101. Stand Up - Nevěřícná
To byl podraz, kroutila jsem nevěřícně hlavou. Celý den jsem je odmítala tak urputně, až jsem sama věřila, že už jim na to nekývnu. Pořád za mnou někdo chodil a snažil se mě přemluvit. Lichotky, výhrůžky, sliby, zkoušeli všechno a já odolávala. Opravdu jsem se do toho nechtěla zapojovat, stačilo, že tam vůbec přijdu. Ale oni si nedali pokoj, sedm hodin v kuse mě přemlouvali a já je odmítala, kudy jsem chodila.
A pak přišel Dan. Už jsem se chystala domů, byla jsem na cestě ze školy. On se přede mě postavil a zatarasil mi cestu. Přivřenýma očima mě hypnotizoval, jako by mi chtěl ovládnout myšlenky. Pohled jsem mu s klidem opětovala a čekala, až ho to přestane bavit a já budu moct odejít. Byla jsem ochotná obětovat ještě tak nanejvýš dvě minuty svého drahocenného času. Zelené oči, které se tak urputně vpíjely do mých jako by se najednou proměnily v tekutou zeleň. Horlivě jsem mrkala a snažila se potlačit souhlas, který už jsem měla skoro na jazyku. Přeci mě to nemohlo vážně ovlivnit, no ne?
Zakroutila jsem hlavou ze strany na stranu, snažíc se vymanit z jeho vlivu zelených očí.
„Tak fajn, tak fajn!“ rezignovala jsem. „Udělám to. Spokojený?“ Jako by mě očaroval, tak jsem se cítila. Ne, že by to bylo doopravdy možné, ale byl to jediný důvod, jak bych mohla s tou šarádou souhlasit. Prostě a jednoduše mě zblbnul. Ty jeho smaragdové oči mě zblbnuly.
Vydala jsem zvuk podobný vrčení.
Daniel vykulil oči, ale hned nato se zářivě usmál. „Já věděl, že to uděláš. Na odmítnutí jsi moc hodná. Tak zítra ráno na těláku,“ věnoval mi ještě jeden úsměv a pak zmizel.
„Ne, je to takhle.“ Už půl druhé hodiny jsem se učila ty pitomé kroky. Dostali jsme mimořádné povolení zkoušet i o další vyučovací hodiny, protože ples byl za dva dny. Jelikož Míša, ta co to měla dělat původně, si na horách zlomila nohu, z předtančení vypadla. Chudák holka, ale tohle jí ještě vytmavím.
Tohle bylo snad to nejnezajímavější vystoupení, co jsem kdy viděla. Měli se o mě prát dva kluci. Nechápu, jak tohle mohl někdo vymyslet, vážně. Všechno bylo formou tance, to dá rozum a ty kroky vůbec nebyly špatný, ale celkově to na mě nedělalo dojem.
„Jsi bezradná, nevíš, co máš dělat,“ cpala do mě Denisa, něco jako naše choreografka. „Jo, přesně tak se cítím,“ mumlala jsem si pro sebe. Začínalo mě to dost otravovat. „Musíš dát najevo zoufalost.“
„Aghrrrr,“ zavrčela jsem na ni. Vyjeveně na mě zírala. „Bylo to dost zoufalé?“ Kolem mě se rozléhal tlumený smích.
„Tak fajn, dáme si deset minut pauzu.“ Úlevně jsem si oddychla. Šíleně mě bolely nohy a hlava. Jak mě chtěli to všechno naučit za pouhé dva dny? To by se nedokázal naučit ani profi tanečník, natož já. Svezla jsem se na zem a zula si boty. Byly to střevíce na dost vysoké jehle.
Naproti mně se posadil Daniel a beze slov popadl mou pravou nohu a začal ji masírovat. Nestěžovala jsem si. Zavřela jsem oči a jen odpočívala. „Víš, Faith-“
„Zpátky do práce.“ Zasténala jsem. Otevřela jsem oči a podívala se na Dana. Jako by se mu ve tváři mihla bolest, ale možná se mi to jen zdálo. Usmála jsem se a nechala se vytáhnout na nohy. Obula jsem si ty příšerné boty a dopajdala jsem doprostřed tělocvičny. Vůbec nic se mi nechtělo, nejraději bych si zalezla do postele a tam spala až do maturit. Nemusela bych cvičit na předtančení ani chodit na maturitní ples. Nemusela bych si s ničím dělat starosti, jen bych se válela. Ta představa se mi líbila.
Ale bohužel to byla jen představa. Místo toho jsem tady musela šaškovat a trpět bolest nohou. Zašklebila jsem se.
V tělocvičně nás bylo dvacet a náš profesor na španělštinu. V hloučcích postávali kolem mě a něčemu se smáli. Nejblíže mě stála Nells s Kristin a Nikol. Holky se něčemu příšerně smály a já jako bych tam ani nebyla. Kousek vedle stála Andrea v obležení kluků a házela hlavou, až jí muselo bolet za krkem. Za mnou se bavil Eddie, náš profesor, s pár holkami a v rohu místnosti stál Daniel a díval se na mě. Poslala jsem mu zoufalý úsměv a přešlápla si, už teď mi nohy úpěly.
„Tak co bude?“ zeptala jsem se. Nikdo mi nevěnoval pozornost, jako bych tam nebyla. Jejich problém. Otočila jsem se na podpatku a z tělocvičny se vytratila. V šatně jsem se přezula do pantoflů a s taškou na rameni se vydala do bufetu. Idioti, když mě nepotřebují, já se jim vnucovat nebudu.
Z pohledu Nelli
„Kam, ksakru, zmizela?“ všichni jsme se naráz otočili za hlasem. Andrea stála uprostřed tělocvičny, ruku v bok a nos nahoru. Zrzavé vlasy jí ve vlnách spadaly do pasu a zelenýma očima těkala mezi námi. Hledala Faith. Přidušeně jsem se zasmála.
„Ona se jen tak sebrala a odešla?“ vypískla nevěřícně. Najednou měl každý na práci cokoliv jiného, jen aby se nemusel dívat Andy do očí. I já. Faith je nevypočitatelná poslední dobou. Dělá si, co chce, doslova, a nestará se o ostatní. Podívala jsem se na holky a ty se tvářily na chlup stejně jako zbytek třídy: já tady nejsem. Všichni jsme se Andrey tak trochu báli, spíš jejích výstupů.
Zakroutila jsem hlavou a vytáhla mobil. Vytočila jsem její číslo a čekala.
„Hele, můžou si za to sami. Já se ptala, co bude a nikdo mě nevnímal. Nebudu s nimi ztrácet čas!“ ozvalo se na druhém konci bez pozdravu. Zachichotala jsem se, celá Faith. „Já vím, já vím. Ale přece je v tom nenecháš, jsou zoufalí.“ Viděla jsem, jak mě všichni pozorují, byla jsem z toho nervózní.
„Ale jo, nechám. Se mnou nikdo zametat nebude. Ahoj,“ položila mi to. Povzdychla jsem si. „Bohužel lidi, je pryč.“ V tu ránu se ozývalo vzrušené mumlání a nadávky. Zavrtěla jsem hlavou a kývla na holky. „Ani se jí nedivím, že odešla,“ pošeptala jsem jim. „Já bych se ne ně taky vykašlala.“
Nikol i Kristin se mnou souhlasily.