98. Stand Up - Hysterická
Z pohledu Kristin
„Louis tě pořád miluje.“
Neměla jsem tušení, jak si tu větu vyložit. Co má znamenat, že mě pořád miluje? Vždyť mě nikdy nemiloval, nikdy mi to neřekl. Tak jak mě může pořád milovat? To nedává žádný smysl.
„Nechápu,“ bylo jediné, co jsem řekla. Stále jsem se dívala před sebe, už jsme se blížily k Faithinýmu domu. Projížděly jsme prázdnými ulicemi kolem mdlých rodinných domků. Všech zcela stejných.
„Co nechápeš?“ Zamrkala jsem, abych potlačila slzy, deroucích se mi z očí. Musela jsem polknout. „Nechápu,“ popotáhla jsem. „Jak by mě mohl pořád milovat, když mě nemiloval nikdy.“ Žaludek se mi stáhl a já propukla v pláč. Už jsem to nedokázala snést, tu spalující bolest uhnízděnou v mém srdci, trhající ho na kousky.
„Kris,“ zamumlala Faith konejšivým hlasem a položila mi ruku na rameno. Otřela jsem si slzy a usmála se. „To je dobrý, jsem v pohodě, vážně.“ Zaparkovaly jsme u obrubníku a Faith mě objala. „Promiň, to jsem nechtěla,“ šeptala mi do ucha stále dokola. Cítila jsem, jak mi teče z nosu, a rozchechtala jsem se. Fuj. Odtáhla jsem se a do rukávů si otřela obličej. Přes slzy jsem se usmála, „jsem v pohodě, fakt. Jen mě to trochu… překvapilo. Nic víc.“ Modré oči si mě pochybovačně měřily, než se odvrátily. „Dobře, fakt mě to mrzí. Neměla jsem to říkat, nevím, co mě to napadlo.“
Obě jsme vystoupily z auta a z kufru vzaly moje věci. Tedy, já si vzala tašku a Faith kufr zabouchla. Zamířily jsme k domu a já stále nemohla uvěřit, že ho zdědila.
„Vážně se nic nestalo. Jen by mě zajímalo, jak jsi k tomu přišla.“ Faith odemkla a pustila mě první. Vstoupila jsem do chodby, která byla stejná, jako tehdy, když jsem tu byla naposled, což je skoro rok. Chyběli tu jen maličkosti, které napovídali, že tu babi žije; jasmínová vůně, citronová leštěnka nebo zvuk nepřetržitě puštěné televize. Chtěla jsem něco říct, ale nepřipadalo mi to vhodné.
„Ten večer, co jsme volali, bylo to z Louiho notebooku. Půjčil mi ho po tom, co jsem ho nachytala, jak si prohlíží tvoje fotky na facebooku. Díky němu jsem zjistila, že jsi na horách. Hrozně jsme se poslední dobou odcizily a mě to mrzí. Řekl mi, jak moc se mu stýská, jak by to chtěl… spravit.“
Poslouchala jsem, celá zkameněla. Co mi to tu vlastně říkala? Tašku jsem upustila na zem a podívala se Faith do očí.
„Tím chceš říct, že chce spravit, jak mě podvedl s Eleanor?“ zeptala jsem se kysele.
„Nikdy tě s ní nepodvedl. Jen se sešli a shodli se, že je mezi nimi konec.“
Význam těch slov mi na poprvé nedošel. Až když jsem si to v hlavě přehřála po druhý a po třetí, uvědomila jsem si, co mi Faith právě řekla.
Nemohla jsem dělat ni jiného než se smát. Rozesmála jsem se tak moc, až mě bolelo břicho a znovu mi netekly slzy. Tak moc jsem celou dobu doufala, že to není pravda, že mě přeci nemohl podvést. A ono to tak opravdu bylo. Nedokázala jsem přestat, i když to vlastně nebylo vůbec vtipný, spíš smutný. Odkopla jsem ho úplně zbytečně, pro nic. No jo, já měla vždycky nadání všechno podělat.
Z pohledu Faith
Takhle hysterickou jsem Kristin nikdy neviděla a ten smích mě děsil. Přistoupila jsem k ní a pevně ji objala. Přitiskla jsem ji k sobě a nepouštěla ji, nevěděla jsem, jak jinak jí pomoct. Kluci nám, zdá se, dávali dost zabrat. Hlavně mě a Kris, my dvě to odnesly nejvíce. Věděla jsem, že já to nějak překonám, na zklamání a bolest už jsem se zvykla, ale Kris? Když jsem ji viděla takhle rozhozenou, opravdu jsem se o ni bála. Kolik toho ještě zvládne?
Pomalu jsem ji pustila a vzala ze země její tašku. Zavedla jsem ji do svého pokoje a posadila ji na postel. „Teď si tady sedneme a opijeme se.“
Když jsem viděla její vytřeštěný pohled, musela jsem se zasmát. Ona nikdy moc nepila, vlastně vůbec. Ne, že my bychom byly alkoholičky, ale Kris se našich akcí účastnila spíše jako morální podpora. Ne že bych jí to zazlívala, ta kocovina je vážně děsná. Ale tentokrát byla ta kocovina nutná pro chvíli relaxu z alkoholového opojení.
„Tohle dopadne špatně,“ zamumlala a vzala si ode mě flašku, kterou jsem mezitím vytáhla ze skříně. Přihnula si a zašklebila se. „Tohle tak nesnáším!“ a napila se znovu. Zazubila jsem se a převzala láhev s vodkou. Pálení v krku pro mě bylo vysvobozením, ne že bych se předevčírem nezpila do němoty.
Předávaly jsme si tekutinu mezi sebou, dokud žádná nezbyla. Seděly jsme na zemi, opřené o postel a něčemu se příšerně smály. Moje mysl, zakalená oparem lihu, se věnovala tisíců věcem najednou a žádné zároveň. Hlava mi padala, nedokázala jsem ji udržet vzhůru. Vzdala jsem to a natáhla se na měkký koberec, stočená do klubíčka. Usnula jsem opravdu rychle.
Z pohledu Kristin
Takhle jsem se ještě nikdy neopila. Ale bylo to, překvapivě, příjemné. Nemyslela jsem na nic důležitého, jen jsem se smála a smála.