3. Sarah
„Ty zatracený prevíte!“ Otočila jsem se čelem k němu a podívala jsem se mu do jiskřících očí. Na rtech mu pohrával úsměv, který dával jasně najevo jeho postoj.
„To jsi udělal schválně. Donutil jsi mě, aby mi tě bylo líto a mohl jsi si užít! A navíc jsi mě ovlivnil.“ Zakroutila jsem nevěřícně hlavou nad tím, jak jsem byla pitomá a nechala se využít. Jak mi to mohl udělat?
„Ale no tak Sarah, vůbec nemám tušení, o čem to mluvíš.“ Ale jeho výraz prozrazoval něco jiného. Rozzuřila jsem se a začala jsem se postupně měnit.
Nejdříve oči. Ze zářivě stříbrných duhovek, se stala černá kolečka, pohlcující světlo. Vlasy se mi zbarvily do ohnivé rudé a na prstech mi vyrostly drápky, podobné kočičím. Ze rtů se mi vydralo vrčení, které jasně dávalo najevo, co si zrovna teď myslím. I Raf to pochopil a jeho potutelný úsměv nahradil omluvný výraz.
„Vypadni z mého auta!“ Zakřičela jsem a dívala se mu přitom do očí. Zaváhal, ale jen na setinu vteřiny. Otevřel dveře a vyskočil na silnici. „Promiň.“ Zamumlal a zabouchl dveře.
Zařadila jsem zpátečku a vycouvala jsem od klubu. Po tváři mi stékaly horké slzy a já přemýšlela, jak jsem mohla být tak pitomá a věřit mu. Působilo mi to fyzickou bolest, kterou jsem se marně snažila potlačit.
Domu jsem rozhodně jít nechtěla, tam bych akorát ležela v posteli a utápěla se v depresi. Otřela jsem si slzy z obličeje a rozhodla se pro léčbu sexem. Nechala jsem zmizet drápy, vlasy jsem změnila na uhlově černou a zkrátila si je po ramena.
Oči jsem přeměnila na travnatě zelenou a malinko jsem si upravila rysy v obličeji. Plnější, ale přísnější rty, vystouplé lícní kosti a vykouzlila jsem si kouřové líčení a rudou rtěnku.
Uvědomila jsem si, že stále nemám korzet a byla jsem ráda, že mám kouřová skla. Představila jsem si v mysli černou krajkovou podprsenku bez ramínek a nechala ji, zjevit se na mých ňadrech, které jsem si zvětšila na éčka. Přes to jsem si vysnila černou vestičku, která odhalovala víc než zakrývala a sahala nad pupík.
Do pupíku jsem si „nasadila“ piercing s černým kamínkem a kamínky v náušnicích jsem také změnila na černé. Sukni jsem nechala takovou jaká byla, jen jsem ji malinko zkrátila. Černá tanga a boty jsem nechala bez jakékoli změny.
Ujela jsem pár bloků a snažila se nemyslet na Rafaela a na to, co mi provedl.
Zastavila jsem u bytové jednotky, zamkla jsem auto a vydala se po chodníku k jednadvacáté ulici. Z dálky jsem viděla svítit bílý neonový nápis který hlásal: passionnant, což v překladu znamenalo vzrušení. Plus minus.
Kolem mě byl klid. Rozhlédla jsem se a přešla přes ulici. Přestože jsem se stále víc blížila k jednomu z nejoblíbenějších a nejhlasitějších klubů v New Yorku, a to je co říct, neslyšela jsem nic. Všude bylo ticho, ani před vchodem se nedělala fronta, ale to nebylo nic neobvyklého.
Vešla jsem do foyer, kde stálo pár skupinek lidí, kteří byli stejně jako já, jen po skrovnu oblečení. Prošla jsem kolem nich a nevnímala jsem jejich pohledy, kterými mě obdařovali. Přeci jenom jsem stála za pozornost.
Otevřela jsem dveře, které jako zbytek zdí, zajišťovaly odhlučnění podniku. Vyvalila se na mě hlasitá hudba a já za sebou rychle zavřela. Ozývalo se rytmické dunění basů a já sešla po schodech dolů temnou chodbou.
Otevřela jsem další, tentokrát obyčejně, dveře a stanula jsem v místnosti plné svíjejících se těl namačkaných na sebe, které se pohybovaly v souladu s tou nesmyslnou hudbou.
Zablokovala jsem svou energii specifickou pro měnivce a hledala jsem v místnosti někoho, kdo byl, přinejmenším, jiný. Vycítila jsem pět sukub, tři inkuby a jednoho upíra, ale to neznamenalo, že nás tu není víc. Někdo mohl stejně jako já zablokovat svou mystickou energii a těch pár, které jsem zaregistrovala, byli buď mladí a neuměli to nebo jim to prostě bylo jedno. Ale tipovala bych to na to druhé, všichni se jako první snaží naučit potlačit svou energii, aby tak nedal najevo, kdo nebo co jsou, hned jakmile někam vejdou.
V Mystic jsme to nedělali, tam jsme věděli, že jsme všichni jiní a neobtěžovali jsme se tím, až na mě. Ale tady, kde jsme „lovili“ jsem radši zůstávali utajení. Někdo, aby nevzbudil podezření a někdo, ale jen málokdo, se chystal svou oběť zabít. Já se maskovala, protože měnivci se vyskytují už jen minimálně. A mělo to svůj důvod. Jelikož jsme se uměli změnit na cokoli, dokázali jsme přijmout rysy a energii čehokoli i kohokoli, upírů, vlkodlaků, víl, elfů, nefilim dokonce i skřítků, ale to bylo velice náročné, stali jsme se terčem všech bytostí Mystiqua.
Jedině Rafael věděl, co jsem. Zaplavila mě vlna nostalgie, při vzpomínce na něj. Na jeho doteky, lásku. Na jeho hranou lásku, připomněla jsem si a potlačila pocity, které se mě začali zmocňovat.
Rozhlédla jsem se po parketu a dívala se na každou osobu, která tam tancovala. Poté jsem zamířila nalevo k baru a posadila se na jednu z volných židlí. Počkala jsem, než ke mně dojde lidský barman a objednala si bourbon. Barman si mě pečlivě prohlédl a nakonec mi nalil, o co jsem žádala.
„Skvělá volba, ale neměla by jste ubrat? Přeci jen je trochu brzy, ne?“ Věděla jsem, že za mnou někdo stojí, takže jsem se nelekla a neucukla jsem, když se mi u ucha objevily rty a jemný, ale dost mužný hlas promluvil.
„Brzy? Je skoro jedna hodina ráno. Jestli je moc brzy, tak kdy by byl ten správný čas?“ Otočila jsem se na židli a roztáhla jsem koutky úst do svůdného úsměvu, když jsem spatřila majitele toho hlasu.