95. Stand Up - Převálcovaná
Z pohledu Faith
Jakmile jsem se probudila, do hlavy se mi zakousla ostrá bolest. Zasténala jsem a převalila se… v posteli. Opatrně jsem zvedla hlavu a rozhlédla se. Kevinův pokoj, jeho postel. Vodka. Znovu jsem zasténala, když jsem si vzpomněla, a pokusila se posadit. Skrze okna prosvítaly slabé sluneční paprsky.
Vychumlala jsem se z peřin a postavila nohy na podlahu. V ten okamžik se mi zhoupl žaludek. Přitiskla jsem si ruku na pusu a vyběhla z pokoje. Rychle jsem si snažila rozpomenout, kde je záchod.
Zabočila jsem doleva a vzala za kliku hned prvních dveří. Ocitla jsem se v malé místnosti, jen se záchodovou mísou. Bleskově jsem zvedla prkýnko a to už jsem dávila. Žaludek se mi svíral a převracel, ale nic z něj nevyšlo. Čelo se mi orosilo a já se zády zhroutila na chladnou stěnu, snažíc se zhluboka dýchat.
V ústech jsem měla nepříjemnou pachuť. Postavila jsem se a musela se opřít o futra, jak se mi z toho rychlého pohybu zamotala hlava. Navštívila jsem koupelnu a pořádně si vypláchla pusu čistou, osvěžující vodou. Hned jsem se cítila lépe.
Pomalinku jsem se dala na průzkum domu, jestli někde najdu Kevina. Jak jsem se blížila k obýváku, slyšela jsem tlumenou konverzaci. Poznala jsem Kevina a ten druhý hlas… tak povědomý. Jakmile jsem vstoupila do obýváku a spatřila druhou osobu, zamrazilo mě. Nevolnost mě znovu přepadla a já se málem na místě pozvracela.
Možná, že by to nebylo od věci, pomyslela jsem si. Dala bych tím jasně najevo, co si myslím.
Když to pominulo, vstoupila jsem do místnosti ve stylu art deco. Pokaždé, když jsem tu byla, uchvacovala mě. Pořád dokola.
„Co tu děláš?“ vyhrkla jsem, než jsem si to stihla uvědomit. Oba se zarazily a stočily své pohledy na mě, jeden zelený a jeden modrý.
„Hej, jak je ti?“ Kevin se zvedl a přistoupil ke mně. Bezděčně jsem o krok ustoupila. I když jsem to věděla, nikdy mě nenapadlo, že si tím budu muset projít. „Tak aby bylo jasno,“ zamumlala jsem. „Nikdy ti to neodpustím!“ Podívala jsem se zpříma do očí holce, která práskla kluky.
V pokoji jsem sebrala svoje věci, včetně flašky vína, a odešla. Překousnu, že s ní chodí, pokud se s ní nebudu muset vídat. Nasedla jsem do auta a jela do babčina domu. Zaparkovala jsem u patníku a vystoupila. S taškou na rameni jsem vstoupila do domu.
Okamžitě mě převálcovaly vzpomínky na můj poslední pobyt tady. Jak jsem tu ráno snídala a dívala se na zprávy, kde mluvili o Niallově autonehodě. Jak jsem tu babče pomáhala se vším, s čím bylo potřeba. Jak jsem ji sledovala u plotny, když mi dělala snídani. Jak se na mě usmívala pokaždé, když jsem jí vyprávěla, co se děje doma.
Všechno to na mě dolehlo a do očí se mi nahrnuly slzy. V krku se mi udělal knedlík a já nemohla polknout. Tak moc mi chyběla.
Otřela jsem si oči a vystoupala schody. Ve svém pokoji jsem udělala podobnou čistku jako v Jincích, s tím rozdílem, že tady byla tak desetina věcí a všechno jsem vyházela do popelnice.
Rozhlédla jsem se po malém pokoji s bílými stěnami, jednolůžkovou postelí, šedým kobercem a říkala si, že pokud ještě někdy budu mít domov, pak to bude tenhle dům, tenhle pokoj a tato postel.
Z tašky jsem si vybalila to málo věcí, co jsem si s sebou přivezla. Když jsem si do komody skládala trička, opět na mě zaútočila nevolnost. Rozběhla jsem se do koupelny a nad porcelánovou mísou se svíjela v křečích. Neměla jsem co zvracet.
Nad umyvadlem jsem si opláchla obličej studenou vodou a vrátila se k vybalování. K obědu jsem si dala jen vodu, abych si znovu nerozbouřila žaludek. Když jsem se vracela do pokoje, zarazila jsem se u dveří, vedoucích do babčiny ložnice. Už jsem brala za kliku, ale na poslední chvíli jsem ji pustila a pokračovala zpět do svého pokoje.
Ještě jsem nebyla připravená
Probudilo mě bouření žaludku. Kroutil se, svíjel, převracel a mě tím zase vyvolal dávicí reflex. Hlady jsem pomalu šilhala, ale stejně mi pořád nebylo dobře. Po tom alkoholu to přeci taky být nemůže. Zesláblá jsem se doloudala do sprchy pustila na sebe horkou vodu.
Nechala jsem si ji stékat na vlasy a záda. Jen jsem tak postávala a nechala se máčet. Cítila jsem se o dost lépe, když jsem se vydrhla. Nahá jsem vystoupila z páry a postavila se před zrcadlo. Z vlasů mi crčela voda a dělala na zemi kaluž. Už jsem si je pár dní nebarvila, kořínky jsem měla odrostlé a vypadalo to divně. Modré oči jsem měla trochu mdlé a obličej vyhublý až to pěkné nebylo. Když na něm nebyl žádný make-up, jako by se osvobodil. Nebyl perfektní, ale rozhodně lepší než nepřirozený.
Když mi pohled spadl na zbytek mého těla, zalapala jsem po dechu. Ne, že bych poslední měsíce chodila se zavřenýma očima, ale tohle… Klíční kosti jsem měla vystouplé a paže jen kost a kůže. Pod prsy mi vylézala žebra, že bych je málem mohla spočítat. Už jsem neměla žádné boky a o stehnech ani nemluvě. Byla jsem tak hubená. A já se divím, proč mi je pořád tak špatně, vždyť to vypadá, jako bych půl roku vůbec nejedla!
Rychle jsem se zabalila do osušky a vrátila se do pokoje pro oblečení. Kdy jsem naposledy vůbec byla u nějakého doktora?, říkala jsem si. Jakmile jsem na sobě měla tepláky a tričko, popadla jsem mobil.
„Dobrý den, Trustová. Ano, chtěla bych se objednat…ano. Už?....v pořádku, budu tam. Díky a nashledanou.“
Takhle rychlé to snad nikdy nebylo. Tak jsem ze sebe tepláky zase shodila a vzala si na sebe obyčejné legíny a tričko a tmavě fialový svetr po kolena. Přes to jsem hodila bundu. Popadla jsem tašku s mobilem a klíče od auta. Dole jsem se obula a vyrazila do Prahy.