104. Stand Up - Uhozený
Slzy mi stékaly po tváři a rozmazávaly mi řasenku po tvářích. Škytala jsem, až mě rozbolel krk a nemohla jsem popadnout dech.
Proč? Proč mi to udělal? A jak věděl, kde mě najde? Tohle nebyla náhoda, nemohla být, někdo mu dal echo.
Vtom mi to došlo.
Nelli.
Ona a ten její tajemný úsměv. Musel to být její nápad. Už jsem chápala ten její nesouhlasný výraz, když nás viděla s Danielem. To jí muselo pěkně rozbít plány. Najednou všechno dávalo smysl.
Ne, že bych se potom cítila lépe.
Někdo zaklepal a pokusil se otevřít. Já však dveře blokovala. „Hej, to jsem já, Nells, otevři.“ Popotáhla jsem. „Jak jsi mohla?“ vykřikla jsem. Byla to pro mě zrada.
„Pusť mě dovnitř, vysvětlím ti to,“ prosila, ale já neměla náladu. Na nikoho. Když se pokusila dveře znovu otevřít, zády jsem do nich silně vrazila.
„Sakra, Faith! Chtěla jsem ti pomoct, chápeš?“
„To se ti teda povedlo,“ zasmála jsem se.
Vůbec to nebyl šťastný smích, spíše sarkastický až hysterický. Nemohla jsem si pomoct.
„Faith,“ zašeptala. Bolest v jejím hlase byla zřejmá, ale v tuhle chvíli na mě nepůsobila. Zmítal mnou vztek a bolest, na tohle neměla právo.
„Faith.“ Napjala jsem se. Žaludek se mi zhoupl a já se málem pozvracela. „Ne. Ne, ne,“ mumlala jsem stále dokola. To přeci není možné, zaúpěla jsem.
„Get out!“ zakřičela jsem. Třásla jsem se, neovládala se. Setřela jsem si slzy a postavila se. Vzala jsem za kliku a prudce trhla dveřmi. Stál tam, v tom obleku a se strachem v očích. S oprávněným.
Zaťala jsem prsty a bezděčně se rozkročila. Byl tu jen on a Nelli. Ze sálu jsem slyšela hudbu a rozruch. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že budu něčeho podobného schopná.
Napřáhla jsem a udeřila.
Složila jsem Nialla hákem.
Nelli nevěřícně zalapala po dechu a Niall se chytil za tvář. Upíral na mě modrý, ublížený pohled. Otočila jsem se k překvapené Nelli. „Ty můžeš být ráda, že bych tě nikdy neuhodila, protože zrovna teď mám chuť do něčeho praštit. Tohle jsi neměla dělat.“ Znovu jsem práskla dveřmi, které toho za dnešní večer už musely mít plné zuby.
Začala jsem se soukat z šatů a ty jsem pak schovala do vaku. Zrovna když jsem si natahovala černé džíny, když někdo zaklepal a vešel.
„Tobě to nestačilo? Mám zkusit i druh-“ ale nestál tam Niall. Byl to Daniel a jeho oči byly trošku vykulené.
„Nepamatuju se, že bychom v našem vztahu tolik pokročili,“ zazubil se a poté se odvrátil. Nechápavě jsem se rozhlížela po místnosti plné laviček, věšáků a hadrů a jako poslední jsem spočinula pohledem na sobě. „Hmm, aha,“ zamumlala jsem pobaveně. Nějak jsem zapomněla, že pod šaty jsem si nebrala podprsenku.
„Promiň.“ Otočila jsem se a v hromadě oblečení se snažila najít něco na sebe. Jediné, co jsem objevila, byl pruh látky, ve kterém jsem tancovala, a který měl představovat podprsenku bez ramínek. „Už je to lepší,“ zasmála jsem se. Daniel se na mě podíval a já v jeho očích spatřila touhu. Čirou, neředěnou touhu. Srdce se mi rozbušilo tak silně, že jsem měla strach, aby mi nevyskočilo z hrudi. Dech se mi zrychlil.
Moje nohy mě zanesly až k němu, moje ruce ho objaly. Všechno bylo tak jednoduché. Danielovy dlaně hladily mé nahé boky a jeho rty laskaly můj krk. Zaklonila jsem se a přitiskla své rty na jeho.
Bylo to tak lehké.
Ale ne správné.
Nemohla jsem si pomoci, ale nebylo to tak spalující, taková ohnivá exploze jako… s Niallem.
Zajíkla jsem se.
Daniel poznal, že jsem to vzdala. Odtáhl se ode mě a zadíval se mi do očí. Pochopil to. Viděla jsem to smíření v jeho pohledu. Smutně jsem se usmála.
„To je dobrý, chápu to. Jen běž.“ Nevěřícně jsem na něj zírala. Jak to mohl poznat, to jsem tak průhledná? Pohladila jsem ho po tváři a dala mu ještě poslední polibek na rozloučenou.
„Je mi to líto, ani nevíš jak moc. Fakt jsem se snažila,“ zamumlala jsem. Vzal mě za bradu a zazubil se na mě. „Prostě nejsem on, to je dobrý.“ Naposledy jsem se na něj usmála a pak odešla.
Z pohledu Nialla
Ta rána pro mě byla jako budíček z noční můry. Myslel jsem, že bude ráda, že mě vidí. Že se jí stýskalo. Nemohl jsem se mýlit víc. Tvář mě stále bolela od setkání s její rukou. Nelli mě soucitně pozorovala.
„Promiň. Kdybych to tušila…“
„V pohodě, to jsi nemohla. Tohle netušil nikdo,“ uklidnil jsem ji. Největší šok pro mě byl ten kluk. Ten cizí kluk, u kterého stála tak blízko, jako by… jako by… Zavrtěl jsem hlavou. Nechce mě, s tím nic nenadělám. Jen jsem doufal, že Louis měl větší štěstí než já…