96. Stand Up - Rozhodnutá
Seděla jsem v čekárně a psala textovku Kevinovi. Omlouvám se za ten výstup. Na odpověď jsem nečekala ani minutu. V pohodě, chápu to. Děláš něco? Nechceš se sejít?
Povzdychla jsem si. Nemůžu, jsem v Praze, co potom? Odpověď už jsem si nestihla přečíst, protože vyšla sestřička a zavolala si mě.
„Dobrý den, Ian. Že se taky ukážete.“ Paní doktorka Červenková byla postarší dáma s prošedivělými vlasy a vráskami kolem zelených, živých očí. Často mi připomínala babču… Zamrkala jsem, abych potlačila slzy a usmála se. „Omlouvám se, těžké období,“ řekla jsem kajícně. Ani tady se nic nezměnilo, ale co byste chtěli měnit na ordinaci?
„Chápu, no, každopádně jsem ráda, že jste si našla čas a zašla se na nás podívat,“ podotkla s úsměvem. „Tak, nejdřív se zeptám, jestli máte nějaké potíže,“ začala jako obvykle.
„No, poslední dobou jsem strašně zhubla a teď mě od včera přepadá nevolnost, je to nájezdové. V jednu chvíli je mi fajn a v druhou… Myslela jsem, že to mám z…“ odmlčela jsem se. Doktorka jen tázavě zvedla obočí. „ Včera jsem se trochu opila. Myslela jsem, že to je z toho, ale nevolnsot mě přepadá po chvilkách.“ Viděla jsem, jak doktorka horoucně přemýšlí.
„Nemyslíte, že byste mohla být těhotná?“ optala se opatrně.
„Těhotná? To opravdu…“ zmlkla jsem. Mohla bych? Je možné, abych otěhotněla? Vždyť to bylo… sakra! A měli jsme jasno.
„Jo, je to možný…“ zamumlala jsem. Do prdele!
„V tom případě gratuluji,“ usmála se na mě sestřička, která byla doteď jako duch, tichá a neviditelná. Podívala jsem se na ní jako: „To snad nemyslíte vážně!“ a rázem jí úsměv zmizel z tváře. Obrátila jsem se na doktorku. I ona se tvářila zamračeně, ale to mi bylo fuk. Nemůžu a nechci být těhotná.
„Na kdy mě můžete objednat?“ Chvíli na mě zírala nechápavě, musela jsem ji pomoci. „Na interrupci,“ poradila jsem jí.
„Jste si jistá? Nechcete si to rozmyslet?“ Rozhodně jsem zavrtěla hlavou. „Ne, jsem si jistá. Kdy?“ Doktorka se začala hrabat v počítači, po chvíli řekla: „Zítra dopoledne,“ řekla neutrálně. Bylo mi jedno, co si o mě myslí. Klidně ať me odsuzuje, cokoliv, ale na tu interrupci půjdu, i kdyby to měla být ta poslední věc, co na světě udělám. Nechci dítě, ne teď. Ne, v téhle situaci. Možná jednou…
„Dobře, v kolik mám přijít?“ žádné emoce, žádné pocity.
„V devět. Nalačno. Udělají nějaké testy a…“ nemusela to říkat. Věděla jsem do čeho jdu. Vypsala mi papír, dala mi ho a já odešla. Žádné další řeči.
V čekárně jsem si zkontrolovala mobil. Promiň, odpoledne už něco mám. Tak příště J Jedině dobře, nedokázala bych se teď s kýmkoli bavit. Oblékla jsem se a šla.
Stavila jsem se v obchodě pro skromný nákup a vyrazila do Dvorců. Neměla jsem na nic náladu. Až dorazím, udělám si pozdní oběd a půjdu si lehnout, to jediné mi prospěje.
Druhý den ráno mě čekalo úžasné probuzení, zase. Tentokrát jsem ale měla co dávit, což bylo o to horší. Byla jsem ráda, že dneska to utnu. Tohle prožívat další měsíce, asi bych si hodila mašli. Aspoň jsem si mohla být jistá, že na kliniku nedorazím s plným žaludkem. Všechno skončilo v odpadu.
Cestou do Prahy jsem přemýšlela. Nikol jsem nenechala, aby šla na interrupci, ale sama jdu. Co by si o mě myslela, kdyby to věděla? Naštěstí to ale nehrozí, tohle se nikdo, nikdy nedozví. Nikdy.
