „Tomu sama nevěříš,“ řekla s ledovým klidem a pustila rádio, kde zrovna, pro mou smůlu, hráli Live while we’re young.
Zasténala jsem. To snad ani není možný, pomyslela jsem si, když byla písnička v půlce. Naštěstí jsme už byly u Kris, takže jsem mohla rádio vypnout, aby to nevypadalo podezřele. Vystoupila jsem a pomohla s taškami do domu.
„Dobrý den, doufám, že nevadí, že Vám Kristin ještě na dva dny ukradnu.“
„Ahoj, Faith. Asi to budeme muset přežít,“ odpověděla Iva s úsměvem. Objala jsem Kristininu mamku a taky se usmála. Paní Zelenková byla drobná brunetka se zelenýma očima. „Faith, ty jsi zhubla!“ osočila mě a zpražila pohledem. Už dříve jí přišlo, že jsem až moc hubená, ale teď se musela opravdu děsit. Smutně jsem se usmála.
„No jo, stres udělá svoje. Ale nebojte se, hodlám nějaký to kilo nabrat, nechci u maturity vypadat jako kostlivec,“ ujistila jsem ji.
„Výborně, můžeš začít hned teď. Budeme obědvat, určitě se ráda připojíš,“ významně na mě pohlédla.
„Samozřejmě,“ souhlasila jsem. Vydala jsem se za Ivou do útulně zařízené kuchyně, kde to vonělo dušenou mrkví. Na stole ležely talíře s vařenými brambory, mini karotkou a zlatavým kuřetem.
Sliny se mi začaly sbíhat ještě dřív, než jsem se stihla posadit. „Páni, voní to úžasně,“ pochválila jsem. A chutnalo to ještě lépe, než vonělo. Zhltala jsem, co mi přidělili a pak si drze požádala o přídavek. Ale paní Zelenková vypadala, že jí můj apetit nevadí. Když jsem dojedla, pochvalně jsem zamlaskla. „Tý jo, to bylo vynikající. Opravdu jsem si pochutnala,“ prohlásila jsem uznale, zatímco Kristin na mě němě zírala. Jen jsem pokrčila rameny.
„To jsem si všimla Faith,“ odpověděla Iva s úsměvem. „Nejsi ty náhodou těhotná?“ zeptala se smíchem.
V tu ránu jsem zcepeněla. Tělo se mi napjalo a obličej odkrvil. Vystrašeně jsem se na paní Zelenkovu podívala, ale nedokázala jsem promluvit. Jakmile spatřila můj výraz, trhla sebou. „Promiň, to byl jen žert. Nechtěla jsem se tě dotknout,“ zamumlala omluvně a pak se otočila k dřezu se špinavým nádobím.
Pomalu jsem se uvolnila, jak mi docházelo, že ona nic netuší. Svaly mi povolily a já ze sebe vydolovala trochu křivý úsměv. „Omlouvám se, reagovala jsem trochu přehnaně. Já jen, že po tom, co otěhotněla Nikol…prostě bych se nerada dostala do stejně situace. Nedokázala bych se o dítě postarat.“ Můj hlas zněl přiškrceně dokonce i mým vlastním uším. Navíc byla docela ironie, že ještě včera ráno jsem doopravdy těhotná byla.
Nevěřícně jsem zakroutila hlavou.
„Tvoje mamka je opravdu výborná kuchařka,“ říkala jsem Kris, když jsme ujížděli po silnici směrem na Dvorce. „Já vím,“ odpověděla s úsměvem, zatímco sledovala ubíhající krajinu. Kolem nás se rychle míhaly holé stromy, pole a zažloutlé louky. Takhle v zimě nebyla krajina kolem tak okouzlující jako v létě, kdy je tu všechno sytě zelné a zdravé. Ale stále to mělo něco do sebe.
Po obědě jsme se s Kristin odebraly do jejího pokoje a já jí pomohla vybalit a znovu zabalit, tentokrát jen malou sportovní tašku přes rameno. Na dva dny toho tolik nepotřebujete, když hodláte strávit všechen čas na jednom místě, a to doma.
Moc jsme nemluvily. V rádiu nám hráli na cestu Fun. svou Some Nights a já si pobrukovala, zatímco Kristin nad něčím přemýšlela, až se jí zkrabatilo čelo. To mě zaujalo.
Chvíli jsem to nechala být, ale nakonec mě moje zvědavost přemohla. „Na co myslíš?“
Ze zamyšleného se rázem stal vyděšený a provinilý. Teď už jsem zvědavostí umírala. Chvíli neodpovídala. „Tak co?“ pobídla jsem ji. Po dalších pár sekundách si povzdychla. „Na Louiho,“ přiznala. „Na těch horách jsem si uvědomila, jak moc mi chybí. Strašně mě ten konec mrzí. Tak moc jsem doufala, že to vyjde. Já vím, jsem naivní, ale já ho mám opravdu ráda.“ Z jejího hlasu čišel smutek, který mi rval srdce na kousky. Chtěla jsem jí pomoc, ulevit jí. Sama jsem dobře věděla, jaké to je. Neměla bych to říkat, ale…
„Louimu se taky stýská,“ řekla jsem potichu. Koutkem oka jsem sledovala Kristinin zmatený pohled. „Co tím myslíš?“
Polkla jsem. Co na to odpovědět? Tohle jsem vůbec nedomyslela, nejspíš jsem jí to vůbec neměla říkat. Nebyla to moje věc, tohle měl udělat Louis, ne já. Ale bohužel dřív mluvím, než přemýšlím a radši žádat o odpouštění než o svolení.
„Louis tě pořád miluje.“