94. Stand Up - Opilá
Pokoj mi najednou připadal snad ještě víc cizí než před hodinou, pokud je to možné. Veškeré líčení bylo pryč, oblečení, které mi už k ničemu nebude, jako například vyzývavé topy a mini sukně, bylo v pytli s nápisem „secondhand“, postel rozestlaná a vysvlečená z povlečení. Šuplíky a skříň vyklizené, noční stolek prázdný. Z koupelny zmizely veškeré hygienické potřeby. Nic tu po mně nezůstalo.
A uprostřed místnosti velká sportovní taška plná oblečení, které si nechám, a velký fialový kufr se zbytkem mých věcí. Fén na vlasy, vlasová kosmetika, krémy a takové blbosti, spolu s notebookem, schovaným v tašce. A dva černé pytle s oblečením.
Zbyl po mě jen neosobní pokoj, se kterým si Sarah může dělat co se jí zlíbí.
Postupně jsem to snesla dolů. Za celou tu dobu jsem na nikoho nenarazila, ať tu byl kdokoli, nezajímalo ho, že jsem tu. Naskládala jsem vše do své audi a vydala se na cestu. Ticho v autě bylo hmatatelné a neúnosné. Zapnula jsem tedy rádio a poslouchala nejnovější hity a „klasiky“. Většina písniček mi nic neříkala, asi se tomu dost nevěnuji… ale bylo lehčí myslet na cokoli jiného než mít v hlavě vzpomínky posledních dnů. Zrovna hráli Chasing cars, kdy mi začal vyzvánět mobil. Ztišila jsem hubu a přijala hovor.
„Ano?“
„Ahoj lásko, jak se vede?“ ozvalo se neurvale.
„Kevine?“ vydechla jsem nevěřícně. „Proč voláš?“
„Taky se mám skvěle, děkuji za optání,“ odpověděl pobaveně. Vzdychla jsem si. „Omlouvám se, jen mě překvapilo, že voláš. Mam se dobře, dík. Jsi doma?“ Zrovna jsem míjela ceduli oznamující, že se nacházím v obci Dvorce. Místo k babče jsem zabočila do přepychové části vesničky.
„Kde jinde bych byl?“ slyšela jsem úsměv v té otázce.
„A můžu se stavit?“ zeptala jsem se spíše ze zvyku než ze slušnosti.
„Že váháš,“ opáčil nadšeně.
„Super, za dvě minuty jsem u tebe, zatím.“ Típla jsem to a sešlápla plyn.
;Zaparkovala jsem před luxusní vilou svého nejlepšího kamaráda, který už čekal před vchodem s flaškou v ruce. Po bližším prozkoumání jsem zjistila, že jde o láhev bílého vína. Motor utichl a já zamířila k domu.
„Ahoj zlato,“ pozdravila jsem a nechala si dát pusu na tvář.
„Čauky,“ řekl kysele a vnutil mi sklo do rukou. „Na přivítanou. Zpět doma.“ Jen jsem zavrtěla hlavou a nechala se zavést dovnitř, do Kevinova pokoje.
Ani v jeho pokoje se nic nezměnilo, co si pamatuji. Obrovská postel s černým povlečením stále stála u levé stěny, hned vedle stolu s notebookem. Naproti mně dvě velká okna vedoucí na ulici a napravo televize s domácím kinem.
S flaškou v ruce jsem zamířila k posteli a posadila se na zem, zády opřená o její nohy. „Máš něco víc?“zeptala jsem se ochraptěle a pozvedla víno. Pozorovala jsem jí přitom jako tu nejzajímavější věc na světě. Nikdy jsem moc nepila, vlastně vůbec, ale najednou jako by na mě dolehly následky posledních událostí.
„Já myslel, že nepiješ,“ podotkl Kevin zvědavě. Trhaně, trošku hystericky jsem se zasmála. Moc jsem nepřemýšlela, nad ničím. Bylo by to bolestivé. „Tak máš?“ Po očku jsem sledovala, jak se hrabe ve skříni a pak vytahuje láhev čiré tekutiny. Ruská vodka.
„Páni, není to pro tebe moc nóbl?“ zasměji se a přijmu docela drahý destilát. „Nevadí, když ti ji načnu?“ zeptala jsem se provinile, když se kolek roztrhl.
„Nevadí, zdá se, že ji potřebuješ víc než já,“ pronesl s notnou dávkou sarkasmu.
Párkrát jsem se zhluboka nadechla, a potom si lokla. Hrdlo mi zalil oheň a v žaludku se rozšířilo teplo. Slastně jsem přivřela oči. V tu chvíli pro mě existovala jen láhev alkoholu, horko, šířící se mi v útrobách a bolest, které se měla zbavit.
A kvůli ní jsem si přihnula znovu.
„Páni holka, brzdi. Nebo se mi tu opiješ,“ naléhal na mě Kevin s vytřeštěnýma očima. „Přesně to mám v plánu,“ zamumlala jsem a opět se napila. Chuť jsem vůbec nevnímala, klidně by mohlo jít o mydlinkovou vodu a já bych nepoznala rozdíl.
„Hej, co se stalo? Já myslel, že už je všechno v pohodě,“ zeptal se starostlivě a přisedl si ke mně. Chtěl se natáhnout po láhvi, ale já včas ucukla.
Když jsem si lokla asi po sedmé, žaludek zaprotestoval. Možná jsem měla nejdřív něco sníst, pomyslela jsem si otupěle.
Pak už to se mnou šlo z kopce.
Z pohledu Kevina
Za půl hodiny byla totálně na mol. Pomalu ani nedokázala zůstat sedět opřená o mou postel. Stále dokola upíjela a upíjela, až nezbyla ani kapka. Oči se jí zavíraly a pořád něco mumlala. Už se s ní nedalo normálně mluvit, jen koktala a nic víc. Jediná světlá chvilka se projevila, když jsem se zeptal, co se stalo. Ale to už byla po půl litru, tak jí bylo rozumět jen málo.
„On… řekl… myslel…já spím… že mě… miluje……. pořád. Já… neunesu to. Pořád… miluju.“ Bylo těžké z toho dát něco dohromady, ale když jsem se nad tím pořádně zamyslel, došlo mi to. Jsem sice chlap, ale úplný blbec nejsem.
Kolem páté odpoledne zcela vytuhla. Flaška jí už dávno vypadla z ruky a teď ležela schovaná pod postelí, kam se odkutálela. Opatrně jsem Faith zvedl a položil ji do přikrývek. Nechal jsem ji pořádně vyspat a šel si udělat večeři. Jí jsem připravil sklenici vody a šumivou tabletku. Až se vzbudí, bude jí fakt blbě.