102. Stand Up - Maturitní
Z pohledu Faith
„Sakra, sakra, sakra!“ Pobíhala jsem po šatně a hledala vestu. Tam, kde jsem ji nechala, nezůstala. Byla jsem šíleně nervózní, celé tělo se mi bouřilo, žaludek se mi svíral.
„Faith!“ Začala jsem se rozhlížet. V místnosti panoval ruch, všechno bylo vzhůru nohama, každý něco hledal. Zahlédla jsem dlouhou ruku činící ve vzduchu a držící mou vestičku.
„Super!“ zakřičela jsem a vydala se skrze dav ke Kristin. Prosté davové šílenství a to je to jenom maturitní ples.
„Díky,“ usmála jsem se a oblékla si nic nezakrývající kus hadru. Vlastně celý můj outfit zakrýval jen ty nejintimnější partie. Kus pásu přes hrudník a stejně široký kus látky přes zadek. Připadala jsem si jako lehká holka. Vlasy jsem měla vyčesané do drdolu, ze kterého mi ve vlnkách spadaly, nic složitého.
Stála jsem na patnácti centimetrech plastu tak dlouho, že jsem vůbec necítila nohy a krk jsem měla ztuhlý. Naklonila jsem hlavu na stranu, až mi luplo v páteři, čímž tlak trochu povolil.
„Za pět minut!“ překřičela Nikol hučící dav. Sice se našeho předtančení nemohla zúčastnit, ale to jí nezabránilo komandovat nás. Ne příliš tiše jsme se přesunuli k parketu a vyčkávali, než na nás přijde řada. Po mých stranách stáli kluci, na každé jeden. Oba mě o hlavu převyšovali a byli oblečeni mnohem víc… slušně. Obyčejné bílé tričko, obepínající jejich svalnatý trup a černé volné džíny.
Co tady vůbec dělám? Pomyslela jsem si téměř hystericky. Ještě minulý týden jsem ani nevěděla, jestli sem přijdu, natož že bych měla být hlavní hvězdou večera. Jasně, každý chce být na svém maturitním plese, ale mě ta okázalost připadala marnivá. Ne vždycky, to až teď, po tom, co jsem dospěla. Nechápu, jak jsem mohla s něčím takovým souhlasit. Nesnáším být středem pozornosti, už ne.
Povzdychla jsem si.
„Jsi nervózní?“ Podívala jsem se na Daniela a přinutila se k úsměvu. „Ne, a ty?“ Zazubil se na mě. Hnědé vlasy mu spadaly do zelených očí a ve tváři měl ďolíčky. Byl opravdu hezký, o tom žádná, ale ne můj typ. Zato David se špinavě blond vlasy a modrýma očima, to byla jiná. Ale byl to idiot.
„Jasně, že ne. Nic to není.“ Ale jeho tělo říkalo něco jiného. Stisknutá čelist, krůpěje potu na čele a ztuhlá ramena napovídaly, že je nervózní dost. Skryla jsem úsměv a stiskla mu ruku. Vděčný pohled, který mi věnoval těsně, než jsme vstoupili doprostřed parketu, mi pomohl předtančení zvládnout.
Bylo to neuvěřitelné, ta atmosféra! Nejsem z ledu, tohle mě opravdu oslnilo. Všude tma, jen bodové reflektory svítící přímo na nás. Přerývaně jsem oddechovala a do žil se mi vplavil adrenalin. Najednou jsem se nemohla dočkat, až budu moci tancovat, celá jsem se chvěla.
Dan a David stáli vedle mě a v kruhu kolem nás zbytek třídy. Na první tóny jsme se pohnuli, všichni najednou. Energie mnou proudila, každý sval se napínal touhou po dalším pohybu. Usmívala jsem se a ne jen kvůli ději, ale kvůli sobě, užívala jsem si to.
Hudba mnou zmítala, vedla mě, ovládala. Cítila jsem se tak živá! Tohle semnou dokázala jen muzika. Nohy a ruce jako by nic nevážily.
A najednou byl konec. Stála jsem, udýchaná, pod světly a cítila báječně. Všichni stáli někde za mnou, nevím kde. Jediné, co jsem viděla a slyšela, byl hlučný dav. Jekot, pískot, potlesk – velmi hlasité ovace.
Stáhli jsme se z parketu a mě pomalu opouštěl adrenalin. Každý mě objímal, chválil, plácal po zádech. Připadala jsem si jako filmová hvězda. Vůbec to nebyl nepříjemný pocit, ale přesto mi trochu vadil. Ale usmívat jsem se nepřestala.
Přesunuli jsme se zpět do šatny a převlékli se do šatů nebo obleků. Zády k místnosti jsem si na sebe natáhla tmavě fialové splývavé šaty, dlouhé až na zem, pod které jsem schovala černé baleríny. Někdo by mohl říct, že se to na maturitní ples nehodí, ale mě názory ostatních nezajímaly. Navíc, boty nebyly vidět.
Nelli mi utáhla šněrování, zvýraznila tím mé křivky a já jí laskavost oplatila. Poslala mi tajemný, uličnický úsměv a šla se obout.
V zrcadle jsem si zkontrolovala svůj neexistující make-up a velmi reálnou řasenku. Když jsem se znovu poté rozhlédla po šatně a viděla ten rozruch, který byl podle mě pro nic, málem jsem se rozesmála. Ty holky, tak marnivé, mě přiváděly šílenství. Zvláště proto, že si moc dobře pamatuju, jak jsem byla taky taková.
Všichni se postupně trousili ven, dokud jsem tu nezbyla jen já. Stála jsem u dveří a spalovala je pohledem. Kdyby večer skončil naším vystoupením, nestěžovala bych si. Ale takové štěstí jsem neměla. Povzdychla jsem si.
„Nervózní?“ ozval se hlas za mnou, zrovna když jsem sahala po klice. Neměla jsem tušení, že tu ještě někdo je. Lekla jsem se, až jsem nadskočila.
Otočila jsem se.
Stál tam jako nevinnost sama. Ale já tušila, co chce. Viděla jsem to v jeho očích. Měla jsem ho zastavit, chtěla jsem to. Vždyť to ani nebyl můj typ, byl můj kamarád. Ale neudělala jsem to, nemohla jsem.
Tep se mi zrychlil, zachvěla jsem se. Stál už těsně u mě, jeho horký dech jsem cítila na nahé kůži. „Dane,“ vydechla jsem jeho jméno. Ale nezarazila ho. Přitiskl rty k mým a já na sekundu strnula. Přitiskl mě na dveře, až se mi klika zaryla do zad. Pronikl do mých úst a jazykem je zkoumal. Netuším proč, ale zavzdychala jsem. Možná to bylo tím, že mi tak moc chyběl kontakt, přímý dotyk. Toužila jsem po dotecích, které mi rozpálí tělo a co mě připraví o rozum. Možná naše kamarádství bylo vždycky něco víc. A teď přišel čas, abych to zjistila. Možná on je ten pravý, ten, kterého hledám. Nechala jsem se tedy unášet polibkem a dál nepřemýšlela.