105. Stand Up - Zamilovaní
Z pohledu Kristin
Celý tenhle večer pro mě byl neuvěřitelný. Když jsem na podiu spatřila Nialla, málem jsem omdlela. Bylo to opravdu překvapení. Ale když se tam objevil on, pokoušel se o mě infarkt. Zírala jsem na Louiho jako opařená. Stál pod podiem, mikrofon v ruce a díval se přímo na mě. Srdce mi zaškobrtlo a vynechalo úder.
Vyschlo mi v ústech, tep se mi zrychlil.
Nevěřila jsem vlastním očím, je to opravdu on?
Tak moc se za ten půl rok změnil. Bradu mu pokrývalo strniště, lícní kosti měl vystouplejší, vlasy z čela. Byl tak… sexy. Chtěla jsem něco říct, ale nebylo co. Nedokázala jsem zformulovat souvislou větu.
Kolem nás to vřelo. Dav studentů ožíval a chystal se navalit na Louiho. Viděla jsem, jak se pohybují. Ale on najednou začal zpívat a všichni utichli a zkameněli. I já zkameněla, to dokázal jeho hlas a slova, která vycházela z jeho úst. Hladila mě po kůži, byla jsem jako v transu.
Girl I see it in your eyes you're disappointed
'Cause I'm the foolish one
That you anointed with your heart
I tore it apart
And girl what a mess I made upon your innocence
And no woman in the world deserves this
But here I am asking you for one more chance
Can we fall one more time?
Stop the tape and rewind
Oh, and if you walk away I know I’ll fade
'Cause there is nobody else
It’s gotta be you
Only you
It’s gotta be you
Only you
Ani jsem nedutala. Stál přímo přede mnou, díval se mi do očí, ve tváří výraz plný naděje. Slzy mi stékaly po tvářích, rty jsem měla zkroucené do toho největšího úsměvu, který jsem kdy zvládla.
„You are beautiful,“ zašeptal a já se skutečně rozplakala. Tak moc mi chyběl. Objala jsem ho a co nejvíc se k němu přitiskla. Otřásla jsem se vzlyky, ale nevadilo mi to. Hlavně, že tu byl.
Byla jsem šťastná.
„Don’t cry,“ šeptal stále dokola. Odtáhla jsem se a podívala se do těch nejkrásnějších modrých očí, jaké jsem kdy viděla. Ten kluk je pro mě dokonalý, vždy byl a vždy bude.
„I love you, Louis Tomlinson. I will always do,“ řekla jsem mu se slzami v očích. Usmál se na mě tak zářivě, že mě to málem oslepilo.
„Taky tě miluju,“ odpověděl mi prkennou češtinou a já se rozesmála. Nemohla jsem ho milovat víc. Naklonila jsem se a políbila ho. Úplně přede všemi a bylo mi to jedno. V tuhle chvíli jsem byla nejšťastnější člověk na světě.
Z pohledu Nialla
Stál jsem kousek od parketu a sledoval Louiho a Kristin. Líbali se a tančili. Byli spolu neuvěřitelně kouzelní a já se musel usmát.
Zasténal jsem bolestí. Faith mi ji natáhla opravdu dobře, pořád mě to bolelo. Přesto jsem se musel usmát, najednou mi to přišlo strašně vtipné.
„Koukám, že můj levý hák tě z míry moc nevyvedl.“ Prudce jsem se otočil. Stála ode mě na dosah ruky, přesto moc daleko. Měla na sobě obyčejné černé džíny a šedé tričko s vlkem, ale byla dokonalá. Ona by byla dokonalá i v pytli od brambor, pomyslel jsem si. Vlasy jí ve vlnkách splývaly přes ramena a obličej měla bez make-upu. Byla příjemná změna vidět jí bez všech těch sajrajtů. Jasně, ona to nikdy nepřeháněla s líčením, ale takhle to byla…prostě ona. Dokonalá.
Omluvně se usmívala. „Mýlíš se,“ zašeptal jsem. Úsměv nepatrně povadl, o krok se přiblížila. Měl jsem sucho v krku, chce mě znovu praštit?
„Hele, neměl jsi se vracet, můžeš si za to sám.“ Rozesmál jsem se. Faith mě zmateně pozorovala a já se třískal smíchy. Potřeboval jsem pár sekund, abych se trochu uklidnil. To už se mračila. „Kdokoliv jiný by se omluvil, že mě uhodil. Ty řekneš, že si za to můžu sám,“ vysvětlil jsem svůj smích pobaveně. Jí to moc vtipné nepřipadalo.
„Nejsem kdokoliv jiný.“ Její vzpurnost se mi líbila a to, že je jiná taky.
„A to se mi na tobě líbí.“
„Stejně jsi se neměl vracet.“
„Za to můžeš ty,“ použil jsem proti ní její slova.
„Co tím myslíš?“ zeptala se zmateně. Přikročil jsem těsně k ní. Všechno kolem nás jako by zmizelo. Byla jen ona.
„Neměla jsi mi plést hlavu.“
Z pohledu Faith
„Neměla jsi mi plést hlavu.“
Takže nakonec to je moje vina. Zamrkala jsem. Ten je ale neodbytný. Ale když to chtěl takhle…
„To ty jsi si začal,“ obvinila jsem ho. Viděla jsem, jak se snaží potlačit úsměv. Já sama měla co dělat.
„Já nemůžu za to, že jsem tak okouzlující. Ty by jsi měla být ta silná a nepodlehnout mému šarmu,“ zubil se. Modré oči mu jiskřily pobavením, blond vlasy měl rozcuchané a na tváři se mu začala rýsovat modřina od mého háku. V tom obleku byl k sežrání, to jsem nemohla popřít.
„Ty jsi tak arogantní.“
„Ne, jen upřímný. Máš pravdu, neměl jsem sem jezdit. Jen jsem myslel… doufal jsem, že to vyřešíme. Že nás vyřešíme.“
Úsměv mě přešel. Tohle škádlení mi nevadilo, bylo to jako s kamarádem. Ale on to zase pokazil
„Proč si odjela?“ Zaťala jsem zuby. Neměl právo ptát se mě na to, ne po tom, co.. co…
„To ty jsi odjel, vzpomínáš? Po tom, co jsi mě spatřil u Louiho v pokoji, kde se mimochodem nic nedělo. To ty jsi ten, co by měl vysvětlovat. Myslela jsem, že jsme přátelé…“ nechala jsem větu vyznít do ztracena, víc jsem mu říct nemohla.
„Nemohl jsem to unést, protože…“
„Protože mě pořád miluješ?“ dořekla jsem za něj, ani jsem si to neuvědomila. A hned na to si uvědomila svou chybu. Niall se zarazil, oči se mu zaleskly. Nemělo cenu dál lhát.
„Slyšela jsem tě Nialle, celé tvé přiznání jsem slyšela. Nespala jsem.“ Jeho strach byl téměř hmatatelný. Chtěla jsem ho obejmout, utěšit, ale věděla jsem, že nemůžu. Kdybych se ho jen dotkla, všechno by se zhroutilo.
„Ale to…to znamená…“ koktal pořád dokola. Zoufale jsem zavřela oči. Nemohla jsem to vydržet. Jeho bolest mě zraňovala, trhala mi srdce na kusy, ale proč?
Protože ho taky pořád miluju.