V nemocnici šlo všechno rychle. Ani jsem nad tím nestihla dumat. Udělali mi nějaké testy a ani jsem se nenadála a už mi dávali narkózu a šla jsem „pod kudlu“. Bylo to neuvěřitelně rychlé. Probudila jsem se ve sterilním pokoji…lehčí. Svobodnější. V jeden okamžik jsem se bála, že toho budu litovat. Naštěstí se to ale nestalo. Byla jsem ráda za svoje rozhodnutí.
Večer mi Kristin napsala přílet, kdy dorazí na Ruzyň. Domluvily jsme, že si u ní doma jen vymění oblečení a pojedeme ke mě. Ke mně. Do mého domu, který jsem zdědila. Byl jen můj. Zvláštní, nemyslela jsem si, že někdy budu mít vlastní dům, tedy, ne tak brzo.
Spát jsem šla brzy, abych mohla být v jedenáct na letišti a vyzvednout tam Kris. Spala jsem klidně, po dlouhé době.
Ráno šlo všechno rychle, tak trochu jsem zaspala. Natáhla jsem na sebe to první, co mi přišlo pod ruku a s taškou v na rameni jsem se vyřítila z domu. Ani jsem se nenasnídala. Cestu na letiště jsem brala smykem, byl to snad můj rekord. Ale stejnak jsem dorazila pozdě. V hale už na mě čekala Kristin s batožinami. Seděla na svém fialovém kufru, v ruce mobil. Už mi asi psala.
Na sobě měla džíny a kabát.
„Hej!“ zakřičela jsem. Všichni, kdo se nacházeli v hale se po mě otočili. Nevšímala jsem si jich a rozběhla se za svojí nejlepší kamarádkou. Zvedla hlavu, na rtech zářivý úsměv. Postavila se a přivítala mě medvědím objetím. „Ahoj,“ zamumlala jsem jí do vlasů. Byla vyšší než já, to se nezměnilo.
„Ahoj,“ její úsměv by prozářil i tmu v tunelu, pomyslela jsem si. Shlédla můj outfit a zašklebila se. „Snad jsi nezaspala?“ zeptala se ironicky.
„Co myslíš?“ Posbíraly jsme její věci a vydaly se k autu. Měla toho fakt hodně. Tak trochu byl problém nacpat to všechno do mojí malé audi. Nakonec se nám to povedlo. Rvali jsme to tam hlava nehlava, sklápěli jsme sedačky a tak.
„Tak jaký jsi se měla zbytek pobytu?“ vychrlila jsem na ni. Stále se usmívala, když mi odpovídala. „Super, dost jsme si to užili.“
„A co ten kluk? Chris?“ naléhala jsem, potřebovala jsem znát detaily.
„Co by? Bylo to hezký, ale bez budoucnosti. Jsme kamarádi,“ řekla rozhodně. Páni. „Netipovala jsem tě na známosti na jednu noc,“ rýpla jsem si. Kristin se zašklebila, ale nechala to plavat. „A co ty? Při webce jsme toho moc neprobrali.“ Úsměv mi trochu povadl. Věděla jsem, že ta otázka přijde, ale stejně jsem se na ni nedokázala dostatečně připravit.
„Co já? Vždyť víš, katastrofa. Po té Zaynově nehodě už to bylo docela v pohodě. Až na malý kiks s Niallem,“ přiznala jsem. Musela jsem to ze sebe dostat, svěřit se. Ulevit si.
„Co se stalo?“ zeptala se Kristin, tentokrát vážným tónem. Nehty jsem bezděky zaryla do volantu. Zhluboka jsem se nadechla. Ono se to nezdá, ale stalo se to teprve před kolika? Pěti dny? To není zas tak dlouhá doba.
„No, byly jsme u kluků, já, Kat, Nelli, Nikol…seděla jsem v Niallově pokoji, dívala se z okna. Niall přišel a já dostala úžasný nápad na něj vybafnout. Tak jsem zavřela oči a čekala, až přijde blíž… a on… myslel si, že spím…řekl, že mě pořád miluje. Chápeš to? Měli jsme být kamarádi a tohle si kamarádi nedělají. Neměl mi to říkat. Víš jak jsem se cítila?!“ Věděla jsem, že plácám páté přes deváté, ale nemohla jsem si pomoct.
„Nechápu, jaký je v tom problém…“
„Problém je v tom, že nedokážu žít s tím, že mě miluje! Myslela jsem, že se z toho dostal!“ zvýšila jsem hlas. I když jsem to neměla v úmyslu.
„A není problém spíš v tom, že ty ho taky pořád miluješ?“