100. Stand Up - Nepřemluvitelná
„Tak to ani nápad!“ řekla jsem rázně a všechny přejela pohledem. Stáli tu všichni a upíraly na mě své urputné pohledy. Zavrtěla jsem hlavou a probodla je očima.
„Já vám to říkala,“ ozvala se pohrdavě Andrea. Hodila jsem po ní nasupeným pohledem a ukázala jí neslušné gesto. „Hele, prostě ne. V žádném případě to neudělám,“ zopakovala jsem snad už po sté svou odpověď. „Nebudu tam dělat vůbec nic, nic. Jen tam půjdu, nechám se ošerpovat a zmizím, jasné? Do tohohle mě teda neuvrtáte! Co se stalo s Míšou? Neměla to dělat ona? Se vám na to taky vybodla, co?“ Zamračila jsem se na své spolužáky, všechny do jednoho.
„Faith, musíš to udělat. Jsi jediná z nás, kdo to zvládne.“ Lichotky sice zabírají na každého, kromě mě. Prostě ne, nejdu do toho. Zazubila jsem se a poslala je všechny do háje. „Já nemusím vůbec nic,“ řekla jsem posměšně.
Zvedla jsem se z lavice a vyrazila ze třídy dřív, než mě stihli znovu bombardovat svými, ne moc přesvědčivými, kecy. Slyšela jsem za sebou kroky, rychlé a těžké. „Danieli, řekla jsem ne. Nezkoušej to.“ Otočila jsem se na svého spolužáka, jediného z opačného pohlaví, se kterým se dalo u nás bavit. Ani se nepozastavoval nad tím, jak jsem uhodla, že to je on. Jen se na mě prosebně podíval a mlčel.
„Nebudu tam tančit, Dane. Konec diskuze.“ Otočila jsem se na patě a zamířila do bufetu pro něco na zub. V té třídě mě tak vyčerpali a naštvali, že jsem potřebovala nějaký cukr. Koupila jsem si obyčejnou milku a posadila se s ní ke stolu. Bufet byl malá místnost s pultem posázeným jídlem – tak dvacet druhů pečiva, bagety, chlebíčky, dorty, jogurty, brambůrky, sušenky, čokolády – prostě ráj. Bílé stěny byly holé a oknem sem proudila mírná sluneční zář. Letos byl leden neobvykle teplý, ne že by si někdo stěžoval.
Seděla jsem na židli s kovovou kostrou a umělou kůží barvy hořké čokolády. Stejných židlí tu bylo celkem třicet dva u osmi stolů.
Labužnicky jsem si pochutnávala na fialové krávě a přemýšlela nad čestnou nabídkou, kterou mě má třída poctila. Oni mě celý rok ohledně maturitního plesu přehlíželi, slovo se mnou neprohodili a teď si myslí, že je budu zachraňovat? Jsou padlí na hlavu? Chtěli na mě hodit tu největší roli, která v předtančení je a mysleli si, že po tom s nadšením skočím? Navíc za takových podmínek? Ples je už za tři dny!
Devadesát procent třídy mě nesnášelo, pět tolerovalo a zbylých pět byly Nikol, Nelli, Kris a Daniel. Co to o třídě vypovídá?
Že je mi u zadku i se svými problémy.
Prý, že nikdo jiný to nezvládne. To byla dobrá taktika, i když na mě neúčinná. Navíc to není pravda, Nells se umí hýbat stejně dobře jako já. Proč nepožádali ji? No jasně, zazubila jsem se, když jsem si představila její reakci. Ale to neznamenalo, že to hned musím být já, kdo se bude kroutit před tisícem lidí. Protože nebudu.
„Hej, Faith,“ uslyšela jsem za sebou. Ani jsem se nenamáhala otáčet. „Odpověď je stále stejná.“
Zavřela jsem oči a představila si, jak surfuju na australském pobřeží. Surfovat jsem tedy zatím neuměla, ale je to první věc, kterou chci udělat, jakmile odmaturuju. Zajet si do Austrálie na klokany, koaly a surfing. Finance nebyly problém, to Kristin. Nemohla jet, rodiče jí nepustí. I když je plnoletá, stále bydlí doma. A tím to pro ni končí. Ale já prostě musela na cestu kolem světa.
„Proč ne?“ Ani jsem si neuvědomovala, že Nells stále stojí za mými zády. Povzdychla jsem si. Dojedla jsem zbytek čokolády a pomalu se zvedla. Nelli přede mnou stála a nadějně na mě upírala modré oči, ruce stále v pohybu.
Byla nervózní.
„Chceš říct proč?“ Zmuchlaný obal jsem schovala do tepláků a tvrdě opětovala její pohled. „Oni pro mě za celý čtyři roky ani nehnuly prstem. Chovali se, jako bych tam nebyla, v tom lepším případě. Nesnášejí mě a já je taky. Kdybych to udělala, vyhráli by.“
Zatínala jsem ruce v pěst. Začínala jsem se zlobit. Celou dobu jsem popírala, jak moc mi to jejich chování ubližuje. Chtěla jsem být člen kolektivu, ale oni mě nikdy nepřijali mezi sebe. Nejspíš to bylo tím, že jsem bohatá. Když jsem bohatá, automaticky to znamená, že jsem namyšlená kráva. A přitom jsem jen byla holka, co chce kamarády.
Teď už jsou mi fuk. Nezajímají mě ani oni, ani co chtějí. Jen to, co chci já. A já chci, aby mi dali pokoj, protože mě to nebaví. A neudělám to.
„Ty víš, že to není pravda, Jen tě neznají. Možná se tě i trochu bojí,“ přiznala nerada. „Víš, jak dlouho jim trvalo, než za tebou přišli?“ Bojí? Zasmála jsem se. To těžko. Zavrtěla jsem hlavou.
„Prostě ne, Nells. Jasný?“