103. Stand Up - Zazpívaná
Líbá dobře, napadlo mě, když se odtáhl. Navzájem jsme se dívali do očí. V jeho smaragdech se skrývala naděje. Naděje, že tento výstřel naslepo bude úspěšný, ne jen další katastrofa v jeho životě. Já doufala v to samé. Že mě nečeká další zklamání a on bude zastávka přinejmenším na delší dobu. Myslím, že další neštěstí bych neunesla.
Povzbudivě jsem Danovi stiskla ruku a usmála se. A možná to, že se to stalo na maturitním plese je znamení. Nevím čeho, ale něčeho určitě. Společně jsme opustili šatnu a málem vrazili do Nelli, která se právě pokusila vejít. Jediný pohled na naše propletené prsty jí stačil, aby pochopila. Ale neusmála se, jak jsem si myslela. Místo toho jí na čele vystoupila vráska a svěsila koutky úst. Mračila se na mě tak intenzivně, až jsem se začínala bát. Co to s ní je?
Přimhouřila jsem oči a Nelli obešla. Daniel zmateně těkal pohledem mezi námi, ale dlouho to nevydržel. Jakmile jsme se přiblížili k parketu, rozechvěl se. Plac se hemžil maturanty, kteří čekali na šerpy. Bylo to nekonečně, my přišli na řadu jako poslední a než všechno to šaškování skončilo, začínala jsem být napružená. Nepřipadalo v úvahu, abych šla i na after party. Chtěla jsem se tu zdržet už jen chvíli a pak jít.
Po předávání a proslovech se tancovalo. Držela jsem se Kristin, Nikol, Nelli a překvapivě i Daniela. Z čehož Nelli nebyla nadšená, z čehož já byla zmatená. Myslela jsem, že za mě bude ráda. Netušila jsem, co se s ní děje. Mělo mi dojít, že je to něco důležitého. Ale já se o to nestarala, na to jsem neměla náladu.
Už jsem se chystala odejít, ale najednou všechno zčernalo. Obklopila nás neproniknutelná tma, nebylo vidět na krok. Našla jsem Danovu ruku a chytla se jí. Všude kolem se ozývalo zmatené a vystrašené mumlání. Co se stalo? Nebyla jsem si jistá, zda to tušil alespoň někdo. Slyšela jsem profesory, kteří se snažili uklidnit studenty i sami sebe navzájem.
Trochu jsem se začínala bát. Jasně, těžko nás přišel někdo přepadnout nebo zavraždit, ale stejně to bylo děsivý. Drtila jsem Danielovu ruku ve své další dvě minuty. Mezitím mumlání přešlo v hlasité protesty. Přišlo mi ale divné, že holky vedle mě jen v klidu stály, nehýbaly se, ani se nebály. Vůbec jim to nepřipadalo zvláštní. V tu chvíli se ale světlo rozsvítilo. Reflektor zabíral podium a postavu na něm, sedící na stoličce, s kytarou v ruce.
Byl to kluk, mohl to být dokonce maturant, ale nebyl. To držení těla, svěšená ramena, vlasy… To všechno mi bylo povědomé. Zalapala jsem po dechu. To nebylo možné, nemohl to být on, to nedávalo smysl! Ale moje tělo ho poznalo a zareagovalo na jeho přítomnost. I když můj mozek protestoval proti mým citům, celé moje tělo se chvělo vzrušením. Snažila jsem se, aby na mě takhle nepůsobil, přála jsem si, aby to bylo za mnou.
Stiskla jsem čelisti a nasadila neutrální výraz. Došlo mi, že zatím ho nikdo nepoznal. Seděl tam sotva minutu a se sklopenou hlavou, ale stejně…
Jako první ho poznala dívka stojící dva metry ode mě. Takže dost blízko na to, abych ohluchla z jejího hlasitého projevu, který byl zcela primitivní. Jediné, na co se vzmohla, bylo jedno velké: „Ááááááá“
Musím uznat, že měla působivě objemné plíce a pronikavý hlas. Nejsem si jistá, kdo z mých stupidních spolužaček to byl, neznala jsem je.
A najednou se ozvala další a další. Po celém sále byly slyšet ječící holky, nic jiného. Jakmile ale začala postava brnkat na kytaru, všechny ztichly. Zajímavé. Znala jsem tu melodii; moje nejoblíbenější písnička z Up All Night alba. Na milisekundu mě napadlo, že to není náhoda, ale okamžitě jsem to popřela, ta myšlenka byla absurdní.
Instrumentál byl delší než normálně, ale pak začal dotyčný zpívat a mě se zadrhl dech. Jak moc se jeho hlas změnil od dob vzniku tohoto songu, byl hlubší, chraplavější, ale pořád stejně nádherný.
Zakroutila jsem hlavou, na tohle bych neměla myslet, už ne. Snažila jsem se nevnímat, co zpívá a hlavně, jak to zpívá. Naskočila mi z toho husí kůže. A dál už jsem nemohla předstírat, že nevím. Že nevím, komu to zpívá. Slyšela jsem to v jeho hlasu; bolest, strach… touhu. Byla to akustická verze Stand Up a já musela tu písničku milovat ještě víc.
Obrnila jsem se. Odpoutala jsem se od všech pocitů a emocí, které mnou zmítaly a upřela jsem nic neříkající pohled na Nialla Horana.
Přesně jsem poznala, kdy mě spatřil. Jeho oči se zaklesly do mých a on se zalkl. Přerušil písničku uprostřed refrénu a zíral přímo na mě. Polkla jsem, ale můj pohled zůstal tvrdý.
Obličejem se mu mihla bolest a já si uvědomila, co vidí. Mě, jak se držím za ruku s klukem, jak stojíme těsně u sebe. Ale co jsem měla dělat? Já si vybrala, teď byl řada na něm.
Cítila jsem na sobě pohledy; závistné, překvapené, nevěřícné. A bylo to tu, jeden z hlavních důvodů, proč jsem s ním nemohla být, proč jsem s ním nechtěla být. Nezvládám to, ty pohledy, ničí mě. Ničí mě ta nenávist, za co vlastně? Moc dobře vím, jaké dokážou být; pomstychtivé, zákeřné, podlé.
Slzy se mi tlačily do očí. Mrkala jsem a mrkala, snažila se je potlačit a nešlo to. Pustila jsem Danielovu ruku a rozběhla se pryč. Nohy mě zanesly do šatny. Tam, kde jsme se s Danem před pár minutami políbili. Zabouchla jsem za sebou a svezla se po dveřích na zem. Tam jsem se zcela rozvzlykala.